Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Město je prales

    Jsem šaman a žeru houby, hulim mech, věštim z trouby. Skutečně, jestli mám jakéhokoli sólistu nebo frontmana na pódiu připodobnit k nějaké archetypální postavě, je to šaman. Úlohu ohniště převzal mimo jiné i klub. Oheň byl nahrazen světlem a zvukem, kombinace šamana a všelijakých drog zůstala.

    Vladimír 518

    Jsem šaman a mam svůj kmen, zapšklej dech a spousty jmen.

    Skupina lidí srocená okolo audiovizuálního ohně zírá do plamenů své oblíbené disciplíny a bez zájmu se staví zády ke tmě vnějšího světa. Následně text porovnává v určitých obrazových a časových konfrontážích jednotlivé obrazy, z pravěku do současnosti a zpět. Rotuješ v kruhu / tančíš v klubu, vzýváš boha / vzýváš bohy, stavíš dům / stavíš chatrč, máš svou ženu nebo máš ženy, jsi bojovník nebo úředník, ředitel nebo náčelník, jsi otrok nebo pokladní, jak kurva tak popelník.

    Přestože proklamujeme svou absolutní modernost, v naší kultuře i v našich bytostných já spíš než přítomnost a budoucnost nejsilněji rezonuje minulost. Graffiti má zdi v jeskyni, metro jezdí v jeskyni, v televizi máme věštkyni, doma si chováš bachyni, starou opici tchýni, členku kmene a dýni, furt načucháváš klíny, místo kůže máš džíny. Rap není psané slovo, a kdykoli zanechávám text na papíře, doufám, že na druhé straně naleznu alespoň základně poučeného partnera (nebo protivníka). Rytmika slov je důležitá a frázování následného přímo stěžejní: Zlato je kov z jádra minulých hvězd, vylezu na střechu domu a zatnu pěst, džungle si mě považuje, mam tu čest, z kluka je bojovník, mam za sebou křest, protože město / džungle, město / prales, město / džungle, bojuj nebo zalez.

    Těch srovnávacích analogií mezi městem a džunglí se v mojí práci doposud objevilo poměrně dost, a jak se tak s úsměvem sleduju, nehodlám to asi ani úplně opustit. Možná trochu trapně objevuju svou Ameriku, ale možná taky sám pro sebe odhazuju nánosy kulturního bahna z polozapomenuté cesty. Protože město je velikej a nepřehlednej prales plnej všelijakýho života. Město je nekompromisní džungle bytostí deroucích se za sluncem a profitujících z tlejících těl svých mrtvých, kteří se v podobě čvachtající hnědočerné močůvky vtékají do odtokových kanálků podél tramvajových tratí. Takže nespi celý den a aspoň chvíli bojuj.

    Text je o bondyovské halucinogenní superpozici, o prolínání dávné minulosti s neméně bizarní přítomností. Seděl jsem v chatrči z mokrejch větví a děravym stropem jsem sledoval olovo temný oblohy / nejim a nechodim ven / mý tělo je kvetoucí hromada zbytků žrádla a lidství… (…) cestuju tam a zpět a nemůžu ani nechci toho nechat / držim se větví a držim se tyčí / sleduju svoji tvář v misce s vodou, stejně tak v neonovym světle výlohy obchodu… (…) chodim pít k řece nebo do barů kolem nádraží / vystoupim z lesa na mýtinu stejně jako z úzkejch ulic na náměstí / město je prales.

    Potom se šašek (který skutečně v krátkých chvílích dokáže plnit funkci šamana) za neustálého cukání do primitivní hlukové smyčky znova vrací k omílání slov město a džungle, město a prales. Ještě jednou vyzývá k boji o přežití, dokáže dokonce ostatní přesvědčit, že mu na tom opravdu záleží. A to možná jenom proto, aby závěr celého vystoupení mohl zasvětit opakovanému egomaniackému blábolení: Zlato je kov z jádra minulých hvězd, vylezu na střechu domu a zatnu pěst, džungle si mě považuje, mam tu čest, z kluka je bojovník, mam za sebou křest.


    Komentáře k článku: Město je prales

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,