Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Městečko plné lidí s drobnokresbou

    Dramaturgii Národního divadla ani Miroslava Krobota jistě nelze podezírat z toho, že by se chtěli jenom vézt na současné módní vlně divadelních adaptací filmů. Není nijak nepochopitelné, že si Krobot pro svůj návrat na bývalou domovskou scénu vybral právě Dogville Larse von Triera. Divadelní postupy zde vědomě použité, dramatický příběh a silné téma k převodu na jeviště přímo vybízely. Zvláště když snímek už pro divadlo adaptoval Christian Lollike. Ovšem právě to, co vytvářelo sugestivní atmosféru filmu, nakonec divadelníky zradilo.

    Krobot stejně jako von Trier se rozhodl zkombinovat „reál“ a jistou stylizaci, která měla právě ten onen reál zpochybňovat. Ovšem divadelní prvky, které vytvářejí osobitou atmosféru filmu a jsou pro něj určující, zde podobným způsobem nefungují. Jakmile se totiž na scéně použije realistický prvek jako postel, patník atd., musí být konfrontován s výraznou stylizací. Tady však jejich „skutečnost“ přebíjí stylizaci až příliš nevýraznou. Nejsilněji z ní nakonec vyniknou jezdící auta s odhalenou jevištní mašinérií, což ale nepůsobí víc než jen jako milý vtípek. Výsledek pak dopadne spíše jako nedorozumění než vědomě zvolený princip. Rozlehlé jeviště Stavovského divadla nesugeruje nic, žádná hororová atmosféra zde ani nemůže vzniknout, symboly jsou popisné a nedostaví se ani pocit uzavřeného společenství, do něhož přichází někdo zvenčí. Nepříliš šťastný je i blyštivý kostým Grace, který jí dává podobu velkoměstského vampa. Lucie Žáčková pak těžko může působit jako postava s nějakým tajemstvím.

    Osud Grace, která se ocitne na svém útěku před gangstery v malém americkém městečku někdy v době vrcholící hospodářské krize třicátých let, se stává prubířským kamenem pro jeho obyvatele. Právě na něm zkoumá místní intelektuál, spisovatel Tom, dobro a zlo v člověku. Grace je nakonec poskytnut azyl, za který se odvděčuje dobrovolnými službami. Tím prolomí počáteční nedůvěru, ale postupně se její práce stane ubíjející otročinou, která vyvrcholí nakonec i znásilněním. Grace ovšem vyřeší svůj osud i onu zásadní morální otázku zla a dobra. Trier by ani nemusel tak obdivovat Bertolta Brechta, aby bylo jasné, že kromě inspirace antiiluzivností také směřuje k určité moralitě, svým způsobem i politické. (Té se naštěstí v Národním divadle vyhnuli). Ovšem Trier ji podává v rafinovaných motivech, kdežto v Krobotově inscenaci zaznívá až nepříjemně schematicky. Najednou je z Trierovy předlohy, která se sice navenek tváří prostě, ale o níž píší teoretici složité úvahy, nezajímavá hra s posláním. A nic na tom nemění ani to, že ono poslání má hodně trpkou příchuť a nepodává příjemné svědectví o našem světě.

    Základní problém inscenace se samozřejmě odráží i v hereckých výkonech. Krobot volí styl, na který je zvyklý ze svého (Dejvického) divadla, to znamená absolutní autenticitu. Setkává se však se souborem, který pracuje odlišným způsobem. Ani lépe, ani hůře, prostě jinak. Herci jsou samozřejmě schopni v Dogvillu požadovanou autenticitu zahrát. Ale v tom spočívá omyl. Místo toho, aby na scéně existovali, vytvářejí autentické postavy. Vzniká tak pouze řada drobnokresebných figur, které mají více nebo méně osobitosti, někdy ovšem až za hranicí únosnosti. Gangsteři jistě nejsou nejdůležitější postavy inscenace, ale v Národním divadle se snad dá čekat víc než komické výstupy à la Někdo to rád horké, na rozdíl od těch ve slavné filmové komedii myšlené ovšem vážně. Jen dva výkony se z celku inscenace vymykají. Především Jan Hájek, který v roli Toma uplatňuje svůj mimořádný cit pro vnitřně nalomené charaktery. Dokáže skvěle proměňovat postavu, přitom zůstávat jakoby mimo ni, zastírat Tomovy myšlenkové a citové pochody, které pak působí překvapivě, a přitom obohatit obraz intelektuála maloměstskou fasádou. Lucie Žáčková jako Grace má roli mnohem těžší, protože v podstatě pasivně přijímá šikanu od obyvatel městečka. Hrát dobrovolnou oběť není zrovna k závidění. Možná by ale přece jen mohla ještě víc zvýraznit proces Graceiny proměny, takhle přechod mezi tím, kdy dobrovolně a radostně všem pomáhá, a tím, kdy je zneužívána, není příliš zřetelný. Nejsilnější jsou zatím její citové scény s Tomem i šťastně nasazená (uvěřitelná) dívčí naivita v přesvědčení, že lidé jsou v podstatě dobří.

    Národní divadlo – Lars von Trier: Dogville. Divadelní adaptace Christian Lollike. Překlad Dana Hábová. Režie Miroslav Krobot, inscenační úprava Karel František Tománek, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba Václav Havelka, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 10. června 2010.


    Komentáře k článku: Městečko plné lidí s drobnokresbou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,