Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Méně mohlo být více

    Zdenek Plachý je uměleckým šéfem činohry Národního divadla v Brně a zároveň (s Jiřím Šimáčkem) vůdcem uměleckého sdružení Střežený Parnass. Není tedy divu, že se Mahenovo divadlo přinejmenším částí své produkce ocitá pod vlivem idejí a poetiky parnassistů, kteří se pohybují na ambivalentní hraně vážnosti a ironie a tíhnou k velkému příběhu i konzervativně chápaným spirituálním tradicím evropské kultury. To vše podáno se sebevědomím, které někdy hraničí se samolibostí. Tímto duchem je ovlivněna také inscenace Hrubínova Oldřicha a Boženy, byť bezprostřední pečeť Střeženého Parnassu nenese.

    Hrubínova třetí hra se svým podtitulem Krvavé spiknutí v Čechách distancuje od vžité romantické legendy o knížeti, jemuž prostá pradlena učarovala natolik, že z ní učinil svou ženu. Básník koncentroval drama do jediného podzimního dne na odlehlém Oldřichově hradě, který se mu má stát hrobem – vraždu strojí německý vyslanec Guntr s úmyslem svést ji na Oldřichova bratra, knížete Jaromíra. Hra vznikala v krátkém pražském jaru 1968 a její příběh v čase premiéry (v Divadle na Vinohradech měsíc po srpnové okupaci) nemohl nevyvolávat aktuální asociace. Než byla hra zakázána, proběhla v krátké intenzivní vlně českými divadly. Nakrátko a bez úspěchu se vrátila po roce 1990. Proč ji však uvádět po dalších dvaceti letech?

    Důvodem může jistě být hra samotná. František Hrubín v Oldřichovi a Boženě stvořil sevřené drama s ostrou expozicí a rychle gradující zápletkou. Zároveň však drama kompozičně nevyvážené, když jeho vrchol (odhalení vražedného pokusu) přichází už v polovině; scény Oldřichovy msty, zabírající druhou část hry, dramatickou stavbu spíš retardují. Devízou jsou naopak postavy s výrazným vnitřním nábojem, hrdinové v mnohém determinovaní, a přesto nejednoznační. Nelze zapomenout ani na jazyk, prozrazující výsostného básníka, a to nejen tam, kde text volně přechází do lyrického zpěvu. Současným Oldřichovi a Boženě lze rozumět právě skrze naznačený příklon k velkým příběhům, jímž tato hra bezesporu je. Zároveň funguje jako nemilosrdná diagnóza kritických chvil českého státu, který počátkem jedenáctého století přivedly půtky přemyslovských bratří na práh zániku.

    Brněnská inscenace se vyznačuje několika problematickými okolnostmi. První spočívá v dramaturgické úpravě scénosledu, která přesunula dva intimní výstupy, autorem umístěné do druhé poloviny, na začátek inscenace. Vznikla tak podivná situace: nemilovaná manželka Juta od počátku ví, že její muž Oldřich přežil vražedný útok, přesto ji v následujících scénách svírá nejistota nad jeho osudem stejně jako ty, kdo o jeho záchraně dosud netuší. Proč? Rozsáhlý, téměř třísetstránkový program k inscenaci – obsahově hutný, ale zatížený enormním množstvím chyb – to neobjasňuje.

    Druhým úskalím je režijní koncepce Pavla Juráše, mladého umělce téměř renesančního záběru, který pro inscenaci navrhl také kostýmy a scénu a složil hudbu. Sugestivní scéna představuje nádvoří Oldřichova hradu, jehož zdi vnikají bočními proscénii až do hlediště, zatímco hradbu a budovu se zvonicí na horizontu spojuje lávka, za níž se otevírá průhled do okolní krajiny. Rozměrné nádvoří má půdorys řeckého kříže. Průnik křesťanství je zřejmý i z freskové výzdoby, byť i zde se nelze ubránit dílčí výhradě: část maleb je zjevně odvozena z tapisérie z Bayeux, což i při vědomí, že hra zachází s historickými fakty volně, působí jako hodně za vlasy přitažené. Soumrak pohanství ilustrují sošky bůžků bezprizorně umístěných u paty hradby. Stejně jako malířská výzdoba plní i většina jevištního dění úlohu efektní dekorace. V podstatě komorní drama šesti postav opatřil režisér velkooperním aranžmá s desítkami kostýmovaných komparsistů. Jejich výstupy jsou místy smysluplné až úchvatné (orgiastický tanec), ale neméně často ve vztahu k Hrubínově předloze rušivé. Příkladem je obrazově opulentní scéna hradního mumraje, v němž pohybově zdatní mládenci ztvárňují jinochy raného středověku, zatímco za jejich zády se štípe dříví, kuchá dobytče a kolem sokolníka s mohutným výrem pobíhá lovecký pes. Asi málokdo z diváků pak vnímá Oldřichův žalozpěv nad mrtvým druhem, když jevištěm prolétá živý raroh. Davové víření jako by ovlivňovalo i individuální herecké výkony, které přes patrnou snahu o kresbu atmosféry (ne nepodobné vláčilovským filmovým plátnům) místy ztěžka zápolí s nevěrohodnou a patetickou deklamací. To platí pro intrikujícího Guntra (Petr Bláha), handicapovaného knížete Jaromíra (David Kaloč) či kaplana (Jakub Šafránek), jehož limituje i kašírovaný vous a vlasy. Věrohodnější polohy divokého a vášnivého Oldřicha nalézá Martin Sláma, Monika Maláčová jako nebohá Juta vyniká především ve vypjatém dialogu s Oldřichem, kdy ho neodvratně ztrácí.

    Inscenace vrcholí působivým (připsaným) finále Břetislavova křtu. Oldřichova syna, jehož přes všechny úklady Božena přece jen šťastně povila, není přes průvod kněží a shromážděný lid vidět, zato jej dobře slyšíme. Křest symbolizuje naději přemyslovského rodu a tím českého státu, nad slavnostním chorálem však dominuje Břetislavův usedavý pláč jako předzvěst, že ani toto vítězství se neobejde bez slz a bolesti. Symbolika se v této tečce zdařile protnula se syrovou opravdovostí. Škoda, že inscenace jako celek strnula v efektně odtažité velkoleposti.

    Národní divadlo Brno – František Hrubín: Oldřich a Božena. Režie, výprava a hudba Pavol Juráš, choreografie Markéta Hrabalová, hudba a dramaturgie Martin Dohnal. Premiéra 17. prosince 2010.


    Komentáře k článku: Méně mohlo být více

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,