Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Měl vizi…

    Za oknem je hezky, svítí slunce, blíží se jaro i zítřejší svátek Josefa. Říkám si: měl bych zítra zavolat Pepu do Hradce a popřát mu k svátku. A vlastně taky k narozeninám, které se mu kvapem blíží, 30. března mu totiž bude už 72 let. Není to dneska zase tak moc, ale vzhledem k jeho dlouhodobé nemoci každý rok vybojovaný na Smrti dobrý…

    Krofta: Šípková růženka

    Šípková Růženka, Divadlo DRAK Hradec Králové 1976 FOTO ARCHiV DIVADLA DRAK

     

    Vtom však přijde SMS, pak druhá a třetí a rozdrnčí se mobil. Josef Krofta už zítra svátek mít nebude a nebude mít ani ty narozeniny. Před polednem ve středu 18. března doma skonal. Z nemocnice ho převezli minulé úterý. Dobrých devět dní domácího hospicu.

    V poměrně krátké době – zhruba v půlroce – odešel tedy už ten třetí, jak se říká, do třetice. Marketa Kočvarová, Karel Brožek a teď on. Tři loutkáři, ale nejen loutkáři, tři divadelníci, tři pedagogové.

    Na začátku roku 1990 se Pepa rozhodl pro školu, jednak aby ji řádně „dostudoval“ (chyběl mu tělocvik, i když dělal asistenta na lyžařských výcvicích), jednak, aby katedru vedl. A vzal to opravdu z gruntu – od přejmenování katedry, a to nikoli přejmenování pouze formální.

    Transformace tehdejší katedry loutkářství na katedru alternativního a loutkového divadla byla nejen prozíravým činem, ale i logickou nutností – není totiž dlouhodobě možné, aby umělecká škola zaostávala za uměleckým vývojem doby, či dokonce, aby se s ním rozcházela. A bez této proměny by tomu tak zcela jistě bylo.

    Zároveň to byla výzva modernímu loutkářství zapojit se do kontextů divadelního směřování a uvažování. Nebyla to hozená rukavice, byla to nabídnutá ruka ke spolupráci. Ke spolupráci a inspiraci všeho alternativního a jinakého, bylo to přijetí loutky do alternativy, kam vždy patřila a patří. Bylo to nabídnuté rámě, aby se necítila izolovaná a odstrčená, aby někam patřila. Pod jedinou podmínkou: že bude dělat všechno po svém, jinak než člověk, jinak než herec. Ne vždycky loutka tuto velkorysou nabídku pochopila a přijala za svou…

    Když jsem se studentů občas ptal, proč věří svému vedoucímu katedry, většinou odpovídali: Má vizi… A on ji skutečně měl. Šel za ní tvrdošíjně a někdy i tvrdohlavě. Jako ten, kdo si věří, kdo své představě věří, protože ví, že je realizovatelná…

    A nebylo to vždy jednoduché a snadné. Nerozuměl si totiž vždycky s ministerskými vyhláškami, se stále narůstající byrokracií. Koncipoval totiž katedru trochu jako umělecký orga­nis­mus, preferoval tvorbu před výukou, rozvíjení talentu před pouhým získáváním dovedností, školní rozvrhy vnímal spíše jako divadelní fermany a zkoušky jako premiéry, odtud i jeho festivalové pojetí klauzur a důraz na individualitu vedoucích ročníků (nebál se jim říkat guruové), studenti věřili jemu a on jim, staral se o ně téměř otcovsky, a to i po absolutoriu. (Pro genderovou vyváženost snad dodám i „mateřsky“.)

    Nešlo však o rozmazlování, to rozhodně ne. Dokázal být velmi náročný, což mohou jistě potvrdit i kolegové z jeho mateřského Divadla DRAK v Hradci Králové, kde si již ověřil výhodnost a prospěšnost týmové spolupráce a kolektivní tvorby, odkud tyto priority přenesl i na půdu divadelní fakulty.

    I přes silný režijní náboj svých inscenací nikdy jeho inscenace nezaváněly režisérismem, ale výrazně kolektivním duchem, který dával možnosti jednotlivým tvůrcům i spolupracovníkům, ať již šlo o muzikanty, scénografy, či herce, někdy i loutkoherce. A dramaturgy, kterým nabízel výrazný autorský podíl na celkovém tvaru inscenace. V jeho osobě tzv. divadlo loutky a herce (termín, který jsme si nevymysleli, ale převzali od polských loutkářů), dodnes tvořící většinu středoevropské loutkářské produkce, našlo zralého, profesionálního a skutečně syntetizujícího představitele.

    A nebyl by to ani Josef Krofta, kdyby na začátku tohoto tisíciletí se nepokusil i o realizaci nové poetiky, která pronikla na loutkářská jeviště a ovládla i učebny pražské KALD DAMU – a sice divadlo objektů, kterému loutka vyrobená předem v divadelní dílně přijde příliš umělá a teatrální a které vychutnává objekt s jeho minulostí a zakotveností v každodenní realitě. Ne každý by byl takové proměny schopen a dokázal ji naplnit po svém.

    Nevím, co všechno by ještě Pepa vytvořil, kdyby – kdyby nebylo jeho dlouhodobé nemoci, se kterou se statečně pral snad patnáct let. A byla to nemoc vskutku „alternativní“, neběžná a vzácná, přesto však stejně zákeřná a mocná. Věnoval jí hodně času a energie, a věřím, že to pro něj nebylo zbytečné. Že se něco dozvěděl o ní – i o sobě. Něco, co by se bez ní nedozvěděl.

    Doktoři mu našli, v něm našli – amyloid, se kterým musel až do smrti žít. Trvalo však dlouho, než se vůbec tato příčina Pepových nejrůznějších obtíží a nejrůznějších hospitalizací našla. Sice se našla, ale zbavit se jí nebylo v lidských silách. Vzdoroval však statečně, nevzdával se a – pracoval. A každý rok na hradeckých Regionech se zájmem sledoval prezentace svých bývalých studentů. A byl na ně hrdý, vždyť potvrzovali jeho vizi, na jejíž uskutečnění mu už nezbývalo sil. A dokázal „svou“ katedru včas, bez zášti a s přejícností, předat mladším. To taky každý nedokáže…

    Nemohl už nést dál své tělo, bylo příliš těžké…

    Tak, Pepo, vše nejlepší k svátku i k těm Tvým (nedožitým) narozeninám – bez onoho obligátního „hlavně hodně zdraví…“.

    KAREL MAKONJ

    • Autor:
    • Publikováno: 31. března 2015

    Komentáře k článku: Měl vizi…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,