Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Megapřehlídka narcistů

    Jarní výstavní sezona v Praze je neuvěřitelná: velké prezentace tu mají hned čtyři světoví umělci.

    Jako když boží tužka kreslí v prostoru… Britský umělec Richard Deacon (1949) má v Galerii hlavního města Prahy velkou samostatnou výstavu nazvanou Free Assembly, která potrvá do 17. září FOTO ARCHIV GHMP

    Ambiciózní přehlídku otevřel miláček národa František Skála performancí na stromě na zaplněném prostranství před Valdštejnskou jízdárnou. Zatímco tam byli diváci připuštěni, aby se v blízkosti mistra ohřáli v paprscích jeho slávy, vernisáž vysoce ceněného malíře Gerharda Richtera se odehrála jako akce VIP v Anežském klášteře, kde jsou umístěna pouze dvě jeho díla, a výstava je v paláci Kinských. Richterovi obdivovatelé si pak zklamaně na sociálních sítích sdělovali, jak moc se těšili na vernisáž, zvláště když věděli, že mistr je přítomen.

    Richter se na začátku své kariéry mohl jevit jako vyhraněný malíř, jehož objevem se stala malba podle fotografie, která má podobu jak hyperrealistickou, tak mírně rozmazanou nebo značně uvolněnou, a to vše v černobílé škále. Richter však vždycky byl experimentátorem a hledačem nových úkolů. Divákovi se může zdát, že jeho pestrý a různorodý malířský projev nemůže patřit jedinému autorovi. Vedle klasické malby portrétů a krajin jsou v jeho díle zastoupeny i práce abstraktní, které začaly přesnými kopiemi vzorníků barev a pokračovaly přes monochromní šedá plátna až po obrazy barvami doslova politými. V posledním roce se autor ponořil do počítačové abstrakce jemných barevných proužků. Každá etapa jeho díla ale svědčí o mimořádném malířském talentu. Richter zdolává stále nové mety, přesto zůstává jakýmsi posledním mohykánem kulturních tradic „velkého“ malířství. Dokazuje, že malba stále žije a stále je možné její formy a obsahy inovovat.

    V paláci Kinských můžeme obdivovat obrazy moří, stejně jako mistrné portréty malé Betty (první dcery), ustrnout před fenomenální abstrakcí, kde barvy jsou tažené po plátně dlouhou stěrkou připomínající prkno, ale také nás autor překvapí zrcadlem místo obrazu. A zjišťujeme: Obraz není dekorace, má svou hloubku, vytváří vlastní svět, do něhož se lze ponořit (a uvidět sebe).

    Dvě výše popisované události zcela zastínily výstavu skvělého britského sochaře Richarda Deacona, který ji sám v Městské knihovně instaloval a byl rovněž přítomen. Jeden z pionýrů konceptuálního sochařství, které nasměrovalo další vývoj objektové tvorby, zůstal neprávem ve stínu. To se přihodilo i Magdaleně Jetelo, česko-německé umělkyni globálního formátu, která se ocitla v rámci aktuálního dění na pražské výstavní scéně tak trochu na vedlejší koleji, ačkoli za jiné situace by její monumentální instalace ve Veletržním paláci plnila všechna média. Takhle byla mnohem viditelnější mediální kampaň kolem gigantického člunu s uprchlíky čínského disidenta Aj Wej-weje v těsném sousedství. Nad jeho výtvarnou ošklivostí zůstával široké veřejnosti rozum stát – a ještě navíc to téma! Ovšem jelikož jsem – znajíc téma – očekávala hyperrealistické monstrum lodi s uprchlíky odlitými do posledního záhybu kůže a s nalepenými řasami, toto neoprenové zjednodušení mě vlastně mile překvapilo.

    Nejprve jsem chtěla napsat především o Jetelové, jejíž instalace je plná vizuálních překvapení, imaginace a magických hříček. Její projekt se ale vymyká slovní interpretaci. Tak je to se všemi jejími předchozími díly – jakmile se snaží někdo o jejich popis a výklad, dostane se do úzkých a text začne vypadat jako nějaký lyrický exces. Ale proč? Její projekty jsou přece tak racionální, energické, velkorysé… a krásné. Právě proto je zřejmě třeba je vidět, užívat si je v tichu, bez zavádějících interpretací a komentářů. V Praze jí nyní jde o transformaci prostoru, který je divák zvyklý vnímat stereotypně vzhledem k jeho funkci a prezentaci. Jetelová proměnila Malou dvoranu ve zrakový klam, který se chvěje a šumí, odráží a simuluje.

    Instalace Magdaleny Jetelové (1946), připravená speciálně pro Veletržní palác Národní galerie v Praze, proměnila jeho Malou dvoranu v rozšířené pole. Výstava potrvá do 3. září FOTO ARCHIV NG

    To abstrakce Gerharda Richtera je ze zcela jiného světa. Jeho fascinující obrazy rozmazaných fotografií, krajinomalby i abstrakce defilují chronologicky výstavou ve své virtuózní svrchovanosti jako důkaz, že velká kultura malířství stále žije. Jeho sláva k nám předběhla ještě před jeho samostatnou výstavou, možná díky portrétu strýčka Rudiho v nacistické uniformě z lidické sbírky. Škoda jen, že některé vystavené malby jsou prezentované pouze v tištěné podobě. Národní galerie však byla poctěna jednou z nich – 48 portrétů bílých mužů, kteří stvořili 20. století, zůstává v jejích sbírkách jako umělcův dar. Richterův jazyk je čistý a přímý; jeho objekty jsou trojrozměrnou abstrakcí: tvary, které neprezentují žádné narativní významy, tvary, které nic nezastupují a nepředstírají. Jako když boží tužka kreslí v prostoru.

    Ambiciózní přehlídku svých objektů a prací vzniklých od roku 2004 do současnosti otevřel František Skála (1956) performancí na zaplněném prostranství před Valdštejnskou jízdárnou. Výstava potrvá do 3. září FOTO RAJCE.NET

    Vlastně úplný protiklad k mauzoleu Františka Skály, který v Jízdárně Pražského hradu vybudoval další miniaturní muzea, galerie a pavilony. Jeho výstava je důmyslným kabinetem posedlého sběratele, zároveň je vyestetizovaná na nejvyšší možnou míru. V exponátech vládne pořádek a systém. Muzeální artefakty zhotovené z nejrůznějších přírodnin a nalezeného odpadu jsou roztříděny do dalších malých sbírek, výstavních skříní a pultů. Malé příběhy jsou zasazeny do velkých a ještě větších. Hravého demiurga nových bytostí a šamanských předmětů předběhl jeho smysl pro krásu a zavelel mu vystavit své korunovační klenoty (rozuměj: vetešnictví proměnil v královský palác). Umění v jeho podání je přetvořeno v důmyslné rekvizity k jím konstruovanému megapříběhu. Jenom mě mate jistý populismus, který se tak trochu zdá kalkulem. Jeho příběhy se líbí všem. Skála to ví a počítá s tím, což je na výstavě – možná až příliš – patrné.

    Každý psychoanalytik vám potvrdí, že umělci jsou narcistní. Současná pražská přehlídka světového i našeho narcismu je úžasná a posunuje nás o další krok do centra uměním dlážděné civilizace.


    Komentáře k článku: Megapřehlídka narcistů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,