Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mefistovo dobytí Berlína

    Román Klause Manna Mefisto je i mimo okruh znalců poměrně známé literární dílo, především díky filmové adaptaci Istvána Szabóa (Klaus Maria Brandauer v titulní roli). Příběh ctižádostivého herce, který se zaplete s nastupující fašistickou diktaturou, však znají i čeští divadelní diváci, úpravu Jana Vedrala s Viktorem Preissem hrálo Divadlo na Vinohradech (premiéra 1988) a před dvěma lety se jiná dramaturgická úprava objevila v Klicperově divadle v Hradci Králové (v režii Petra Štindla a s Ondřejem Malým jako „Mefistem“). Dramatizaci věhlasné francouzské režisérky Arianne Mnouchkinové prezentuje nyní pražské Divadlo pod Palmovkou, inscenačním úkolem byl pověřen slovenský tým v čele s režírujícím hercem Emilem Horváthem.

    Předlohou pro postavu bezohledně avancujícího Hendrika Höfgena byl Mannův blízký přítel Gustav Gründgens, s nímž a svou sestrou Erikou i Pamelou Wedekindovou vytvářel spisovatel emočně provázaný čtyřlístek. Autobiografické téma se v románu (i v libeňské inscenaci) dost podstatným způsobem akcentuje. Titulní roli ztvárnil Jiří Langmajer a jeho kresba zakomplexovaného „démona“ se vyznačuje vnějšími parametry velkého výkonu. Herec je technicky skvěle vybavený, hlasem, gestikou i pohybem ovládá celé jeviště a Höfgena prezentuje jako permanentního histrióna, i v těch nejintimnějších situacích. Toto nasazení ho, obávám se, chvílemi přece jenom zrazuje, na začátku druhé části inscenace (herec povolaný z hamburského působiště začíná dobývat Berlín) svoje přepjatá gesta a dikci ani na chvilku nezklidní a psychologická věrohodnost figury se naruší. Silným momentem v Langmajerově kreaci je naopak vzpomínka na dětskou „křivdu“ (ambiciózní zpívající chlapeček byl okřiknut sbormistrem), přesvědčivý je pak protagonista též ve finále hry, kdy se Höfgen stává intendantem Pruského státního divadla a herecký naturel začíná být přibarvován tím úřednickým. Inscenace, i když vydá čistého času na tři hodiny, má svěží tempo a řadu podmanivých mizanscén, scénografie Miloše Pietora uměřeně pracuje s revuálkou, točnou i s jakýmsi univerzálním, teutonsky strohým příbytkem s divadelními maskami nad centrálním vchodem – změnami mobiliáře lze pak lehce dotvořit různá domácká či divadelní prostředí. K nejpůsobivějším výjevům patří návštěva Höfgena u nastávající manželky v domě u spisovatelů Brücknerů otce a syna (předobrazem byli Thomas a Klaus Mannovi), kdy mladý Brückner (nonšalantně bohémský Ondřej Kavan) preluduje na klavír a malá společnost se baví citacemi ruské dramatické klasiky. Nejdříve Höfgen přednese kus monologu z Gogolovy Ženitby, ostatní pak vědoucími replikami z Čechovova Višňového sadu případně ilustrují situaci i vzájemné vztahy. Scéna je jemně pointována a má kouzlo kultivovaného poklidu i lehké dekadence. Za nejproblematičtější položku inscenace považuji naopak sadomasochistické výjevy mezi Höfgenem a jeho milenkou Juliettou, míšenkou (z alternantek jsem viděl Natálii Topinkovou). Jevištní aranžmá nestandardní vášně působí bohužel – zvláště při prvním setkání s tímto motivem – směšně. Připomněl jsem si, že v hradecké inscenace byla povaha vztahu akcentována méně, přesto jevištní komunikace mezi Lejlou Abasovou a Ondřejem Malým fungovala přesvědčivě.

    Plynulý a záživný tok dramatického vyprávění musí zajišťovat přesvědčivé herecké portréty, to Horváthova inscenace splňuje téměř bezchybně. Nejspíš některé nespravedlivě opomenu: zaujali mě oba nositelé opačných idejí, komunista Otto (Radek Valenta) i nacista Miklas (Jan Teplý), křehká Höfgenova manželka Erika (Klára Issová), přejemnělý dramatik Sarder v podání Miloše Kopečného, až do hořkého konce slušný a věrný ředitel divadla Gottschalk v interpretaci Dušana Sitka (alternuje s Janem Skopečkem), milenka jednoho z nejmocnějších mužů nacistické hierarchie, jinak dokonalá husa Lotte v přesné kresbě Simony Vrbické či mladík hladem motivovaný k prostituci (Jan Konečný).

    Stále aktuální „faustovské“ poselství Mefista (pokoušení kariérou ve službách politické zvůle) je servírováno v podobě tradiční, divácky vděčné inscenace.

    Divadlo pod Palmovkou Praha – Klaus Mann, Arianne Mnouchkinová: Mefisto. Překlad Jiří Žák. Režie Emil Horváth, scéna Miloš Pietor, kostýmy Ľudmila Várossová, hudba Peter Mankovecký, dramaturgie a inscenační úprava Ladislav Stýblo. České premiéry 8. a 9. října 2010.

    • Autor:
    • Publikováno: 12. listopadu 2010

    Komentáře k článku: Mefistovo dobytí Berlína

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,