Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Medvědi ve vlakovém kupé

    Jednou ze zřetelných dramaturgických linií Klicperova divadla je ta, jež se (většinou značně groteskním způsobem) dotýká života slavných českých osobností. Druhá zkoumá fenomén češství. Do obou těchto trendů zřetelně navazujících na proslavenou Drábkovu Kouli se trefuje inscenace Medvědi v režii Anny Petrželkové, která měla premiéru ve Studiu Beseda. Autorkou textu je Simona Petrů, proslavená především hrou Tichý Tarzan.

    Medvědi

    Hradečtí Medvědi jsou bizarní, groteskní i nostalgičtí FOTO JOSEF KUBÍČEK

    Její text ale tentokrát nevypráví o lidech stojících či tvořících na okraji společnosti, ale těch, kteří se ocitli v samém středu pozornosti. Příběh navíc mapuje životní cestu, kterou během posledních čtyřiceti let absolvovala jedna generace. Tak procházíme od lehce patetických skautských ideálů poděděných po generaci našich tatínků, přes dospívání, v němž se tyto poněkud naivní ideály střetávají s realitou, až po euforii svobody a pro některé i slávy, která se proměnila v rozčarování a výsměch hodnotám, s nimiž jsme vyrůstali. Zkoumáme-li z tohoto pohledu životní příběh sourozenců Jana a Františka Nedvědových, není třeba se vrtat v tom, co je a co není autorská licence. Navzdory přesnému zacílení na konkrétní osoby jde spíše o téměř archetypální příběh národa a pojmenování jeho charakteristických vlastností – to znamená naivita, sentimentalita, ale i introverze shodou okolností dovlečená do veřejného prostoru.

    V české novodobé historii by se jistě daly najít daleko kontroverznější osudy, postavy brutálněji se deroucí na výsluní, ale právě bratři Nedvědové (nikoli náhodně pojmenovaní Medvědi) ztělesňují tu nepojmenovatelnou směsku vlastností, které je činí tak blízkými. Zároveň sympatickými i nesnesitelnými. Vždyť i to, co je v jejich životě konfliktní, nevystupuje na povrch zřetelně. Je pochopitelné, ať už ve stylu hradeckého divadla, tak v kontextu tvorby Petrželkové, že inscenace nese mnoho bizarních, groteskních až absurdních prvků a že je občas musíme značně poodhrnout, abychom narazili na podstatu – v principu realistického – příběhu. S rafinovanou, a pro některé možná rozčilující, jednoduchostí jsou do příběhu zapleteny též písničky, které dodávají inscenaci retro kolorit jednotlivých období. V publiku bezpochyby zasednou mnozí pamětníci, kteří si tak trochu nostalgicky uvědomí, jak čas rychle uplynul, a možná trochu zalitují, jak se v dnešní době ztrácejí ony naivní poctivě myšlené ideály. Mladí si užijí spíše groteskní rovinu, a někdy i ty banální až infantilní fórky.

    V tom divákům bezpochyby pomůže i vhodné obsazení, s mladší a starší verzí obou bratrů. Jan Vápeník hraje introvertního, nemluvného Františka a Jan Sklenář si zjevně užívá image playboye Jana – i s jeho typickými tiky a plačtivě patetickým způsobem řeči. Oba dokážou i obstojně zazpívat a zahrát na nástroje, takže ve spojení s jejich dětskými alter ego (v jedné alternaci ztvárňuje mladší „já“ Františka skutečný syn Jana Vápeníka) tvoří bez nutných komentářů plastický portrét slavných bratrů. Ostatní představitelé ztvárňují spíše typy nežli skutečné postavy, ať už se to týká poněkud zvláštních rodičů, hippie matky Zory Valchařové-Poulové, či drsného otce, neohroženého zálesáka Jakuba Tvrdíka. Doplňují je herci, kteří střídavě ztvárňují nejrůznější typy kotlíkářů, fanoušků či vyžírkovských podnikatelů, a slouží spíše k doplnění mozaiky, vytvářející proměnlivou atmosféru doby.

    Celé se to odehrává prakticky v jediné kulise, naddimenzovaném vlakovém kupé. V pozadí za průhlednou stěnou je prostor nejen pro hudební produkce, ale také může sloužit jako okénko do soukromých či disidentských činností (autorkou scénografie je Lucie Labajová). Kostýmy, někde na pomezí odkazů k dobové módě a jejího groteskního naddimenzování, vytvořila Lenka Odvárková.

    Podle reakcí diváků je pravděpodobné, že Medvědi se stanou oblíbeným kouskem hradecké Besedy, který má šanci udržet se na scéně dlouho.

    Klicperovo divadlo – Simona Petrů: Medvědi. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Jana Slouková, scéna Lucie Labajová, kostýmy Lenka Odvárková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 21. února 2015 ve Studiu Beseda. (Psáno z reprízy 23. února 2015.)


    Komentáře k článku: Medvědi ve vlakovém kupé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,