Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    MdB je dnes ve formě

    Byl jsem požádán o bilanční příspěvek o mé spolupráci s touto institucí, vybavily se mi však různé velmi osobní vzpomínky. Zůstanu u nich.

    Bídníci v MdB

    Šéf muzikálu Petr Gazdík jako Jean-Valjean v muzikálu Bídníci

    1988 – Milan Lukeš mě seznámil se Stanislavem Mošou a poprvé jsme společně pracovali na zábavné inscenaci ND v Praze Ptákoviny (Aristofanes – Žáček – Merta). Hodně jsme mluvili o divadle. Později jsem ho provedl divadelním Londýnem, kde jsem byl několikrát na stáži. Standa se mi zdál silný, trpělivý a dostatečně zvědavý. Měli jsme společnou vizi.

    1991 – Německá a česká premiéra muzikálu Sny svatojánských nocí. Několik měsíců před tím jsem poprvé zblízka viděl budovu na Lidické a soubor Mrštíků. No…

    Za tři neděle jsem napsal hudbu na Mošův text (na demosnímcích pláče moje dcera Viktorka – tehdy tříměsíční) a začali jsme zkoušet. Takový entusiasmus účinkujících jsem nezažil ani v dobách raného bigbítu. Trochu jsem se přestěhoval do Brna. (Původně Standa vypsal prémie pro herečku, která mě u sebe nechá bydlet. Žádná se nenašla, veškerý čas jsem tedy trávil v divadle.) Při jednom nočním zkoušení na dvoře nás napadl chlap se sekyrou, protože nemohl usnout. Byl v právu, kdo má takový randál poslouchat. Někteří původní členové souboru dodnes citují jeho věty. Inscenace z roku 1990 se stále příležitostně hraje, ovšem již bez původních členů, starých mohykánů.

    Sny (za mé spoluproducentské účasti) se hrály dalších sedm let na Výstavišti (česky, německy a anglicky), byly natočeny pro ČT a Japonci chtěli koupit show i s Křižíkovou fontánou. V českých médiích vyšla víc než stovka recenzí. A Sny taky jezdily po Evropě. Anglickou verzi v Helsinkách označil místní novinář za podivný příběh v Czechlish. V Německu zase psali, že by se mi A. L. Webber měl klanět.

    1992 – Proběhla debata, kdo nahradí odcházejícího ředitele Mrštíků. Moša tvrdil, že do toho musím jít, že jsem starší a víc toho vím (v prvním bodě měl pravdu). Já jsem prozíravě odmítl. Pro divadlo to bylo osudově správné řešení, na málokteré ze svých rozhodnutí jsem tak pyšný. Standa byl jmenován ředitelem. Pokračovali jsme v debatách i realizacích. Za jeden z hlavních důvodů růstu souboru považuju to, že se nespecializoval na činohru či muzikál. Všichni hráli všechno, jako ve starém New Yorku nebo v Anglii. (K rozdělení souborů došlo z organizačních důvodů později.)

    1993 – Napsali a připravili jsme inscenaci Bastard. Neobvyklé, temné, ale katarzní. V době, kdy se obecně chodilo málo do divadla, začal v Brně strmě stoupat divácký zájem (nejen o tuto inscenaci). Po jednom z představení za mnou přišel neznámý muž a řekl: Pane Merto, ještě jsem nic takového neviděl, chtěl bych toto divadlo finančně podporovat. Dělá to dodnes. Bastard se hrál po tři letní sezony v ND v Praze. Na tiskovou konferenci na střeše historické budovy přišlo 300 novinářů včetně Holubovy letky. Odpoledne jsme jezdili u Žofína na lodičkách. Původně vystrašení herci z Brna začali vypadat jako dobře naladění Newyorčani na výletě.

    1996 – Standa mě seznámil se záměrem přejmenovat Mrštíky na MdB. Nebyl jsem nadšen: Nevymyslíme něco atraktivnějšího, víc o nás? – Ale já chci, aby to bylo městské divadlo, odvětil Stanislav. Výborné rozhodnutí.

    1997 – Na autě zaparkovaném před divadlem jsem našel botičku. Přijeli policisté, podívali se na mě a zeptali se: To je vaše? Přikývl jsem a oni se slovy Tak promiňte botičku sundali.

    1998 – Divácký zájem stále stoupal. Pod Mošovým vedením sílil taky duch a altruismus souboru. Začali jsme připravovat stavbu nové divadelní budovy. Spousta relativně vlivných i zkušených lidí se stavěla razantně proti. Moc jsem je nechápal, ale oni neviděli dovnitř, neznali chuť a vůni té práce, toho autentického odhodlání a společného zájmu. Jiní nám pomohli (měli by mít na divadle pamětní desku). Někdy to bylo napínavé, někdy legrační – uplácel jsem třeba poslance lístky do divadla. Docela složitá kauza, Standa však byl důsledný. Nová Hudební scéna je podle mě jednoznačně přínosem pro Brno.

    2000 – vznikla inscenace s vánoční náladou Svět plný andělů. Někteří recenzenti psali o mizerném kýči, na druhou stranu mnohá představení končila standing ovations a někteří lidé plakali. Hráli jsme další tři letní sezony v Divadle na Vinohradech. Mnozí považovali koledu o Večernici z tohoto show za důvěrně známou (a zapomenutou) melodii z dětství. Nebylo tomu tak, napsal jsem ji po černých klávesách v době, kdy mi bylo docela blbě. Léčil jsem se divadlem.

    2010 – Udělali jsme znovu Ptákoviny – tentokrát opravdu jako muzikál. Výborné a čerstvé show. Dojemné setkání s Jirkou Žáčkem. Neskutečný rozdíl ve výkonech oproti inscenaci z roku 1989. Kruh se trochu uzavřel.

    Na cestě k úspěchu MdB se podílelo několik desítek znamenitých lidí, nemohu je teď vyjmenovat, ale jednou to udělám. Z výletního parníku se stal ledoborec a pod vedením neohroženého kapitána stále pluje kupředu.

    Setkání se Stanislavem Mošou je pro mě samozřejmě osudové. Napsali jsme společně sedm muzikálů – Sny svatojánských nocí, Bastard, Babylon, Svět plný andělů, Zahrada divů, Peklo, Očistec a operu La Roulette. (Kromě toho jsem pro MdB napsal a připravil další tři muzikály – Ferdinand, kd’E ste, Nahá Múza a Ptákoviny). Je to kus života, strastí ale hlavně velkých radostí.

    Zdá se že MdB dělá radost i mnohým jiným, a doufám i věřím, že tomu tak bude ještě dlouho. Vložená energie je obrovská.


    Komentáře k článku: MdB je dnes ve formě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,