Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Maxim Didenko: Divadlo je dobrodružství

    Ruský režisér Maxim Didenko (1980) přijel do Prahy, aby tu společně s mezinárodní skupinou performerů vytvořil inscenaci na téma Kafkova Procesu. A to v bývalém legendárním kině 64 U Hradeb, které se pomalu probouzí k novému životu. Didenko během svého působení v uměleckém světě prošel nejrůznějšími obdobími. Po zkušenostech v různých souborech fyzického divadla se podílel na punkově laděných performančních aktivitách, ale v současné době má už za sebou divadelní adaptace klasických ruských románů na velkých i malých scénách v Rusku. V Čechách nebyl poprvé a v jeho režijní kariéře, jak prozradil, hrály významnou roli. Při našem setkání po jedné ze zkoušek se přiznal, že je to jeho první rozhovor v angličtině…

    Ve svých divadelních projektech se nejčastěji inspirujete klasickou ruskou literaturou. Teď pracujete na Kafkovi. Proč právě on? Co je na něm pro vás inspirativní?

    Zabývám se v divadle ruskou literaturou především proto, že většinou pracuju v Rusku. A myslím, že propojit se s ruskou myslí je nejlépe právě prostřednictvím ruského jazyka a literatury, v nichž je zakódován způsob ruského myšlení. A myslím, že je to tak u každého národa a jazyka. A tak, když se mě zeptali, na čem bych chtěl v Praze pracovat, okamžitě mi „naskočil“ Kafka. Přitom pokládám Kafku za nesnadného, do divadla v podstatě nepřevoditelného autora. Je těžké ho pochopit, porozumět jeho světu. Vybral jsem si Proces a postupně jej doplňoval motivy ze současných dokumentů různých politických procesů. Nicméně základem pro mě bylo porozumění Kafkovi jako autorovi, skrze nějž jsem chtěl proniknout do atmosféry minulé doby i současné Prahy.

    Když nahlédneme na vaše webové stránky, překvapí různorodost divadelních žánrů, kterým se věnujete. Co pro vás znamená pojem „divadlo“?

    Pro mě je to systém, který nabízí klíč k poznání světa. Divadlo je zmenšený model světa, který pomáhá naší civilizaci uchovat určité znalosti, povědomí o minulosti, vědomí souvislostí. Skrze divadlo či v něm si můžeme prožít a poznat všednodenní i ty takzvaně hlubinné, archetypální rituály.

    A co krása? Zdá se mi, že vás právě estetické vnímání v divadle zajímá a láká.

    Často přemýšlím o tom, co to krása vlastně je. Vždyť pro každého může znamenat něco jiného, zahrnuje představy o spoustě nejrůznějších věcí. Pro někoho je krásný dort s cukrovými růžemi. Pro jiné je to ptačí klec s papouškem. Pro někoho spočívá třeba jen ve zvuku, či dokonce tichu. Pro dalšího je to zase východ slunce. Ale snad každý je krásou přitahován. Krása je součástí lidské kultury. Rád objevuju její nejrůznější podoby. Rozhodně si ale nemyslím, že by krása existovala jako konstantní kategorie a byla platná vždy, všude a pro všechny. Ale objevovat ji je velmi dobrodružné a pro každého člověka – a umělce zvlášť – důležité. Je přitom třeba pročistit si mysl, otevřít pořádně oči a dokázat ji vnímat v jejích často překvapivých podobách. Pro někoho je krásný starý, nemocný, nebo dokonce umírající venkovský člověk. A on krásný opravdu je, byť to nemusí být na první pohled patrné.

    Obraťme se raději ke konkrétnějším tématům. Jak jste se dostal k divadlu?

    Moje babička byla zakladatelkou a divadelní ředitelkou velkého Státního divadla v Omsku, kde jsem se narodil a vyrůstal. Můj děda spolupracoval jako herec s Tairovem. Ale z Moskvy musel odejít, protože byl žid. Tak se vydal do Omsku, kde založil divadlo a právě zde se setkal s mou babičkou. Můj strýc byl také divadelník. Věnoval se pantomimě i činohře. Spolupracoval se Slavou Poluninem, byl součástí velké vlny fyzického divadla v Rusku v osmdesátých letech.

    Z pražské inscenace The Trial / Proces FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    I vy jste studoval pantomimu…

    To ano, ale divadelní prkna jsem si vyzkoušel už dříve. Začínal jsem v souboru své babičky, kde jsem hrával už jako malé dítě. Po střední škole jsem se pokusil být právníkem, ekonomem, dokonce jsem se zabýval myšlenkou na teologii. Ale nakonec mne vtáhlo divadlo mého strýce, kde jsem začal s pantomimou a později si v jiném souboru vyzkoušel tanec. V tu dobu jsem se rozhodl nadobro opustit Omsk.

    Kam jste šel?

    Začal jsem studovat v petrohradské divadelní škole a měl jsem našlápnuto na hereckou kariéru v kamenném divadle. Chtěl jsem se stát filmovou hvězdou. Ale po čase jsem si začal uvědomovat, že to, co a jak se hraje v ruských státních divadlech, mě nezajímá. Naopak, líbilo se mi, co dělal Anton Adasinski a jeho soubor Děrevo. A tak jsem studia opustil – mám sice diplom, ale poslední rok už jsem ve škole nebyl, dělal jsem jen zkoušky – a spolupracoval s Antonem, který se svým souborem sídlil – a dodnes sídlí – v Drážďanech. Byla to pro mě hodně silná škola. Po pěti letech jsem ale Děrevo opustil a přestoupil do kyjevského divadla Akhe. Tehdy jsem se setkal i s vaší Farmou v jeskyni. To bylo další divadlo, které mě okouzlilo, a tak jsem strávil rok a půl tím, že jsem dojížděl do Prahy a spolupracoval s ní. Právě tahle práce mě hodně ovlivnila v budoucím směru mého divadelního myšlení a působení. Uvědomil jsem si, že nechci pracovat s různými „cizími“ skupinami, ale že chci pracovat sám za sebe, dělat své vlastní projekty. V Akhe jsem hrál v řadě projektů, s Farmou jsem spolupracoval jako fyzický trenér, třeba na Sclavi, ale všechny tyto závazky jsem zrušil. A začal jsem žít a pracovat v jednom petrohradském squatu, který sídlil ve staré opuštěné továrně. Vytvořili jsme takovou, dalo by se říct, punkovou komunu. Nazývali jsme se Drystone a věnovali se speciálním akcionistickým projektům.

    O co šlo?

    Divadlo je pro mne dobrodružství. S Děrevem a s dalšími skupinami, s nimiž jsem spolupracoval – vedle Akhe třeba se švýcarským Teatro Di Capua –, jsem se zabýval především pouličním divadlem, jež v podstatě propojovalo středověký karneval a klaunerii. Procestoval jsem s nimi svět a nabral spoustu zážitků. Ale chtěl jsem vyzkoušet zase něco nového, jiného. A tak jsem se vrátil do Petrohradu, dal dohromady pár spřízněných duší a obsadili jsme výrobní haly někdejší továrny. Jednalo se o vysokou, mnohaposchoďovou budovu, říkali jsme jí Věž, a my jsme v jejích jednotlivých patrech a místnostech udělali zkušebny, promítací a koncertní sálky, kluby, prostory, kde jsme se věnovali konceptuálnímu umění, přesněji jakémusi surovému punkovému akcionismu.

    Mohl byste být konkrétnější?

    Připravili jsme tam například Dantovo Peklo, které bylo inspirováno Božskou komedií. Diváci se ocitli na ohromné diskotéce, když najednou uprostřed místnosti začala rvačka. Trvala poměrně dlouho a nakonec se všichni svalili na podlahu. Přišli další, kteří je pomalovali rudou barvou. Do toho jsem četl Dantovy texty. To trvalo asi půl hodiny. Nakonec jsem vstal a tančil s na hlavu nasazenou skutečnou prasečí hlavou. V dalším představení Germinal o Francouzské revoluci jsme se snažili diváky maximálně provokovat. Přáli jsme si, aby se cítili nepříjemně. V průběhu čtyř dní tak probíhala různá vystoupení, na nichž jsem si vyzkoušel nejdrsnější prostředky působení na diváka – po celou dobu jsem vystupoval nahý, pomalovaný rudou barvou. A když se zdálo, že performance přestává diváky zajímat, tak jsem jednoho z aktérů vybídl, aby mi taserem dával elektrošoky.

    Takový život se asi nedá dlouho vydržet…

    Po třicítce už punk není to, co by člověk chtěl žít. Zvlášť, když má rodinu a děti. Je ale fakt, že jsme tím na sebe upozornili. Podařilo se nám získat různé konexe a já začal krok za krokem budovat svou vlastní kariéru. Začal jsem zkoumat, jaké jsou vlastně ten „můj“ divadelní jazyk a estetika, ta krása, o které jsme mluvili na začátku, a začal jsem spolupracovat s různými režiséry a choreografy v Rusku. A tak jsem se zase učil něčemu pro mne novému. Asi tak před čtyřmi, pěti lety jsem pak konečně připravil svou vlastní produkci inspirovanou povídkou Plášť od Gogola. Nešlo však o činohru, spíše o jakýsi zvláštní balet.

    Takže slova a text pro vás nakonec nejsou podstatné?

    To nemůžu říci, protože vždy začínám od slov, odrážím se od předem napsaného příběhu. I v případě Kafkova románu se začínalo od slov. Ale pak do inscenace vždy vstupují další prvky: herci, prostor, zvuk, scénografie. A hlavně realita. Vztahy mezi herci, mezi herci a prostorem, herci a hudbou, herci a diváky. To vše se v procesu přípravy i později během hraní postupně stává důležitější než samotná slova. Jsme jako diváci i aktéři mnohem náchylnější přijímat mimoslovní podněty, nechat se dotýkat spíše činy než slovy, spíše atmosférou než intelektem. Slova se snaží popsat realitu, ale divadlo není realita. Snažím se sice pracovat s divadlem, jehož jsou slova integrální součástí, ale zároveň nerozlišuju, který element – zda hudba, zvuk, obraz, akce, fyzické jednání, či slovo – je důležitější. Vytvářím kaleidoskop nejrůznějších divadelních prostředků. Divadlo je pro mě místem, kde se otevírají možnosti, jak se vzájemně propojit, jak navázat spojení… To je můj divadelní manifest!


    Komentáře k článku: Maxim Didenko: Divadlo je dobrodružství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,