Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mateřinka 11 aneb Sloni nad Libercem (No. 2)

    Festivalové publikum bývá vstřícné. Rozhodně vstřícnější než publikum, v němž se diváci vzájemně neznají a nespojuje je žádná společná zkušenost. Člověk se na festivalu nechá daleko snáz okouzlit, často i něčím, co by jinak přijal mnohem střízlivěji. Patřím většinou mezi ty, na které mívá rozjásanost a spontánní nadšení festivalového publika opačný účinek. Někdy se dostanu až do stavu znechucenosti z nekritického přijetí ostatních a sama sobě tak zkazím dobrý zážitek. Moje chyba. Ovšem na Mateřince jsem se ráda nechala strhnout.

    Kouzla s ukazováčky a prostředníčky

    Nesoutěžní představení Návrat do Bullerbynu mě ani tak nezavedl zpátky do dětství, kdy Lisa, Anna, Britta, Olle, Lasse a Bosse patřili mezi mé oblíbence a kdy jsem si přála být alespoň chvíli mezi nimi. Amaterska lutkovna skupina Športniki spolu s loutkovým divadlem Maribor mi tu dávnou touhu splnily. Díky Johaně Vaňousové, Eleně Volpi, Adamu Kubištovi, Jakubu Vašíčkovi, Tomáši Jarkovskému a kolektivu loutek jsem s mou kdysi oblíbenou partou mohla bruslit na kluzišti, schovávat se v seníku, proplouvat hnojem, courat se v jahodišti či spolu s Lisou prožívat lítost nad tím, že jsem se nenechala zblbnout showbusinessovým manažerem jako ostatní děti a zbylo na mě už jen loutkové divadlo…

    Režisér Jakub Vašíček přistoupil k oblíbené knize Astrid Lindgrenové po svém: s humorem a nadhledem sobě vlastním. Neopomenul do inscenace vpravit odkazy na neduhy či na hity současné společnosti. Jeho pojetí krásně dotvořila scénografka Tereza Venclová a samozřejmě zaujetí a opravdovost všech herců, kteří hráli naplno a nenechali se unavit ani nedýchatelným vzduchem ve studiu Naivního divadla. Ne víc než deseticentimetrové hadrové loutečky kouzelně ožívaly na prstech jejich rukou. Dokázaly v divácích vzbudit radost, ale i pochopení a soucit. Jen jsem se zapomněla zeptat, jak dlouho herci cvičili své ukazováčky a prostředníčky, jimiž odehráli celé představení. Asi déle, než kdyby Bullerbyn nastudovali činoherně, jak to divákům Mateřinky krátce (a krásně) předvedli jako bonus po skončení představení.

    Nevšední podívané

    Druhý mateřinkový den mi trochu vnucoval otázku, jestli lze krásnými výtvarnými obrazy bez přítomnosti dramatického napětí oslovit dětské diváky. Jistě zajímavé muselo být technické hledání scénografických fíglů pro inscenaci Naivního divadla Liberec Jakub a obří broskev (dramatizace Davida Wooda knihy Roalda Dahla). Výsledky společného hledání scénografa Petra Matáska, režisérky Michaely Homolové, dramaturga Vítka Peřiny a studentů Technické univerzity Liberec Kláry Císařové a Přemysla Svobody jsou fascinující, na poměry zdejších divadel až neuvěřitelné. Sirotek Jakub (Filip Homola) před očima diváků maluje světlem baterky na několik metrů vzdálené plátno a jeho kresba na plátně zůstává. Nevšední podívanou jsou filmové projekce, světelné změny či pohled do broskve skrze síťovou světelnou zástěnu a její blikající obrys. Dojem z působivých obrazů mi kazilo jen to, že „putovací“ příběh malého Jakuba zůstával převážně v rovině vyprávění, nikoli dramatického dění.

    Podobný dojem ve mně zanechalo i další pohádkové putování, tedy inscenace slovenského Starého divadla Karola Spišáka z Nitry Malenka připravené podle námětu Hanse Christiana Andersena. Režisér Ivan Martinka, který si před několika lety získal české loutkové publikum skvělou inscenací Šalom alejchem, nabídl tentokrát pohádku o dívce, která poznává svět a snaží se nalézt někoho blízkého, s kým by si rozuměla. Důmyslně i překvapivě řešené loutky Martiny Fintorové a scéna Evy Farkašové, precizní práce se světlem či zručnost herců bohužel zůstaly jen estetickou výtvarnou hodnotou. Patrně nejen mně, ale soudě podle šumu v hledišti i dětskému publiku chybělo dramatické opodstatnění této nádherné show pro oko.

    Dobrá zpráva pro milovníky slonů

    Při přecházení z představení na představení jsem se během dne zaradovala, že nejen v libereckých ulicích, ale i v atriu zdejší ZUŠ se daří slonům. Jeden se utrhl a doběhl až k Severočeskému muzeu, kde vítá návštěvníky výstavy Loutky z Naivního divadla Liberec. Ukázky ze scénografické tvorby Pavla Kalfuse, Ivana Antoše, Ivana Nesvedy, Petra Matáska, Barbory Jakůbkové a Roberta Smolíka určitě stojí za to vidět. Při pohledu na ně byste možná zajásali stejně jako tříletá návštěvnice, která prohlásila, že ty krásné labutě dobře zná. Nadšení ji neopustilo ani ve chvíli, kdy ji starší sestra usvědčila ze lži suše konstatujíc, že na tom představení ještě nebyly.


    Komentáře k článku: Mateřinka 11 aneb Sloni nad Libercem (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,