Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mateřinka 11 aneb Sloni nad Libercem (No. 1)

    Nad libereckými ulicemi a náměstím Dr. E. Beneše se opět vznášejí sloni. Je to jasná známka, že do města na severu Čech vtrhnul další, v pořadí už 21. Festival profesionálních loutkových divadel s inscenacemi pro děti předškolního věku Mateřinka 11, tentokrát jako součást doprovodného programu PQ+ v rámci Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru 2011.

    Lidé se vítali, nosorožci tancovali

    Snad každý začátek jakéhokoli ročníku zaběhnutého festivalu se nese v duchu atmosféry blízkosti a radosti ze setkání s těmi, které jsme rok či déle neviděli a které potkáváme jen při různých divadelních slavnostech. Nejinak tomu bylo v úterý 14. 6. odpoledne v prostoru Naivního divadla a jeho blízkém okolí.

    Radost z komunikace, navazování kontaktů, oťukávání se… tak bych charakterizovala první festivalový den v Liberci. A to nejen vzhledem k setkávání blízkých si návštěvníků, ale především díky festivalové produkci (záměrně nepíšu slovo „představení“).

    Jako už tradičně se ve tři odpoledne vydal do libereckých ulic průvod herců, muzikantů a dětí ze zdejší ZUŠ. Pohádkové kostýmy, masky, loutky, hlasitá hudba, to vše upoutávalo pozornost kolemjdoucích, kteří se s větším či menším nadšením proplétali mezi houfem příznivců Mateřinky. Vrcholem této halasné pozvánky na festival bylo vystoupení pětice bubeníků Dunka Boys – koncert rytmů, paliček a v neposlední řadě svalů, který roztancoval i nosorožce. Z náhodně nebo i cíleně přihlížejících se však k tanci nenechal strhnout nikdo. Škoda.

    Z kostek se dá postavit nejen věž

    Pominu-li komunikaci herců královehradeckého Divadla Drak s dětským publikem při představení Bojí se tygři? (na motivy hry Tygřík Petřík Hanny Januszewské, režie Jakub Krofta), která je v divadle pro děti celkem běžná, bylo mistrovstvím komunikace představení HA DEDE. Společný projekt belgického Theater De Spiegel a maďarského Kabóca Bábszínház byl určen divákům už od jednoho roku věku do tří let. Herci Erzsi Kiss a Ákos Futó diváky přesvědčili, že kostky a koule nepatří pouze do dětského pokojíku. Dá se z nich postavit nejen věž, ale je možné se skrze ně poznávat, přibližovat se k sobě, oťukávat se, vzdalovat se, chápat se. A taky si konkurovat a ubližovat. Ale zároveň si citlivě i rozverně hrát. To vše bylo zahrnuto v obratné hře doprovázené rytmem, zpěvem a hlasem. Režisér Karel Van Ransbeeck z belgického Divadla De Spiegel svým „abstraktním“ přístupem dokázal přítomné dětské diváky zaujmout, rozesmát i rozbrečet. Mně zase učarovalo úžasné soustředění herců na svůj výkon, kterým dokázali vytvořit skutečně pozorné napětí mezi jevištěm a hledištěm a vzbudit v divácích zvědavost, co přijde, co se v následujícím okamžiku stane. Navíc rozhodně nechyběly lehkost i vtip.

    Jako dramaturgyni divadla pro děti se mi však po skončení představení neustále na mysl vtírala pochybnost, zda by s podobným projektem čeští divadelníci před svými běžnými diváky obstáli. Ne snad kvůli dětem samotným, ale především vzhledem k požadavkům paní učitelek z mateřských škol a možná ještě častěji kvůli přáním rodičů. Jejich očekávání od divadla pro děti jsou dle mé zkušenosti zcela jiná. S uměním mají pramálo společného. Bohužel!

    Stejně tak jsem si při podvečerní vernisáži výstavy Setkání s Květou Pacovskou ve foyer Naivního divadla posteskla, že naše děti s podobnými výtvarnými skvosty, jaké nejmenším nabízí tato „první dáma dětské fantazie“, neseznamujeme více. Tvorba Květy Pacovské je mnohem známější ve světě než u nás. Příslibem do budoucnosti je snad její rozsáhlá výstava připravovaná na podzim v Severočeském muzeu v Liberci.

    Hudební dialogy a Dýchánek navrch

    Vzácnou školou komunikace, kontaktu, soustředění a naslouchání jednoho druhému byl večerní koncert tří členů Divadla Drak Jiřího Vyšohlída, Pavly Lustykové a Pavla Černíka. Podle slov Jiřího Vyšohlída nás v klubu Naivního divadla nechali nahlédnout do jakési hudební dílny určené dětem. Jejím cílem je, aby i ti nejmenší pochopili, jak silný náboj má hudba a jakou radost může přinášet muzikantům. Hradecká trojice dokázala zahrát snad na úplně všechno: počínaje hrncem přes umělohmotný barel, láhve, dutinky až po obyčejné štafle. Ovšem překvapování předměty, na něž lze vyloudit rytmický a lahodný zvuk, nebylo tím nejdůležitějším, čím muzikanti diváky uchvacovali. Publikum si získali především improvizací a schopností pohotově a vtipně hudebně reagovat na podněty svých spoluhráčů. Pro sebe jsem si tento večerní zážitek nazvala Hudební dialogy a Dýchánek navrch. Dýchánek byl totiž stopáží sice krátkou, ale jinak obdivuhodnou a velmi náročnou skladbou dechu. Je mi záhadou, jak muzikanti „tu minutku“ udýchali a neomdleli. Přítomné publikum si po skončení koncertu vyžádalo přídavky a mně bylo jen líto, že si tento zážitek užila pouze uzavřená skupina festivalových hostů.


    Komentáře k článku: Mateřinka 11 aneb Sloni nad Libercem (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,