Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Materializované šílení

    Bláznovy zápisky Nikolaje Vasiljeviče Gogola, patřící do souboru Petrohradské povídky, přitahují divadelníky. Jde o monolog, sugestivně zaznamenávající sestup od drobných podivností úředníka Popriščina až do propasti jeho šílenství – i s nezbytnými detaily převezení hrdiny „do blázince“ s drastickým režimem. Před lety se vydařila produkce poetické vinárny Viola s Janem Přeučilem, v minulém roce měla premiéru dramatizovaná verze slovenského režiséra Mariána Pecka pro Východočeské divadlo v Pardubicích. Inscenace získala při bilančním ohlížení tohoto souboru za uplynulým rokem Cenu novinářů, také proto jsem se na jednu z repríz vypravil. Relativně značná časová prodleva od prvního uvedení ve zkušebně divadla mohla chod produkce prověřit, podepsat se na ní v dobrém i špatném slova smyslu. Nepremiérové představení vypovídá o životě jevištního díla nepřikrášleně, bez slavnostních uvozovek.

    Režisér Popriščinův (Martin Mejzlík) monolog zalidnil a zhmotnil jeho čím dál bláznivější vize. Herec zprvu dokonce vystoupí jako Gogol (narážka na psychicky nestandardní finále spisovatelova života?) a Popriščinem se postupně stává. „Rozjezd“ podivného příběhu, který si postižený ve svém nitru snuje a fabuluje, je však materializovanými vstupy značně ztížen, zvláště když se pět postav promenuje v barevně výrazných kostýmech a fenky Maggie a Fidélie (Martina Sikorová a Petra Kocmanová) dotírají na nebohého Popriščina nejen pohyby, ale též celou řadou vemlouvavých songů. Chvílemi mi v této fázi inscenace připadalo, že jsem na muzikálu (jen by se nemusel jmenoval Cats, ale třeba Dogs). Nic ovšem proti představitelkám, obě zpívají velmi dobře. S přibývajícími bludy úředníka, který přestává chodit do práce, se vizualizace představ v inscenaci naštěstí trochu zklidní a herec získává větší a souvislejší plochu pro svou kreaci. Nutno podotknout, že Martin Mejzlík rozpad osobnosti vykresluje znamenitě, jeho hlasové kadence i gestika vyjadřují zoufalou energii, přitom nejsou histriónské, „nebourají kulisy“. Hrdinovy čím dál zoufalejší bludy mají fatální tenzi. Dá se říci, že asi od poloviny (inscenace nemá přestávku) začne Popriščinův osud diváka vtahovat, publikum už na podivné výstřelky ostatně přestává reagovat jako na komedii a sugestivnost herecké kreace návštěvníky inscenace ztiší, ty neznalé Gogolovy předlohy asi i zaskočí. Jednoduchý, ale účinný jevištní postup se spuštěním průsvitných bílých pláten kolem nebohého pacienta ve finále připomene, že Marián Pecko ve svých nejlepších projektech dovede vytvářet divadelní magii právě propojením herecké akce a náhlých zvratů ve výtvarné koncepci díla.

    V rámci dramaturgie pardubického divadla jde rozhodně o sympatickou, i když ne úplně vyváženou položku, Mejzlíkovo herectví představuje hodnotu nezpochybnitelnou.

    Východočeské divadlo Pardubice – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Bláznovy zápisky. Režie a divadelní scénář Marián Pecko, texty písní Nikita Slovák a Marián Pecko, překlad Tomáš Syrovátka, scéna Pavol Andraško, kostýmy Eva Farkašová, hudba Robert Mankovecký, dramaturgie Tomáš Syrovátka. Premiéra 22. května 2010. (Psáno z reprízy 3. února 2011.)

    • Autor:
    • Publikováno: 18. února 2011

    Komentáře k článku: Materializované šílení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,