Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Matěj Dadák: Herec má být tlustý, nebo štíhlý, nic mezi

    Matěj Dadák dlouhá léta klamal tělem. Z inscenací Činoherního klubu jsem si jej uložil do paměti jako typ dobrosrdečného, maličko zpomaleného medvěda, možného ideálního představitele Švejka. Jenomže Matěj se vysvlékl ze staré podoby jako had z kůže. Ve zkušebně divadla seděl proti mně energický mladý muž, kterému jsem málem nestačil pokládat otázky. Stejně bezproblémově proběhla i autorizace; Matějovy zkušenosti s psaným slovem se i do rozhovoru promítly více než pozitivně.

    Možná to nevíte, ale každý divadelník, který neušel pozornosti novinářů, má v archivu Divadelního ústavu svou obálku s výstřižky. I váš dědeček Otakar ji tam má. Čím ale jsou vaši rodiče?

    Můj táta je jevištní mistr v Janáčkově divadle v Brně, máma pracovala jako výtvarnice ve výrobně rekvizit, takže i oni jsou s divadlem úzce spojeni. „Proces“ jsem tedy poznával ze všech stran – „zezadu i zepředu“, zažil jsem ještě režírovat druhého dědu Stanislava Fišera, s tátou jsem jako kluk pozoroval kulisáky, jak jedí u skříněk syrové stroužky česneku, a s mámou jsem poslouchal všechny ty hovory po rekvizitárnách, v nichž se zákulisní jedy míchaly s humorem.

    Máte sourozence?

    Starší bratr Jakub je technický ředitel softwarové firmy, mladší Petr ještě studuje a taky tíhne spíš k těm počítačům. Divadlem jsem se tedy nakazil jenom já.

    Otvírání a zavírání se

    Od kolika let jste začal chodit do Studia Dům Evy Tálské?

    V patnácti letech jsem se silou vůle dokopal a šel na konkurz. Styděl jsem se tehdy dost, ale nikdy toho nelitoval, protože to pro mě byl zásadní životní krok. Ještě předtím, od osmi let, jsem ale docházel do dětského loutkářského souboru Mraveneček. Tam vznikaly regulérní autorské kusy, což v dětském divadle není rozhodně běžné. Objížděli jsme tehdy štědře dotované celostátní přehlídky.

    Na konzervatoř jste se ale nedostal a šel do učení přes nemocniční rentgeny. Co to bylo za obor?

    Něco zdravotnického, kapalný dusík a tak. Já už si z té školy vůbec nic nepamatuju. Řekl bych, že ten obor už dávno zrušili. Bral jsem to tak, že budu mít dost času věnovat se svým věcem, tedy hlavně divadlu.

    Škoda, že si nevzpomínáte. Chtěl jsem rentgenovat vaši hereckou duši. O JAMU jste ale říkal, že jste se tam naučil o sobě lhát čili fabulovat…

    To jsem říkal v jiném kontextu… Je to spíš problém hereckých škol, když v prvním ročníku předstoupí pedagog a vyzve vás: A teď se všichni otevřeme!, tak se většina studentů naopak naprosto logicky uzavře a z pudu sebezáchovy si začne na to konto něco vymýšlet. V konečném důsledku ale může mít takovýto stres i pozitivní efekt, protože tak opravdu začnete tvořit, aktivujete své kreativní rezervy. To, že z vás žádná pravda nevychází, není, myslím, problém. Důležitější je, jak vaše „otevírání se“ působí na diváky, a jak to ten který herec dělá a co vlastně „otevírá“, to je jeho výrobní tajemství.

    Než se ale k němu dopracuje, musí si leccos vyzkoušet a osvojit, ne?

    Samozřejmě, že člověk prochází nějakými fázemi hledání. Žádná herecká metoda nevznikla proto, že ji kdosi toužil vymyslet, ale spíše tak, že někdo chtěl redukovat určitý obecný nedostatek, který v tu dobu a na tom místě cítil, a tak ten nešvar a možnou korekci pojmenoval. Ať už se probíráte Brechtem, nebo Stanislavským, jde v podstatě (z vašeho hlediska, teď a tady) o jedno a to samé. A díky škole a následné praxi máte možnost se tím zaobírat.

    Co jsem se kdy bavil s absolventy JAMU, vždycky dojatě vzpomínali na studentskou scénu Marta.

    V Martě vždy panovala ohromná atmosféra, diváci nám až nekriticky aplaudovali a vděčně se smáli. Každý student pak ale prošel šokem z „normálního“ divadla, kde musel začít zase od nuly.

    Vy jste začínal v Huse na provázku, která tehdy neměla své nejlepší období.

    To je pravda. Peter Scherhaufer už byl dost nemocný a začínal odcházet, míněno doslova, občas nedorazil na zkoušku, jak mu bylo zle. Byl vedoucím mé diplomové práce na téma Fenomén šílenství v tvorbě Williama Shakespeara. Nikdy nezapomenu, jak jsem za ním jezdíval v létě do kanceláře na rektorát JAMU – on byl workoholik a pracoval i přes prázdniny. Pročítal si přinesený text, radil mi, občas nadával, ale často taky vykřikoval: Matýsku, ty jsi básník! Měl jet s námi na zájezd divadla do jižní Afriky s Brechtovou Svatbou, ale dva dny před tím zemřel. Nebyli jsme tedy ani na jeho pohřbu, ale na pobřeží Indického oceánu jsme uskutečnili takový obřad s bubnováním, převzatým z jeho Shakespearománie.

    Vypadnout do světa

    Po dvou letech v Huse jste odletěl do Ameriky. Předpokládám, že vás ta země nějak přitahovala?

    Ano. Už jako kluka – májovky, Jack London, Aljaška, pak Salinger, beat generation, Kerouacovo Na cestě, to rád čtu dodnes. Poprvé jsem se tam dostal ještě během školy. Vzpomínám si na ten okamžik, kdy jsem v New Yorku vypadl z letadla, byla jedna hodina v noci, na mě čekali už pět hodin známí mých známých, protože jsme kvůli bouřce měli mezipřistání v Bostonu, a pak si pamatuju strašně širokou ulici a žluté taxíky, limuzíny, lehkou kolu s ledem před spaním a intenzivní pocit, jo, tady jsem doma. Pocit, který mi nikde jinde na světě ještě takhle nenaskočil. Neumím to racionálně vysvětlit, ale je mi tam zkrátka dobře.

    Déjavu?

    Asi. Jiné barvy, jiné nebe, a přece tak povědomé. Navíc je tam člověk jako nepopsaný list, může začít dělat vlastně cokoliv. Myslím, že bych tady nikdy nedělal takové práce jako tam. Parkování aut anebo jejich převážení od jednoho pobřeží k druhému.

    Mně dělalo dobře, jak jsou v Americe řidiči k sobě ohleduplní. Jaké vy máte zkušenosti?

    S žádnou větší kolizí jsem se nesetkal. Jednou jsem dostal pokutu dvě stě dolarů za rychlou jízdu v národním parku. Tam si ale překračování rychlosti brzy rozmyslíte, protože v některých státech vás za to okamžitě zavřou.

    Co jste se o sobě v Americe dověděl?

    Například, že jsem schopen se uživit i jinak, nezávisle na nějakém umění. To je osvobozující.

    Nechybělo mnoho a byl jste jediný Čech, který nepřežil teroristický útok na newyorská „dvojčata“ 11. září. Jak to tehdy bylo?

    Zrovna ten den jsem měl odlétat zpátky do Prahy. Na poslední chvíli jsem si chtěl v obchodě přímo pod „dvojčaty“ koupit nějaké kalhoty ve slevě, které jsem měl vyhlídnuté. Jenomže díky párty z předchozí noci jsme zaspali. No a to už se zastavila doprava. Vyptával jsem se, co se děje, a jeden řidič náklaďáku říkal – Nějaký letadlo narazilo do World Trade Centra. Zaběhnul jsem si pro foťák, protože jsem si představoval, jak nějaké malé letadýlko v ranní mlze zabloudilo a omylem vrazilo do budovy. Vůbec jsem to nebral jako tragédii, prostě nehoda. Až cestou nám došlo, co se děje – černoši vytahovali na ulici rádia, lehátka a televize a už se všude hlásilo, co se stalo. To už jsem nic fotit nechtěl, i když jsme pak z Brooklynského mola přes řeku na vlastní oči viděli padat ten druhý barák.

    Jiný Čech si tragédii natočil a záběry slušně zpeněžil.

    Mě teda ihned přešla chuť dělat senzaci… Ale proč to také vyprávím: kvůli mně se v Činoherním klubu musela zrušit představení. Nejprve jsem si naivně myslel, že večer po útoku letiště otevřou, a tak jsem z budky telefonoval do divadla, co je se mnou. Jenomže letiště zůstalo uzavřené, trčel jsem tam ještě týden, lítaly jenom stíhačky a vrtulníky, všichni čekali další útoky a pořád se někde evakuovalo, kvůli falešným poplachům. A mně došlo, že je úplně jedno, jestli se kvůli mně v ČK nebude hrát, když tady v NY možná začíná třetí světová válka. Prostě jiná perspektiva, jakou člověk získá jedině tím, že vypadne do světa.

    Neztrácet trpělivost

    Se „svým“ režisérem Martinem Čičvákem jste se dali dohromady jistě už na JAMU.

    Ano, byli jsme spolužáci a pracovali spolu od prvních ročníkových projektů. Pro mě osudové setkání, protože většinu toho, co dnes umím, jsem se naučil při spolupráci s ním.

    Jak se takové osudové setkání přihodí? Padli jste si do oka hned, anebo to vyplynulo až postupně?

    Fascinuje mě svým přístupem, takovým mozartovským nadšením, které dokáže strhnout. Kdyby ještě při karaoke kamarádovi spravedlivě půjčoval mikrofon, řekl bych, že ho pokládám za vůbec největší režisérskou osobnost, se kterou jsem měl kdy v divadle co do činění.

    V Činoherním klubu jste začínal v titulní roli Vojcka v režii právě Martina Čičváka. Šance, jaká se neodmítá.

    Byl jsem ještě v Americe a vracet se mi moc nechtělo. Brzy se mi to ale v hlavě rozleželo a uvědomil jsem si, že taková obrovská příležitost zkoušet a hrát v ČK se už nemusí opakovat. A kdyby to nevyšlo, uklidňoval jsem se, vždycky přece můžu zase odjet.

    Divácky ale inscenace moc úspěšná nebyla, ostatně stejně jako nedávno vinohradský Vojcek. Mně se nejvíc vybavuje živý kapr na jevišti. Nic bych za to nedal, že to bylo první a poslední zvíře, jaké se objevilo v Činoherním klubu.

    To nevím. Ale na reprízách už živej stejně nebyl. Před představením ho rozmrazili a když jsem s ním trochu zahýbal, tak byl ten efekt stejný, a rekvizitáři už nemuseli držet hladovku. Pravdou je, že Vojcek historicky asi nikdy nebyl Kassa Stück, na druhou stranu se našli i nadšenci – jako třeba Jáchym Topol, kteří na něm byli několikrát. Pro mě ale bylo inspirativní už samotné zkoušení, kdy jsme ten Büchnerův dramatický fragment rozstříhali na další fragmenty, napíchali jsme na nástěnku takový storyboard – říkali jsme tomu vláček, a pak jsme měnili následnost scén, zkoušeli jsme, co to s příběhem udělá.

    Nicméně po Vojckovi jste v Činoherním klubu získal angažmá. Jak vás přijímali kolegové, kteří ještě pamatovali onen „starý Činoherák“?

    Bez problémů. Termín „starý Činoherák“ je koneckonců floskule, kterou většinou používají lidé, co ono slavné období vůbec nezažili. Existuje prostě jenom Činoherní klub a to je známka, že značka funguje.

    Přesto zůstáváte především Čičvákovým hercem.

    To není tak docela pravda. Pracuji tady i s ostatními režiséry – hraju v Sokolově Hrdinovi západu, zkoušel jsem s Ivo Krobotem, Romanem Polákem, s Ladislavem Smočkem, teď zrovna mě čeká Tramvaj do stanice Touha.

    Na kterou z inscenací Martina Čičváka byste mě pozval? Bohužel – Misantrop se už nehraje, v něm jste mi připadal dost upřímně světem znechucený a naštvaný.

    Misantrop se bohužel z personálních důvodů předčasně stáhnul. Nejraději mám ale stejně Rodinnou slavnost. I když ji nehrajeme moc často, má spoustu alternací, herci přicházejí, odcházejí, tak přesto zázračně drží pohromadě, má styl, sílu, atmosféru a pro mě to je pokaždé svátek, v tom představení hrát. Rád jsem měl taky inscenaci her Jona Fosse Jméno a Noc zpívá své písně, to byl taky naprosto čistý tvar.

    Myslím, že otázky typu – jak jste svou roli promýšlel, z jaké strany jste k postavě přistupoval, většinou přivádějí i přemýšlivější herce do rozpaků. Přesto se na váš „postup práce“ zkusím zeptat…

    Věřím na to, že souběžně s racionální prací na inscenaci probíhá určitý podvědomý proces, který se automaticky aktivuje, když se sejdou lidé, kteří mají talent, dobrou látku, termín a vůli. Při každém zkoušení se to stane v jinou dobu a já se na to vždycky těším, na ten zázrak, okamžik, kdy mozek nepřestává pracovat ani v noci, a najednou se všechny ty věci, kterých jste se snažil lopotně docílit, začínají organicky propojovat a od té doby už fungují samovolně. Pokaždé to sleduju s úžasem, jak se z vymyšlené struktury najednou stane živoucí a autentický organismus.

    Jinými slovy, i herecký výkon se musí vysedět, stejně jako článek před obrazovkou počítače?

    Neztratit trpělivost, to je hlavní. I zkoušení má své fáze, kdy na pohled beznadějné situace vás nakonec příjemně překvapí.

    Hodit svůj český život
    za hlavu

    To je pozitivní pohled. Vraťme se ale ještě do Ameriky – jaká tam panovala atmosféra v letech po 11. září? Neříkejte, že lidé neměli obavy a strach, že nepodezírali každého Araba?

    Sám jsem se bál a když jsem další rok letěl z Londýna do New Yorku, stala se mi příznačná historka. Chvíli před odletem jsem si listoval v nějakém tom palubním magazínu a najednou z něj vypadnul pas. Íránskej pas s vyříznutou fotkou. Zazvonil jsem na letušku, ta zbledla a utíkala to oznámit. Letadlo přestalo rolovat, tehdy jsem si říkal, že třeba už na záchodě čeká někdo s kalašnikovem a bude mela. Nakonec ale všechno proběhlo bez problémů. V Americe se samozřejmě hodně změnilo. Přibylo policajtů, tajných, všichni všude viděli za vším terorismus, tak jako já v tom letadle. Můj kamarád dostal pokutu za to, že někde nechal uvázaného psa – i ten byl zřejmě podezřelý. Policie dostala větší pravomoci – a začala je využívat po svém.

    Vy jste jiná generace, nepamatujete si třeba 21. srpen. Ale já se pokaždé osypu, když zaslechnu za sebou ruštinu.

    Tomu se říká posttraumatická stresová porucha a dá se léčit… Pochopitelně i já poznám Rusy už na dálku, ale žádné předsudky vůči národnosti anebo menšině v sobě nemám, toho jsem naštěstí prost.

    Odjakživa, nebo vás vyškolila Amerika?

    Myslím, že nejsem konfliktní člověk, a navíc mám instinkt, jak nepřijít s určitými lidmi raději do styku. Faktem je, že v Americe nabývá rasismus nečekaných podob, např. černoši z těch nejnižších sociálních vrstev nejvíc nenávidí černochy, kteří to někam dotáhli. Na slavné sportovce, rappery a svého prezidenta jsou sice hrdí, ale jinak vyšší třídou tzv. bílých černochů, kterým říkají Uncle Tom, pohrdají. Jednou jsem bavil kamarády v metru parodováním polského přízvuku v angličtině a najednou nad námi stál dvoumetrový, svalnatý, nabušený černoch, co po vozech prodával lidem baterky do walkmanů, že prý se mu posmíváme. Dostal tip od nějakých kolegů z druhého konce vozu. Tenkrát ve mně byla malá dušička, ale nějak jsme se naštěstí z toho vykroutili a rychle vystoupili.

    Nikdy jste tam neměl mindráky z toho, že jako vysokoškolák děláte třeba pingla?

    Vůbec. Pro mě to bylo úžasné, hodit svůj český život za hlavu. Kromě toho se jako člověk, který si musí nelegálně shánět práci, dostáváte do situací, které normální turista nezažije. Nejraději vzpomínám na noční směny na parkovišti. Parťák, nesmírně vzdělaný Íránec, říkal, že máme lobster job, čili že žijeme pozpátku, přes den spíme, v noci žijeme. Znal fenomenálně perskou mytologii, škoda, že jsem si z jeho vyprávění nic nezapisoval. Ač muslim, měl taky velkou vášeň pro grilování masa, včetně vepřového. Popíjeli jsme pivko a on mi dával důležité rady jak hlídat, například ať mě ani nenapadne se ukázat, kdyby někdo kradl auto: Někam zalez a ani nedutej, jinak tě zabijou. Vždycky jsem si našel tu nejpohodlnější limuzínu a tam jsem spal. V elektrikářské firmě to bývalo nebezpečnější, nevíte, kdy vás to může kopnout, když tomu zaboha nerozumíte. Majitelé italské restaurace, kde jsem dělal číšníka, byli zase Siciliáni, policajti tam nikdy neplatili útratu, a každou neděli se tam scházela rodina, šéfova babička, zubař od naproti a mafiánští bouchači – obrovská hovada v perfektních oblecích s vyboulením od pistole, cpali se librovými steaky, hlasitě se smáli a nechávali dýška ve výši týdenního platu.

    Tedy žádné umělecké puzení?

    Ne, ne. Viděl jsem tam pár představení, hlavně muzikálů, ale od divadla jsem si chtěl odpočinout. Navíc tam je nadbytek výborných herců a dobrého divadla se tam dělá pomálu.

    V minulém roce vám vyšla beletristická knížka s titulem Horowitz. Co vás to napadlo? Literatuře se většinou začínají věnovat herečky po padesátce.

    Zhruba před třemi roky jsem si řekl, že se sebou musím něco začít dělat. Zdálo se mi, že stagnuji, nikam se neposouvám, tak proč se nepokusit o něco nového. Napsal jsem námět, poslal jej do České televize a dostal smlouvu na scénář. Když ale nejste zavedený autor, trvá to hrozně dlouho, než se scénář schválí, dokončí a natočí. Mezi jednotlivými verzemi jsem se potřeboval udržet v tempu, a tak jsem se pokusil i o beletrii a výsledkem je ona knížka. Scénář se mezitím také natočil, jmenuje se Cizí příběh a režíroval jej Juraj Deák.

    Tak takhle je to jednoduché. Stejně jsem se ale nedověděl, co vás to popadlo začít psát „cizí příběhy“?

    Chtěl jsem udělat něco svého, nezávislého na jiných lidech. Divadlo je týmová disciplína, na scénáři jsem sice taky spolupracoval s dramaturgem a byl jsem limitován realizačními podmínkami, ale je to práce o poznání svobodnější, no a próza, to už je vrchol individualismu – nakonec ji ani nemusíte nikomu ukázat. U všech těch činností ale zůstává stejný princip. Jako herec jednám v daných okolnostech nějaké situace. Jako autor ty situace postavě vytvářím. Jednání té postavy si vynutí další okolnosti – zápletku a vznikne příběh. Nebo obráceně. Je to jeden logický mechanismus, jen každá profese začíná z jiného konce.

    Takže se stáváte mužem několika řemesel?

    Mně se na tom líbí, jak se to všechno doplňuje a v ničem si to nepřekáží. Navíc je docela fajn napsat si roli na tělo.

    Ještě byste se měl pokusit o divadelní hru.

    Psát pro divadlo mě tolik neláká. Navíc když víte, jak se s dramatickými texty někdy zachází…

    To mě překvapujete. V Činoherním klubu se text ještě docela respektuje, ne?

    Ale ano. Mě ale prostě víc láká scénář, protože přeci jen můžete věci daleko víc ovlivnit.

    Poslední otázka se týká vaší fyziognomie. Hodně jste pohubnul, to také souvisí s oním rozhodnutím začít se sebou něco dělat?

    Prostě to tak přišlo, když jsem měl problémy s krční páteří a začal cvičit Taiji a běhat. Žádné drastické diety jsem nedržel a momentálně to je má přirozenost. Myslím, že člověk a herec dvojnásob, má být tlustý, nebo štíhlý, nic mezi tím. Kromě toho jsem usiloval o roli v tom televizním filmu, který jsem napsal…

    Počkejte. Tak vy jste si záměrně napsal hubenou roli, abyste se udržel v kondici? Asi už opravdu nemám víc otázek.

     

     Martin Čičvák: Kdo je Matěj

    Vždy, když si koupím nové kalhoty nebo se chci pochlubit něčím ještě banálnějším, když už je pátek a je čas vyjít ven, když se chci hádat, nebo jenom bavit (probírat knihy, Krista, islám, nový telefon, pomlouvat kolegy, probrat nový film, když mám zase obsedantní téma a otravuju všechny kolem) mikrosituací nebo replikou, s níž si nevím vůbec rady, když začnu zkoušet někde daleko a pak se vrátím třeba jen na víkend, když jdu z divadla nebo ze zkoušky, to i ze zkoušky, kde jsme byli vlastně celé dopoledne spolu, když chci jet do Toskánska, když se nic nestalo, nebo se mi narodilo dítě, když se mi nedaří, nebo víc než nedaří, nebo naopak když si myslím, že ten den měl smysl, když přijde strašný problém, nebo jen malicherný, když se najde hra a já zase nechci, neumím začít bez něho, když si vybírám nové auto, když začínám psát hru, když s ní končím anebo někde uprostřed, když zpívá Prince v Miláně nebo vyšel nový Nabokov, když nemám peníze, když je doma dusno, když bloudím v Praze nebo jen ve vlastní hlavě, když bloudím v minulosti, i když se dostaví pocit, že mám vizi, když potřebuji vybrat dobré víno, opravit notebook, koupit ženě dárek, nadávat na Kubrana, na divadlo, na sebe, jemu, nám, když zase Zafón, Assange, Houellebecq nebo Goethe, Tournier, problém v Shakespearovi, když začne sněžit, povodeň či spleen, zavolám Matějovi. Matěj je skála.

     


    Komentáře k článku: Matěj Dadák: Herec má být tlustý, nebo štíhlý, nic mezi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,