Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Masaryk a Štefánik za souhvězdím republiky

    Nedožité sté narozeniny Československa se staly událostí, k níž se chtěli vyslovit mnozí, více či méně povolaní. K těm prvním bezpochyby patří bratislavské Divadlo Aréna, jehož Občiansky cyklus dlouhodobě a soustavně mapuje podstatná témata novodobých (česko)slovenských dějin, často zaostřená na výrazné protagonisty (Tiso, Husák, Dubček). Je tedy logické, že v letošním roce Aréna upřela pozornost ke zrodu republiky a k osobnostem, jež se „zasloužily o stát“, máme-li parafrázovat znění zákonných proklamací, jimiž československý parlament ocenil otce zakladatele Tomáše Garrigua Masaryka (1930) a Milana Rastislava Štefánika (1990). A je přinejmenším symbolicky namístě, že slovenská scéna spojila síly s českým souborem.

    Jako otec se synem: Masaryk (Luděk Randár) se Štefánikem (Juraj Bača) v inscenaci Patrika Lančariče FOTO ZDENĚK NĚMEC

    Městské divadlo Zlín k takové kooperaci předurčuje nejen geografická blízkost Slovenska, ale zejména jeho kontinuální úsilí na poli česko-slovenských kulturních styků, jak je reprezentuje každoroční divadelní přehlídka Setkání Stretnutie. V běžném dramaturgickém plánu Městského divadla se, pravda, tato tendence tolik neprojevuje, přesto je z řečeného zřejmé, že inscenací Masaryk/Štefánik nemínili ve Zlíně jen splnit jubilejní povinnost.

    Umělecký šéf divadla Patrik Lančarič (mimochodem třetí Slovák v této pozici za posledních 15 let) i jeho častý spolupracovník, dramatik Petera Pavlac, mají k historickým tématům blízko. Ve Zlíně se představili dokumentární hrou Já, Baťa a Vavrečkovým Agentem Lelíčkem ve formě pronikavého politického divadla. Lze říci, že Masaryk/Štefánik v sobě kombinuje baťovský dokumentární přístup s aktuálními občanskými přesahy, jak je formuluje Divadlo Aréna (byť na jeho cyklu se Pavlac autorsky nepodílel). Pavlacův přístup je filosofující, autor pátrá po hlubším smyslu věcí, a tudíž někdy nachází dramatický výrazový prostředek v disputaci (viz jeho a Lančaričův film Rozhovor s nepriateľom). Tu by dualistický prvek nového textu sice připouštěl, avšak úcta, kterou k sobě Masaryk se Štefánikem chovali, dovedla autora k dramatu hodnot. Věcí inscenačního týmu bylo, aby se vypořádal s hrozbou jisté literárnosti, jež kolem tohoto typu textu obchází.

    Zrak tu spolehlivě upoutá scéna: rozměrná dřevěná deska kryjící podlahu se v zadní části komorního hracího prostoru ohýbá a v ladném oblouku šikmo stoupá zpět, takže nad jevištěm vytváří jakýsi přístřešek. Elegantní i nesnadno vyložitelný objekt (vzdáleně připomínající část trupu letadla) je ozvláštněn kruhovým střešním průřezem a obdélným oknem v zadním ohybu, jímž zpočátku dovnitř nahlížejí postavy pojmenované biblionauti. Jde trochu o inspicienty, trochu o kustody pečující o sochy TGM a MRŠ. Prostor tak může být i muzejním depozitářem, jehož exponáty ožívají a svými dialogy provokují k novému rozvážení toho, co se nám zdálo jednou provždy popsané a definované. Některé akce němé dvojice kustodů ovšem takový výklad problematizují; ačkoli jejich symbolické jednání mohlo být výkladovým vodítkem, nabízejí víc otázek než odpovědí.

    Jasnější jsou ženské postavy. Jejich někdy oponentní, jindy symbiotické vyzařování pomáhá modelovat profily obou politiků. Malé, pěkně prokreslené portrétky konkrétních i anonymních žen vytvářejí Marta Bačíková a Dominika Richterová. Je dobře, že zlínský Luděk Randár (Masaryk) a bratislavský Juraj Bača (Štefánik), kteří účinkují v titulních rolích, nejsou tlačeni do vizuální podoby národních velikánů. TGM se sice na chvíli objeví s obligátní bílou bradkou a knírem, ale jinak L. Randár prezentuje svou civilní vizáž. Velmi civilní je také jeho herecký přístup. Úspornými gesty a mimikou vyjadřuje Masarykovu věcnost i neústupnost, nikoli umíněnou, ale klidnou, podepřenou desítkami let zápasů o pravdu v sobě samém i s jinými. Toto zásadní hledisko herec porozumivě přetavil do pevného, celistvého tvaru. Zároveň je v interakci se Štefánikem někdy zdánlivě chladný, nechce si oddaného žáka pustit k tělu. V jejich vztahu, jenž připomíná vztah otce a syna, nezřídka dochází k paradoxnímu převrácení rolí: starý humanitní vzdělanec se jen zdráhavě podvoluje spontaneitě mladého vojáka v generálské uniformě. Ta urostlému J. Bačovi sluší a též dobře odůvodňuje až hrdinsky kurážný výraz postavy, který se šťastně posouvá ke hravé bezprostřednosti. I tehdy si ovšem zachovává stopu cílevědomosti barvenou fatálně tragickým podtónem. Kontrastní podání obou herců činí jejich dialogy živě přitažlivými, ač myšlenková hutnost Pavlacova dramatu idejí si místy spíš žádá vnímavého čtenáře než diváka.

    Československý projekt Masaryk/Štefánik je ve svých východiscích blízký uvažování Kosatíkova a Sedláčkova filmového Českého století. Jen má oproti němu určité sklony k patosu (své tu vykonal škrt posledního, hořce relativizujícího obrazu hry i téměř permanentní podkres ambientní hudby D. Salontaye) a k mírně introvertní intelektuální výpovědi. Nejspíš tak osloví jen určitý výsek vstřícně naladěného publika.

    Divadlo Aréna Bratislava, Městské divadlo Zlín – Peter Pavlac: Masaryk/Štefánik. Režie Patrik Lančarič, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, Vladimír Fekar, Saša Sarvašová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Daniel Salontay. Premiéry 27. října (Zlín) a 28. října (Bratislava) 2018 (psáno z české premiéry).


    Komentáře k článku: Masaryk a Štefánik za souhvězdím republiky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,