Martyn JacQues: Živým věřit nemůžete

Martyn Jacques je textař, skladatel, zpěvák a hráč na harmoniku a klávesové nástroje londýnské kultovní kapely Tiger Lillies, jež od svého vzniku koncem 80. let často vystupuje v Česku. V posledních letech především v pražské Arše – naposledy 20. září. Jejich produkce jsou směsí divadla, kabaretu a hospodského šramlu. Ztřeštěná bizarnost a groteskní humor se střídají s oplzlými obrazy sexu a smyslnosti, existenciálními tématy života a temnými tóny umírání a smrti. Takový byl i rozhovor, který jsem s Jacquesem vedl.

Tiger Lillies
jsou především kabaret
FOTO ANDREW ATTKINSON

Kdo jste? Člověk, nebo monstrum?

Jsem starý zvrhlík, který s opovržením zírá společně s Joelem Greyem (herec, který získal Oscara za roli Kabaretiéra v muzikálu Kabaret – pozn. překl.) na stupiditu a korupci konformního života a umění. Takže soudím, že rozhodnutí o tom, zda jsem člověk, nebo monstrum, je na vás.

Vaše příjmení není typicky anglické…

Jacques je francouzské jméno, tak ve mně asi bude i cosi francouzského.

Jaká jsou vaše nejoblíbenější slova?

Cum and sheep – Mrdka a ovce.

Proč?

Protože mě činí šťastným.

Své písně označujete jako criminal castrati’s anarchic Brechtian blues. Mohl byste ty pojmy vysvětlit?

To jsou všechno fóry. Vykašlete se na to, spojovat je s tím, co děláme. Jen ne žádnou serióznost.

Jak byste tedy charakterizoval hudbu Tiger Lillies?

Mrtvolně skřetí satanský folk. Říkají tomu temný kabaret, což je trochu mainstreamovější definice. Léta jsme kašlali na hudební byznys a on kašlal na nás. Tak se nám podařilo nepozorovaně vybudovat kult.

Máte nějaké oblíbené umělce, či dokonce vzory?

Bylo by jich hodně, hlavně v muzice. Ale všichni jsou mrtví. Nemůžete přece věřit živým. Musejí se nejdřív proměnit v příšery.

Blízcí jsou vám tedy šílenci a blázni…

Nikdy byste neměli posuzovat knihu podle obalu.

Martyn Jacques ve své typické masce
FOTO RICHARD SCHNABLER

Věříte někomu v současné politice?

Strašně těžko bych našel někoho, kdo by nebyl ulhanej pokrytec.

V Čechách jste začali vystupovat v 90. letech po squattech a hospodách. Co si z toho období vybavujete?

Strávil jsem tehdy spoustu času tím, že jsem dosti veřejně provozoval sex se svou českou přítelkyní a navštěvoval s ní pražské sex-kluby a bordely. Bylo to skvělé! Jeden bordel jsme měli celej pro sebe. Pozval nás tam jejich teplej barman Ringo, když nás viděl v hospodě U vystřelenýho voka a líbili jsme se mu. Myslel si, že jsme „happy music“!

Jak vidíte Českou republiku? Dá se porovnávat s Velkou Británií?

Mnohem víc, než když jsem tu byl poprvé.

Ve svých písních často používáte motivy hřbitovů a záhrobí. Odkud se berou?

Den mrtvých duší – Dušičky – pochází z Čech. Chodíte na hřbitovy a zapalujete svíčky na hrobech.

Co pro vás znamená smrt?

Je to dramatické, strašidelné, smutné téma dobré pro písničku.

Vaše produkce bývají dost divoké.

Chci přimět lidi k přemýšlení a prožitku. Inspirovat je k tomu, aby nebyli jen kretény konzumujícími mainstream.

Váš nejsilnější životní zážitek?

Když jsem šukal v šatně Archy se svou českou přítelkyní a celá skupina bušila na dveře. A pak jsem šel přímo na scénu a hrál. Ale nejsilnější zážitek vůbec byl patrně ten, kdy jsem viděl svou matku umírat na rakovinu.

(s pomocí překladatelky Jany Soprové)