Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Martina Schlegelová: Jsem docela nudný člověk

    Martina Schlegelová (1981) je divadelní a rozhlasová režisérka, překladatelka a pedagožka. Od roku 2006 je spojována především s Divadlem LETÍ, jež má motto: Vášeň pro nové hry. V loňském roce tento soubor ohromil diváky i publicisty inscenací Olga (Horrory z Hrádečku), kterou režírovala. Olga uspěla v Cenách divadelní kritiky ve dvou kategoriích – Pavlína Štorková se stala Herečkou roku, Anna Saavedra napsala Hru roku, podle ankety Divadelních novin se také stala Inscenací roku 2016 a objeví se snad na všech festivalech v České republice. O této inscenaci jsme si však tentokrát nepovídaly. Zajímalo mě, proč miluje nové hry, jak se žije ženám-režisérkám a jestli je opravdu tak moc odpovědná, cílevědomá a trpělivá, jak působí. Je. A navíc umí opravdu poutavě vyprávět.

    Kdy se zrodila vaše vášeň pro současnou dramatiku?

    Na DAMU, ale byla to vlastně náhoda. Začala jsem spolupracovat s dramaturgyní Marií Špalovou, i když s námi nestudovala, společně jsme hledaly neokoukané hry, které bychom mohly inscenovat v Disku. Po škole jsem začala pracovat v agentuře DILIA a tam se to utužilo, protože jsem musela přečíst hodně nových her. A v Divadle LETÍ to pak mělo logické vyústění.

    Ale samozřejmě neinscenuji pouze současné texty. Začala mě zajímat také režie žánrových inscenací – v Českých Budějovicích jsem režírovala anglickou konverzačku Zavolejte Jeevese, nyní v Plzni zkouším detektivku Past na myši, příští rok budu v Liberci režírovat muzikál. Nyní mě víc těší vyrovnávat se se žánrovými pravidly než režírovat takzvané velké tituly, které se hrají všude. Nezajímá mě to vlastně ani jako diváka, nechci vidět Sen noci svatojánské nebo Dona Juana podesáté. Baví mě pouštět se do neprobádaných oblastí, a to se může týkat i starších textů…

    Ale i klasické texty lze režírovat nově, můžete třeba hru výrazně upravit…

    To ale není můj styl práce. Pro mě je hra dominantní složkou. Neznamená to, že bych text vnímala jako nedotknutelný artefakt. Je pro mě ovšem zásadní komunikace s autorem ve smyslu – on napsal text, kterému věřím a chci mu pomoct, aby byl na jevišti ještě lepší. Což samozřejmě neznamená, že do textu nezasahuji, činím tak a třeba i tvrdě, ale snažím se jít stejným směrem jako dramatik.

    V Uherském Hradišti jste režírovala Emilii Galotti. Tuto Lessingovu hru jste si vybrala sama?

    Bylo to po domluvě s dramaturgií. Dali mi na výběr víc textů, třeba Čechova, ale do toho se mi právě nechtělo… Lessinga jsem ovšem mockrát v divadle neviděla, v podstatě jen v Německu, tak jsem na to kývla. Navíc mi Emilia Galotti připadá jako velmi současné politické drama. Takže jsem se mohla spolehnout na dobře napsaný, časem prověřený text a zároveň jsem neměla problém s jeho aktualizací.

    Jiří Hejcman (Hettore Gonzaga) a Klára Brtníková (Emilia) v inscenaci Emilia Galotti (premiéra 13. února 2010 ve Slováckém divadle, Uherské Hradiště) FOTO PETR KREJČÍ

     

    První dva roky na DAMU jsem probrečela

    Proč jste se rozhodla studovat dramaturgii na DAMU?

    Chtěla jsem studovat na filosofické fakultě bohemistiku a k tomu filmovou, nebo divadelní vědu. Ale kvůli zvědavosti a taky kamarádce jsem se přihlásila na DAMU. Přijímačky byly už v lednu a oni mě vzali. Tak jsem na další už ani nešla. Byla to však velká náhoda, nikdy jsem se divadlu nevěnovala, nenavštěvovala jsem žádné dramaťáky, nebyla jsem v žádné amatérské skupině. Občas jsem chodila do divadla, ale mnohem víc do kina.

    Na přijímačky jsem se moc nepřipravovala, přečetla jsem si skripta z dějin českého divadla, světové už jsem nestihla, takže jsem věděla, že strašně důležitý byl nějaký MCHAT, ale vůbec netušila, co ta tajemná zkratka znamená. Měli jsme odevzdat dramaturgicko-režijní koncepci, nevěděla jsem, co se tam tak píše, a pravděpodobně jediný text, který jsem z jejich výběru znala, byla Maryša. Ale ta koncepce nakonec fakt nebyla špatná – dodnes by mě vlastně lákalo ji realizovat.

    Jaké bylo studium?

    Vůbec jsem neměla představu, jak zkouší divadlo, když to pedagogové zjistili, tak mě ihned poslali na praxi. Byla jsem dost překvapená, že zkoušení má nějaký systém – čtené zkoušky, práce v prostoru, aranžmá. Myslela jsem si, že herci si po jevišti chodí, jak potřebují, a pokaždé to vypadá jinak.

    Navíc nás v ročníku bylo málo, takže jsme už v říjnu museli začít zkoušet s herci. Mně bylo osmnáct, někteří herci byli starší a navíc věděli o divadle víc. Nyní už to funguje jinak – režiséři jsou na škole o rok déle, pracují s herci z nižšího ročníku. Byla to dobrá škola, pak už zkoušení nikdy nebylo tak těžké.

    Nechtěla jste z DAMU utéct?

    První dva roky jsem v podstatě probrečela, ale divadlo mě začalo bavit. Tak jsem se snažila zatnout zuby a jít dál. První, co mě tehdy napadlo, bylo, že když se budu chovat jako muž, tak si třeba nikdo nevšimne, že jsem žena. Rychle jsem ovšem zjistila, že je to blbost.

    Většina mužů vystupuje v roli alfa samce a ostatní samci a samice je pak přirozeně následují. Já se snažím vše spíše koordinovat, vybrat směr, všem se snažím naslouchat, nemusí být jen po mém. Ale to si mohu dovolit právě proto, že jsem žena. Je mi jasné, že by se mi tento konsenzuální přístup prosazoval obtížněji, kdybych byla chlap. Stereotypy trpíme všichni, nejen ženy.

    Proč jste nezůstala u dramaturgie?

    Problém byl v tom, že jsem ji v praxi nikdy nedělala. Jak jsem říkala, bylo nás málo a museli jsme zkoušet – a bez dramaturgů. Poprvé jsem měla dramaturgovat po čtyřech letech studia. A zjistila jsem, že to neumím. Že už nejsem schopna potlačit svou představu o inscenaci. Nedokázala jsem udělat to, co by správný dramaturg udělat měl – respektovat koncepci režiséra, být mu druhým okem, třeba i oponentem, ale v debatě. Já jsem buď mlčela, abych nemusela prudit, nebo jsem zkoušení posunovala svým směrem.

    Chápala jsem to tehdy jako průšvih, uvědomila jsem si, že dostanu papír na dramaturgii, ale dělat ji nemůžu. Což jsem si pak ověřila v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde jsem rok působila jako dramaturgyně. Po škole jsem radši odešla na tři roky do DILIE. A musela jsem si ujasnit, co budu dělat.

    Bavila vás práce v agentuře DILIA?

    Byla to dobrá zkušenost. Začala jsem se rozhlížet po zahraničí, jak tam třeba fungují divadelní systémy. A to mě dost inspirovalo. A pak je přece skvělé, že někdo platí člověka za čtení textů, které ho zajímají. Tam jsem si udělala velkou zásobárnu, na to už nikdy čas mít nebudu.

    A proč jste se rozhodla vrátit k režii?

    Z LETÍ tehdy po roce odcházel Daniel Přibyl, Marie Špalová už s nimi spolupracovala a nějak to vyplynulo, že jsem k nim zaplula. A organicky jsem se přes LETÍ dostala zpět k praktickému divadlu.

    Co je pro vás při zkoušení nejdůležitější?

    Aby bylo nakonec jasné, o čem inscenace je, co chceme sdělit.

    Zajímá vás rozhlasová režie hlavně kvůli důrazu na slovo?

    Práce s textem je jistě zásadní, protože v rozhlase chybí vizuální složka. Ale nejde jen o slovo, důležitý je také zvuk. Baví mě přemýšlet nad tím, jak bez obrazu mohu vyjádřit atmosféru. A tento způsob myšlení mě ovlivňuje i v divadelní práci. Myslím, že po zkušenosti s rozhlasem kladu větší důraz na zvukovou stránku inscenací.

    V divadle dlouho zkoušíte a můžete stále vylepšovat. Na druhou stranu je každé představení jiné, záleží na kondici herců, technice a podobně. A někdy to může být docela průšvih. V rozhlase se to stát nemůže, inscenace má jedinou, finální podobu. Špatné je, když nenasbíráte ideální materiál, zpětně už s tím moc neuděláte. Rozhlasová režie se možná paradoxně více podobá práci filmaře. Vše musíte mít vymyšleno předem. Samozřejmě něco můžete změnit střihem, ale zásadní věci ne.

    Vyhovuje mi střídat tyto dvě činnosti, protože musím zapojovat mozek podstatně jiným způsobem.

    Hedvika Řezáčová jako Jill a Richard Fiala jako Ollie v inscenaci Tajemná záře nad VILOU (premiéra 20. října 2016 ve VILE Štvanice, Praha) FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Nastal rozkvět politického divadla

    Je vám nejbližší britská dramatika?

    Britské divadlo je mi blízké v tom, že klade velký důraz na autora. Pro mě, Středoevropanku, je až absurdní pozorovat, jak nejsou Angličané schopni rozlišovat mezi hrou a inscenací. Pro ně je autor textu také autor inscenace. To je samozřejmě komické. Ale naopak, důraz na současného autora, který mluví o relevantním tématu, a žádná režijní exhibice, která promořila spoustu jiných kultur, jsou pro mě podstatné. A je to směr, kterým jsem se také vydala.

    Nemám ovšem pocit, že nejlepší jsou britští dramatici. I když třeba Martin Crimp, Caryl Churchillová, Philip Ridley a Mark Ravenhill jsou pro mě zásadní autoři. Zajímá mě ovšem také německojazyčná dramatika – například Wolfram Lotz a Roland Schimmelpfennig. Mám ráda katalánského autora Esteva Solera či českou dramatičku Annu Saavedru a další.

    Jak si podle vás stojí české divadlo v kontextu evropského?

    Samozřejmě něco v zahraničí vidím, ale tohle je příliš komplexní otázka. Co někdy vyčítám českým divadelníkům, je zahleděnost do sebe. Občas objevujeme Ameriku a sedáme si na zadek z postupů a režijních poetik, které v zahraničí fungují už roky.

    Existují dobří mladí čeští dramatici? V divadlech se jim moc prostoru nedává…

    Ano, když už se připustí, že existují, tak se druhým dechem dodá, že jsou špatní… Je to tím, že si v Čechách myslíme, že je sice normální studovat herectví, režii, scénografii, ale dramatik je někdo, kdo by měl už hotový spadnout z nebe. Ale problém je i na druhé straně – někteří čeští dramatici jsou přesvědčeni o tom, že přepsat text je sprostý požadavek režiséra. Když jim režisér připomínkuje hru a chce, aby se jeho připomínkami zabývali, tak je z toho poprask. Ale v rozhlase či televizi to je obvyklé.

    Z toho pramení všeobecná frustrace, pořád čekáme, že se objeví skvělí bardi, kteří nás svou prvotinou usadí na zadek. A jsme hrozně překvapení, že dramatici potřebují čas a to, aby je divadla uváděla. Jinak své chyby nikdy neuvidí.

    Jaká témata jsou podle vás současná? Je třeba české politické divadlo mrtvé, jak se občas říká?

    Určitě ne. Naopak si myslím, že nastal rozkvět politického divadla v Evropě a výrazně se dostává i do Čech. Souvisí to s tím, že se lidi ocitají v situaci, kdy se zase ptají po fungování společnosti. Mnoho věcí evidentně nefunguje, musíme je redefinovat a očekáváme to od divadla, což je logické, protože to je médium, které jako jedno z mála umí ono už okřídlené – teď a tady.

    Současných témat je celá řada, kdybych měla zmínit, o čem se teď píšou pro mě nejzajímavější texty, tak je to o uspořádání národů v Evropě, otázka multikulturalismu, toho, co nás teď čeká. Můžeme to zúžit na otázku uprchlíků, ale samozřejmě do toho patří i projekt Evropské unie nebo jak se máme vztahovat k silným mocnostem, jako jsou Amerika nebo Rusko.

    Zásadní je také téma, a v Čechách hodně aktuální, krize staletých hodnot, tím myslím například náboženství a manželství.

    Další téma, které mě zajímá, je společnost tisíce možností. Každý z nás má jako v počítačové hře neskutečné množství voleb, až jsme z toho trochu šílení. Máme pocit, že máme omezený čas a velkou nabídku, a nevíme, jak se v tom zorientovat.

    A pak je zde celá řada ekologických témat. Ale mohly bychom o tom mluvit ještě opravdu dlouho.

    Jiří Suchý z Tábora (Bertie Wooster, mladý dandy) a Pavel Oubram (Jeeves, jeho sluha) v inscenaci Zavolejte Jeevese (premiéra 6. března 2015 v Jihočeském divadle, České Budějovice) FOTO PETR NEUBERT

    Divadlo musí přijímat impulzy z venku

    Vraťme se ještě zpět k DAMU, nyní tam působíte jako pedagožka.

    A budu muset po osmi letech skončit! Od února příštího roku povedu činoherní soubor Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a časově bych to nezvládla.

    Začalo to v rámci doktorského studia, a jak jsem postupně stárla, došlo mi, že je pro mě kontakt s nejmladší generací podstatný. Dokud není člověku třicet, tak si myslí, že nejmladší je on, pak se to zlomí a je fajn, když člověk může pravidelně vstřebávat názory a postoje mladších divadelníků.

    Slyšela jsem ošklivou pomluvu, kterou tradují herci z DAMU: jednou na zkoušku přišla Schlegelová a nedala nám testy, co se léta dědily i s výsledky!

    To je pravda, to není pomluva. Prostě jsem byla u pokusu o reformu, jak vyučovat dějiny divadla na uměleckých školách. A tato reforma probíhá neustále. O tom, že dějiny divadla mají smysl, ale musí být přesvědčeni především studenti. Na letošním Zlomvazu bude o tom dokonce probíhat kolokvium.

    Chcete se k pedagogice ještě někdy vrátit?

    Ráda bych, ale nyní nejsem schopna odhadnout, jak se bude má další kariéra odvíjet.

    Co vás zaujalo na nabídce vést činoherní soubor Jihočeského divadla?

    Několikrát jsem tam zkoušela a vím, že už se tam udělalo hodně práce. Martin Glaser s Olgou Šubrtovou divadlo dobře profilovali, neměli snahu v sezoně uvést dvě klasické hry, jednu takzvanou dveřovou komedii a současnou hru na malé scéně… A já bych chtěla jít dál, vytvořit z Jihočeského divadla progresivní regionální dům, jak se to někdy daří v německém prostoru. To znamená budovat repertoárové souborové divadlo, ale udělat divadlo mnohem flexibilnější, otevřenější, aby bylo schopno přijímat impulzy zvenku. Myslím tím především propojení s českou nezávislou sférou. Vím, jak chybí v českém divadle koprodukce velkých divadel a alternativních souborů. A taky bych se chtěla napojit na evropské projekty. Nechci, aby divadlo bylo uzavřené jen v rámci regionu. A v Budějovicích je docela optimální konstelace, je tam uvědomělý ředitel Lukáš Průdek, město má dobrou polohu. Léta jsem pozorovala situaci v českém divadle z pozice nezávislého tvůrce, nyní mám šanci něco změnit.

    A Divadlo LETÍ neopustíte?

    Neopustím. Dala jsem výpověď na DAMU i v rozhlase. A vyměnila jsem tuto práci za jeden úvazek v Budějovicích, nic moc se nemění.

    Jiří M. Valůšek a Erika Stárková v inscenaci hry Ondřeje Novotného Roky 90: Láska, pank a Nesmírnost (premiéra 13. dubna 2013 v HaDivadle, Brno) FOTO KUBA JÍRA

    Jsem normální a to je moje exotičnost

    Působíte jako vzorná žena, matka, režisérka. Je to v divadle výhoda, nebo nevýhoda?

    Mí herci jsou zvyklí, že hodně řídím, protože nebydlím v Praze. Tak jsou rádi, když si s nimi dám někdy skleničku, ale to se nestává moc často.

    Jsem ale opravdu docela nudný člověk. Dlouhá léta jsem si myslela, že jsem u divadla omylem, protože jsem byla normální a cítila jsem, že se očekává více extravagance. Pak jsem pochopila, že možná v tom spočívá moje exotičnost. A stále častěji mi spolupracovníci říkají, že je příjemné pracovat s někým, s kým se dá normálně mluvit.

    Máte dceru. Znamenalo to pro vaši kariéru nějaké omezení?

    Ano, to byla druhá krize ženy-režisérky. Po škole jsem si musela uvědomit, jak a zda vůbec budu režírovat. A pak přišlo mateřství, které opravdu nejde moc s tou profesí skloubit. V tom zkrátka mají režiséři plus body. Není to jejich vina samozřejmě, ale zkrátka mají doma manželku…

    V první fázi tedy přišla panika – teď asi nemůžu jezdit ze štace na štaci. A pak se hledá kompromisní řešení, třeba nastoupíte do rozhlasu, nebo si hledáte místo uměleckého šéfa v divadle… Je to složité, ale jde to.

    Změnil se i váš způsob myšlení, režijní rukopis, vyhledáváte třeba i jiná témata?

    Myslím, že ne. A někdy si říkám, zda to není chyba. Vidím to u kolegyň-hereček, že se s mateřstvím změnily, změnily se jim životní hodnoty, a to se samozřejmě projeví i v práci. Začnou jinak hrát.

    Odrazilo se to ale v mé komunikaci s lidmi. Když jsem se stala matkou, tak se mi otevřel jiný komunikační rámec. Dokážu reagovat trpělivěji, vlídněji, ale také důsledněji.

    Jak vidíte svou budoucnost? Přemýšlíte třeba nad tím, kde byste chtěla být za deset, dvacet let?

    Jsem člověk, který pořád plánuje. Potřebuji mít pocit, že vím, kam jdu, kam kráčí moje divadlo. Ale taky potřebuju změnu. Takže teď mám dva úkoly – Divadlo LETÍ a Jihočeskou činohru. Je trochu škoda, že na práci mimo divadlo bude méně času, ale asi není všem dnům konec.

    Produkční Klára Nechanická, režisérka a umělecká šéfka Martina Schlegelová a dramaturgyně Marie Špalová při oslavách DesetiLETÍ FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Ty šílený babizny z LETÍ

    Už se do sebe zas pustily? Miluju, když se tyhle dvě šílený babizny z LETÍ porafají kvůli koncepci, vždycky pak z toho vyleze něco zajímavýho! To jsou slova našeho společného přítele a kolegy, herce Vladimíra Marka, která, myslím, hezky charakterizují náš pracovní vztah s Martinou Schlegelovou. Tyhle nekončící diskuse hluboko do noci, emocemi našlapané a nemilosrdné analýzy nás provázejí už od roku 1999. Tehdy jsme se potkaly ve zlaté kapličce na stáži u inscenace Hamleta v režii Ivo Krobota, v hlavní roli s Vladimírem Javorským. Po pravdě jsem vůbec nebyla nadšená, když se na první čtené objevila ta éterická víla. Nikdo mi neřekl, že nebudu na stáži sama! Ale nakonec to bylo, jak jinak, osudové setkání. Nejenže jsme se naučily obstojně napovídat blankvers a pochopily, že v generálkovém týdnu není záhodno si sedat do stejné řady, kde má svůj stolek režisér, ale za necelý rok jsme uvedly naši první inscenaci Originální kabaret Orten – Kafka. (To, že na stáži na Hamletovi s námi byl také Daniel Přibyl, který za několik let založil Divadlo LETÍ, ponechávám raději bez komentáře.)

    Tehdy už bylo naprosto jasné, že éterické vzezření jsou jen mimikry a Martina je jasný vůdčí typ. Její schopnost zorganizovat nejen samu sebe, ale i všechny kolem, byla a je neuvěřitelná. Cílevědomost a píle možná nezní jako #Free #Cool a #In charakteristika pro „umělce“. Martina k nim má ale jako bonus dar vizionářství. Vždycky přemýšlí dál, nespokojí se s dosaženým status quo, ale vytyčuje další cíle, ambiciózní tak, že často můžou působit zdánlivě nerealizovatelně. My ostatní většinou teprve zapíjíme v divadelním baru právě dokončený projekt, zatímco Martina už přemýšlí, kde a s kým za dva roky uděláme další. (Až jednou přijde s tím, že uděláme site-specific instalaci na Marsu, nejenže se nebudu divit, ale můžu si být skoro jistá, že tahle akce proběhne.) Martina je prostě ukázkový divadelní intendant, tedy někdo, v jehož kompetenci a schopnostech se snoubí postavení uměleckého šéfa a odpovědného ředitele divadla. To asi nejlépe potvrdila v nezávislém Divadle LETÍ, ve kterém od roku 2005 můžeme uspokojovat naši společnou „vášeň pro nové hry“. Martině současná dramatika sluší, dokáže totiž potlačit své režijní ego, text neznásilnit, ale povýšit, aniž by dramatik ztratil svou tvář. Doufám, že se při téhle práci budeme do krve hádat jako „bláznivý babizny z LETÍ“ ještě dlouho.

    Marie Špalová


    Komentáře k článku: Martina Schlegelová: Jsem docela nudný člověk

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,