Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Martina Balážová: Divadlo jako posedlost

    Herečka a dramatička, zakladatelka a ředitelka divadelního spolku ArtWay  Martina Balážová (1982) pochází z Popradu, studovala v Prešově, ale zakotvila v Praze, kde pokračovala ve studiu na DAMU, obor herectví se zaměřením na autorskou tvorbu. Při hovoru s ní byste však marně hledali jakýkoliv náznak slovenského přízvuku nebo slovakismů.

    Martina Balážová (1982). Foto Actorsmap

    Sedíme v kanceláři divadelního spolku ArtWay, který spoluzaložila a nyní i vede a jehož působištěm je od roku 2018 Divadlo Kolowrat. Komorní divadelní scéna v nejvyšším patře Kolowratského paláce má svou minulost spojenou donedávna s Národním divadlem, ale i budoucnost, která by se měla pojit právě s produkcí ArtWay a která je zaměřená na inscenace klasiků a autorskou tvorbu Martiny Balážové a dalších tvůrců, kteří chtějí dělat divadlo „pro všechny generace“. O tom, jaké to je, vzít na sebe toto riziko, naplnit prostor diváky, zajistit sobě i kolegům práci a zároveň dostát záměru a nesnižovat laťku kvality, jsme si povídali v zázemí její divadelní kanceláře.

    Jak jste se z Popradu a Prešova dostala do Prahy?

    Nejprve jsem do Prahy přijela na stáž v rámci studia slovanských jazyků a do města jsem se zamilovala. Na divadelním festivalu Akademický Prešov jsem se seznámila s paní profesorkou Pilátovou z pražské DAMU, která na festivalu vedla divadelní dílnu. Setkání s ní na mne zapůsobilo, a tak když jsem v pátém ročníku znovu přijela do Prahy na divadelní stáž, chodila jsem „na čumendu“ i na DAMU. A profesorka Pilátová mne seznámila s Katedrou autorské tvorby a pedagogiky, kde jsem se pak ucházela o přijetí – a vyšlo to.

    Jaké pokračoala vaše umělecká cesta po studiu na DAMU?

    Začala jsem hrát s různými zájezdovými společnostmi, byla jsem členkou několika pražských souborů a v roce 2014 jsem spolu s několika dalšími založila spolek ArtWay. Zpočátku jsme si na naše projekty pronajímali různé prostory – KD Mlejn, RockCafé a další pražské stagiony. Také jsme působili ve Vršovickém divadle Mana.

    Co jste hráli?

    Hned v prvním roce existence ArtWay jsme vytvořili čtyři inscenace a na dalších se podíleli. Během té doby jsme připravili multižánrový festival s umělci z Polska, Maďarska, Slovenska i Čech, který byl podpořen Visegrádským fondem. Festival ArtWayFest měl široký záběr i do dalších uměleckých oborů – performance, výstavy, koncerty. Ve vršovické Maně jsme uváděli naše inscenace pro školy, s kterými hostujeme po celé České republice a uvádíme je i v Divadle Kolowrat.

    Čím se ArtWay liší od dalších pražských malých scén?

    Měli jsme vždy ambice být divadlem spíše pro náročnějšího diváka. Proto jsme začali vytvářet autorské inscenace zaměřené do minulosti. První byla Ženská epopej s premiérou v roce 2014, kterou hrajeme stále. Jedná se o monodrama přibližující osobnost Alfonse Muchy a velký prostor v něm dáváme i hudbě a vizuálním vjemům.

    Druhým dramaturgickým směrem jsou představení pro školy, pro starší žáky a středoškolské studenty. Ale jsou to vlastně stejné inscenace, které nabízíme i dospělému divákovi večer, tedy původní adaptace klasických her. V současné době jde o dramata Gogola (Ženitba), Shakespeara (Macbeth) či Čapka (Věc Makropulos).

    Další naše umělecké směřování cílí do Francie. Již v roce 2018 jsme představili tento záměr a plán naší tvorby v Divadle Kolowrat. Francouzsky zaměřené divadlo, na rozdíl od tvorby anglické či německé, v Praze není, a Francouzi mají například skvělé komorní hry. Ale jejich inscenování je finančně náročné. Autorská práva jsou drahá, vše musí jít přes agentury, nemůžete jednat přímo s autorem. Proto je naše cesta zatím autorská, což můžeme uvést právě na příkladu Ženské epopeje. Mucha ovlivnil Francii a Francie jeho. Francouzka Sarah Bernhardt byla jednou z jeho osudových žen. Inscenaci uvádíme s francouzskými titulky, protože v Praze žije i dost rodilých Francouzů. A podobně je to i s další naší autorskou inscenací Bujón pro Chopina.

    Martina Balážová (Perla Sch.) a Milan Mikulčík (Pan L) v inscenaci podle Arnošta Lustiga Nemilovaná Divadla Kolowrat (dramatizace a režie Jakub Korčák, premiéra 19. 10. 2017, derniéra 20. 11. 2019). Foto Jaromír Zubák

    Co vás dovedlo do Divadla Kolowrat?

    Poprvé jsem sem vstoupila jako herečka s inscenací Nemilovaná a do prostoru divadla jsem se hned zamilovala. Když koncem roku 2017 skončil tehdejší ředitel, byla mi nabídnuta možnost divadlo produkčně
    vést. V té době provoz částečně podporovala rodina Kolowrat-Krakowských. Pak ale přišla epidemie covidu a s ní související lockdown, který divadlo uzavřel. Teprve od září 2022 jsem tedy mohla začít uskutečňovat produkční a umělecké plány. Spolek má divadlo v nájmu. Svá absolventská představení tu uvádějí také studenti Vyšší odborné školy herecké a hraje tu ještě Staromódní divadlo, které založila Zuzana Geislerová.

    Vstupní obrázek z webu Staromódního divadla

    Z čeho ArtWay v Divadle Kolowrat žije?

    Na provoz si vyděláváme sami, kromě pražských představení i zájezdovými po republice. V Kolowratu fungujeme tak, že pro každé představení si herci sami staví kulisy a po skončení jdeme uklízet scénu. Staráme se i o garderobu včetně praní kostýmů. Spolupracujeme s jediným technikem – zvukařem a osvětlovačem v jedné osobě. A také jsou tu donátoři, kteří pro nás dělají práci zadarmo. A také sponzoři, dlouhodobě jsou nám věrní a my jim velmi děkujeme. Naše produkce podporuje také Státní fond kultury, MČ Praha 1 a Nadace Život umělce a další nadace.

    Soubor je výjimečný tím, že všichni herci jsou vstřícní a nadšeni pro věc. Proto není problém říct: zůstaňte po představení a pojďme si s diváky ještě popovídat. Hráli jsme Čapkovu Věc Makropulos přesně sto let od jejího prvního uvedení a pozvali pak diváky na skleničku a osobní setkání. Bylo to moc pěkné.

    Martina Balážová (Emilia Marty) ve Věci Makropulos (režie a úprava Filip Bařina, prem. 10. října 2021 v Divadle Kolowrat). Foto Michal Linhart

    Zmínila jste, že se dělíte o scénu se studenty Vyšší odborné školy herecké. Využíváte je do svých produkcí?

    U nás v ArtWay hrají herci jak z DAMU, tak z VOŠH, ale i z Pražské konzervatoře. Je takových kolem třiceti, jsou ve věku mezi dvaceti až šedesáti lety, z toho jsou čtyři ještě studující. Na zájezdy jezdí spíš mladší generace. Když to shrnu, koho potřebujeme v našem souboru, tak to je především pro divadlo nadšený a akční herec. Naštěstí právě takové máme. Možná to je i důvod, proč představení dokážou oslovit i školní publikum.

    Na repertoáru máte ale převážně klasiku… I ta je zajímá?

    Myslím, že ano. Hrajeme například Macbetha v režii a jevištní úpravě Josefa Kačmarčíka pro pět osob. Jeden herec hraje dvě, někdy i tři nebo více rolí. Ale naše úpravy nikdy nejdou proti textu, vždy se snažíme ctít autora a respektovat příběh. V ArtWay nevymýšlíme žádné experimentální režie. Přesto věříme, že i naše zpracování je současné a pro diváka přitažlivé.

    Martina Balážová (Lady Macbeth) v inscenaci Shakespearova Macbetha (režie a úprava Josef Kačmarčík, prem. 10. listopadu 2022 v Divadle Kolowrat). Foto Michal Linhart

    Říkala jste, že hrajete i pro školy…

    Máme představení pro žáky od šesté, někdy už od páté třídy. A uvažujeme i o besedách, které chceme nabídnout školám po představení. Pro pedagogy připravujeme i edukační materiály, které rozvíjejí možnost následné diskuse se studenty ve třídách.

    Jaké a kdo je vše publikum?

    Soubory, jako jsme my, si většinou vytvářejí vlastní okruh diváků, kteří na ně chodí opakovaně a v inscenacích si nacházejí „své“ herce. A o to se snažíme. Co nás ale dnes znejisťuje, je změna diváckého chování po covidu. Zatímco dřív si lidé kupovali lístky dopředu, dnes se rozhodují na poslední chvíli. Na našem webu je sice možné si vstupenku rezervovat, ale to nám nedává jistotu, kolik lidí nakonec dorazí.

    /Úplná verze rozhovoru vyšla v Listech Prahy 1, duben 2023 – zde. Se svolením autorky redakčně upravil a zkrátil hul/


    Komentáře k článku: Martina Balážová: Divadlo jako posedlost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,