Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Martin Myšička: Mistr improvizace a humoru nejsem

    Herec Dejvického divadla Martin Myšička prožívá pestré období. Vedení jeho domovské scény mu umožnilo realizovat už druhou režii. V televizi nedávno uvedli nový seriál Kosmo, v němž ztvárnil jednu z hlavních rolí. Připravuje se také na roli moderátora. A mimo to je svědkem další změny ve vedení dejvické scény, tentokrát však otázka „Co dál?“ nabývá až existenciálního významu. Rozhovor je ústředním tématem jeho nové inscenace Interview, a stal se tak myšlenkovým pozadím našeho setkání. Dokonce došlo i na výměnu rolí.

    Martin Myšička v seriálu Kosmo FOTO ARCHIV ČT

    Jaký máte k rozhovorům vztah?

    Pro mě je to stále problematičtější. Ptám se, o čem vlastně mají být – vy mi tu budete klást otázky, já se budu snažit pravdivě odpovědět a skrze to se mohu dozvědět také něco o sobě. Nebo můžu vykreslit nějaký obraz sama sebe, můžu odpovídat tak, jak bych si sebe rád představoval.

    Často se setkávám s tím, že novinář má sklony v rámci ulovení senzace zveličovat fakta – třeba ze mě dělají fyzika. Také je důležité, že ne vše chci o sobě prozradit. Nejsem veřejný majetek. Nehledě na to, že v rozhovorech se po mně chce, abych nemluvil jenom o sobě, ale abych hovořil třeba i o své rodině nebo o svých blízkých. Je to pro mě stále těžší. Navíc se herci často setkávají s dotazy, co si myslí o odborných věcech, o politice, stavu světa a podobně. Od toho jsou ale mnohem povolanější lidi, kteří ovšem nejsou tak atraktivní pro čtenáře.

    Co je tedy pro vás rozhovor?

    Rozhovor je pro mě rozmluva dvou lidí. Neznamená to jen, že se jeden ptá a druhý odpovídá. Zajímavé jsou rozhovory na téma, kdy jde skutečně o konfrontaci názorů dvou lidí. A ta může být i pozitivní. Na druhou stranu musím přiznat, že čtu rozhovory rád, zvlášť když jsou s někým, koho si vážím. Takže je můj postoj dvojsečný – jako čtenář je mám rád, jako zpovídaný už méně.

    Snímek z inscenace Ucpanej systém (režie Michal Vajdička, premiéra 20. února 2012 v Dejvickém divadle) FOTO HYNEK GLOS

    Jako režisér jsem neexhiboval

    Byl tento pocit pro vás motivací zpracovat hru Interview? Hra je podle mě i o něčem jiném. Je sice napsaná jako „pouhý“ rozhovor herečky a novináře, které skvěle hrají Jarda Plesl a Veronika Khek Kubařová, ale má více vrstev. Je především o různých úrovních komunikace, hledá se v ní, co je pravda, ukazuje, jak se blufuje. Jde o střet polarit, více světů. Muž a žena, otec a dcera, celebrita a novinář, bohatá a chudý a další. Ani s jedním světem se ale nemůžeme ztotožnit. Každý je sám o sobě neúplný.

    Také vypráví o tom, jestli společné prožití chvíle intimity a důvěry má nutně i nějakou hlubší hodnotu. Na začátku jsou dva lidi, kteří se neznají a mají vůči sobě předsudky, postupně se dostávají do jakéhosi „obýváku“, pak až do „ložnice“, najednou to vypadá, že jsou k sobě velmi důvěrní, že se dotkli něčeho podstatného. Člověk by si skoro přál, aby se ti dva dali dohromady. Nakonec se však ukáže, že je všechno jinak, že tam byla nějaká zrada. Jejich profese a především ega je nakonec stejně rozdělují. A pak je naše inscenace i o tom, co je „mezi řádky“ a co si divák, doufám, najde sám.

    Proč jste si hru Interview vybral? Dostal jsem v divadle zadání vybrat komorní hru maximálně pro čtyři lidi. Četl jsem různé texty, pak mě Michal Vajdička upozornil na tento, který ostatní přesáhl, a vybírat jsem přestal. Samozřejmě jsem si byl vědom všech úskalí, která ten text má. Proto jsme při inscenování šli vědomě proti tomu, aby to nebyl jen rozhovor herečky a novináře.

    V některých kritikách se lze dočíst termín „komorní gaučová konverzačka“, která by se vyjímala spíš v Ungeltu nebo v Rytířské. Co dnes tedy patří do Dejvického divadla?

    S tím označením „gaučová konverzačka“ se nějak neumím smířit. Ani s otázkou, co patří nebo nepatří do Dejvického divadla. Interview jsme dělali jako jeden z řady experimentů. Podívejte se na inscenace, co máme v repertoáru – Racka, Zimní pohádku, Vzkříšení, Ucpanej systém, Kafku, Kakadu, Dealer’s choice, Zásek – to je pokaždé přece o něčem jiném. Jsou to všechno úkroky jinam.

    Myslím, že v Interview výrazně pracujeme s divadelními prostředky, že to není pouze o gauči, ale o prostoru jako takovém, který odráží mentální svět postav. Taky jsem četl, že jako režisér jsem neexhiboval. Ano, neexhiboval, ale myslím, že tam nějaké režijní uchopení z mé strany je. A to, že ti herci hrají dobře, jak se v recenzích píše, to je taky součást nějaké režie. Zajímalo by mě, co si divadelní kritici myslí, že je přínos režiséra, přínos herce, autora, dramaturga…

    Dostáváme se k dost široké otázce po podstatě kritiky. Nejsem žádný znalec, ale ano, kritika má spoustu forem. Někdy mám pocit, že autor ukazuje, že zná cizí slova nebo že správně přečetl příběh nebo zhodnotí každého herce – líbí, nelíbí. Ale co si z toho mám odnést? Bylo by dobré, kdyby byl kritik s námi na jedné lodi, aby nám dal tak důležitou zpětnou vazbu. Netvrdím, že Interview je dokonalá inscenace, ale z některých recenzí prostě nejsem moudrý. Mám si říct: takhle už nikdy – a už se do režie nikdy nepouštět?

    Může mít na vás kritika takovýto dopad?

    Rád se nechám poučit. Jsem otevřený zpětné vazbě a jsem zvědavý na to, komu to co přinese a jak se na to bude tvářit. A proto jsem si všechny kritiky pustil hodně k tělu. Co když mají pravdu? A přezkoumával jsem to v sobě. Nakonec mě to „uštknutí“ zpevnilo a víc si za naší prací stojím.

    Když třeba Vladimír Mikulka napíše, že je ta hra bulvár a patří do jiného divadla, kladl jsem si pochopitelně otázku, jestli je skutečně inscenace tak pseudo a rádoby, jak píše. Ale mám spíš pocit, že došlo k nepochopení. Je to, jako bych dal někomu do ruky pomeranč, ale ten člověk má dojem, že jsem mu podal jablko. A začne mi říkat, že to jablko má nějakou divnou kůru a nějak to divně voní a nemá stopku, to jste to jablko udělali nějak blbě. Jenže on je to pomeranč, ne jablko.

    V inscenaci Dabing Street Petra Zelenky (premiéra 1. prosince 2012 v Dejvickém divadle) FOTO HYNEK GLOS

    Co je to Dejvické divadlo

    Roku 2009 jste režíroval Krajinu se zbraní, letos Interview, co a kdy bude následovat?

    Zatím nepřipravuji jako režisér nic. Toto bylo pro mne výjimečné, i když musím přiznat, že bych se k práci režiséra rád zase někdy vrátil. No, a v divadle zkouší Viktor Tauš novou inscenaci, s Davidem Novotným a Klárou Melíškovou v hlavních rolích, která bude mít premiéru na začátku března. A na začátku příští sezony bude režírovat svůj nový projekt Mirek Krobot ve spolupráci se souborem La Putyka, který se ovšem bude zkoušet i hrát v La Fabrice. Bude to prolnutí s novým cirkusem.

    Takže budete šplhat po laně a skákat salta?

    Sám jsem zvědavý, čeho jsme jako činoherci schopní. Nebude tam celý soubor a je jasné, že nemůžeme dělat vrcholná artistní čísla. Bude to pokus propojit nový cirkus, kde často řeší problém, jak do něj vkomponovat dramatickou linku, a naše vidění divadla. Obohatit ho o pohybový aspekt.

    Nový cirkus dost často sklouzává k přehlídce lidských schopností s tragickým pokusem dát to do příběhového rámce.

    Myslím, že si tohoto nebezpečí je Rosťa Novák vědom, proto se s Mirkem Krobotem domluvili na spojení toho lepšího z obou druhů divadla. Ale je to cesta do neznáma. Je možné, že pak přijde nějaký pan kritik a řekne, tohle přece není Dejvické divadlo.

    A co je to Dejvické divadlo?

    To by mě taky zajímalo. Je to složité – něco jiného jsou inscenace, které vidí diváci – tedy pohled zvenku –, a něco jiného je, jak je to vevnitř, jak to prožíváme my. Myslím, že navenek působíme jako divadlo herecké. Ale ne jednostranně zaměřené – dokážeme předvést operu, improvizovat, nazkoušeli jsme klasické i současné hry, anebo je i sami vytvořili. A přesto ve všech inscenacích existuje jakýsi společný jmenovatel.

    Říkal jste, že Dejvické divadlo je divadlo herecké. Jak jako kolektiv pracujete?

    Kdybych měl pojmenovat jeden princip, kterým se, myslím, řídíme, tak určitě to, že každý člen souboru musí být vyhraněná osobnost, ale zároveň musí být schopen a ochoten být součást organismu. Protože inscenace není jen pouhý součet složek, je to souhra, synergie.

    A myslím, že i v Interview je něco, co přesahuje schopnosti každého jednotlivce. Kromě práce zmíněných herců je důležitý i přínos scénografa Dády Němečka, skvělá hudba Matěje Kroupy, kostýmy Kataríny Hollé, dramaturgie Evy Sukové a pak práce celého technického zázemí. Byl by to ještě dlouhý výčet všech, kdo na inscenaci aktivně spolupracovali.

    Také v Dejvicích spolu hodně mluvíme, když se hledá řešení nějakého tvůrčího problému, vybere se prostě to nejlepší a je jedno, čí to byl nápad. Často někdo něco navrhne, druhý na to naváže a třetí to rozvine a pak něco vznikne a je to naše. Ale teď bych se mohl zeptat já. Co je pro vás Dejvické divadlo?

    To je jako z vašeho Interview… Už se role obrací. Ale musím říct, že se s vámi shodnu na tom, že herci jsou tu důležití. A v Dejvickém divadle platí – co herec, to osobnost.

    Takže když diváci odcházejí z divadla, říkají si: Ježiš, ten pan Trojan tak výborně hrál. A to je všecko? Nebo diváka zasáhne i nějaké sdělení? Třeba ho i inspiruje?

    Když odsud odcházím já, tak jsem většinou nadšený z celku.

    To mě těší. Ale otázka, co je to Dejvické divadlo, je zajímavá. Naše dramaturgyně Eva Suková vždycky při hledání odpovědi skončí u toho, že je to něco, co je vlastně lepší nepojmenovávat. Když pojmenuju nějaké obtíže, mám pak víc možností uchopit daný problém a vyřešit ho, ale když pojmenuju něco abstraktního, například, proč se dva lidi milují, hrozí, že se tím z toho citu něco vytratí. Stejné je to s divadlem. Je to živý organismus, který má svá tajemství.

    Kam tedy nyní míří Dejvické divadlo?

    Právě řešíme kudy dál. Jsme si vědomi, že je stále těžší neustrnout. Přirovnal bych to k takové teorii vln – když vlna kulminuje a my jsme na ní, je zřejmé, že nutně jednou musí opadnout, a abychom se s ní nesvezli někam dolů do odlivu, musí už ve chvíli té kulminace někde vznikat jiná nová, která ji jednou nahradí. Nechceme být divadlo-snobárna, nebo mířit na jistotu a vykrádat se. Dělat znovu v bledě modrém to, co bylo úspěšné. Proto zkoušíme různé texty a různé přístupy.

    ed dvěma lety odešel z pozice uměleckého šéfa Miroslav Krobot, teď po krátké době končí i Michal Vajdička. Co bude dál? Bude Dejvické divadlo bez uměleckého vedení? Je tohle právě to období otázky „kudy dál?“.

    Ano, máte pravdu, v této situaci jsme. O to více jsme také jako soubor – ale vlastně celé divadlo – nuceni řešit, co bude dál, koho oslovit na spolupráci, tedy s kým, co a jak dělat v budoucnu. Jsme sice již několik let na té takzvané vlně, ale jak se říká, nahoře nejvíc fouká a je nám jasné, že nechceme-li jen jet jakousi setrvačností, která by nutně dříve nebo později přešla do fáze rozkladu, musíme si tyto otázky opravdu s plnou vážností klást. Jako soubor jsme měli několik schůzí a jedním z hlavních témat právě bylo – koho oslovit na funkci uměleckého šéfa. Jsme natolik specifický soubor a jsme spolu již tak dlouho, že se ukazuje, že je to vlastně téměř nesplnitelná volba. Alespoň pro tuto chvíli. Zatím vám víc říct nemohu, ale vypadá to, že k řešení konečně míříme…

    S Ivanem Tro­ja­nem, Jiřím Bábkem a Davidem Novotným v inscenaci Teremin (režie Petr Zelenka, premiéra 17. listopadu 2005 v Dejvickém divadle) FOTO HYNEK GLOS

    Prodávání vlastního stínu

    Nemáte v takových dobách pocit, že vás kamenné divadlo svazuje? Neláká vás nějaký divadelní experiment?

    Nemám pocit, že by mě, nebo nás, něco svazovalo, naopak máme velkou svobodu dělat to, co chceme. Problém je to něco v sobě najít. Ale když mluvíte o experimentu, pro mě je nejdůležitější obsah a forma by měla obsahu sloužit. Ale lákají mě třeba masky nebo hra se žánry. U nás v divadle jsme třeba už hráli i psy.

    Myslím, že když zjistíme, že téma si vyžaduje abnormální herecké prostředky, tak do toho půjdeme. Ale na druhou stranu nemám rád, když vidím v divadle skvělé asociativní nápady, které ovšem nikam nesměřují, a nerozumím tomu, proč jsou použity. To je pak pro mě režijní exhibice. Neuspokojí mě to. Věřím tomu, že některé diváky ano, ty, kteří si lebedí v jednotlivostech, ve skvělých nápadech, a stačí jim to. Mně to nestačí.

    Kdyby vám někdo zavolal, že chystá inscenaci, v níž můžete být v továrně polonahý, pomalovaný uhlem a budete recitovat existenciální poezii…

    To bych byl, mírně řečeno, velmi opatrný. Nemám rád ta expresivní nebo naturalistická divadla, kde se nazí chlapi pomatlávají krví nebo výkaly. Nepotřebuji tuhle vykloubenost. Měla by být úměrná tomu, co znázorňuje.

    A kdyby vás oslovilo téma či text?

    Zkusil bych to. Ale asi není náhoda, že v antickém divadle se největší hrůzy děly za scénou. Protože mnohem víc na diváka sdělení dopadne, když si je může představit. Když mu všechno ukážu, tak je to sice zážitek, ale jiného druhu. Třeba jako naprosto fenomenální Cirque du Soleil, který jsem, bohužel, viděl jen na videu. Artisté předvádějí neuvěřitelné a krásné věci, ale je to jiný druh zážitku než činoherní divadlo. My jsme činoherní divadlo, které se nebojí sáhnout jinam. A když se kolegové rozhodnou, že máme ještě více vybočit, uděláme to.

    Patří do tohoto zkoušení něčeho jiného i vaše hraní v seriálech, naposledy třeba v Kosmu v České televizi?

    Filmová či televizní práce je naprosto samostatná kapitola. I když je jasné, že není film jako film. Scénář Kosma se mi ale opravdu líbil. A je to něco jiného než obvyklá produkce. Dokonce mě nejdříve nevybrali, což mne velmi mrzelo, chtěl jsem to dělat. Ale nakonec se ta role ke mně vrátila a já jsem moc rád. Třeba před deseti lety jsem na tom byl jinak než teď. Tehdy jsem byl rád téměř za jakoukoli nabídku.

    Proto jste hrál v Ulici a podobných seriálech?

    Těch důvodů bylo více. Stejně tak i ta proti, která jsem tehdy zvažoval. Stručně řečeno, tehdy jsem v podstatě neměl před kamerou jinou práci. Chtěl jsem točit, vydělat si nějaké peníze. Ale když už jsem do toho vstupoval, žádal jsem, aby moje postava měla i jiný vývoj, než že bude řešit, zda koupí dva, nebo tři rohlíky. Michal Reitler s Matějem Podzimkem, kteří mě oslovili, vymysleli linku domácího násilí a myslím, že to pak mělo i nějaký dopad. A bylo co hrát.

    Práce v nekonečném seriálu má samozřejmě svá specifika – přirovnávám to k truhláři, který místo dubových masivních stolů dělá dřevotřískové kuchyně. Ale i to se dá dělat poctivě nebo zfušovat. A pak jsem taky potřeboval získat zdravou rutinu před kamerou. Aby se mi už nestávalo, že se rozklepu, jakmile se řekne klapka.

    Takže je pro vás seriálové hraní něco jako trénink. Horší je, že je to trénink, který je vidět…

    Je to mimo jiné i trénink. K herectví prostě patří takzvané prodávání svého stínu a je na každém, aby si hlídal, jak moc a v čem chce být vidět. Jeden díl seriálu vidí více diváků než všechna představení v divadle, která jsem odehrál za dvacet let. A já se za svou práci nestydím. Ve stejný rok v televizi běžely „mé“ díly Ulice a zároveň Čtvrtá hvězda a do toho pustili Občanský průkaz. A vše bylo pro jiného diváka. Takže ne všechno je vidět stejně.

    Ještě pořád obrážíte castingy a perete se o role?

    Někdy dostanu roli rovnou, někdy jdu na casting a mnohdy to nevyjde. Není to příjemné nikomu, ani těm, co vybírají. Uklidňuje mě, že mnohdy nerozhoduje jenom kvalita herectví, ale taky, jak se herci k sobě hodí. Vybírá se rodina, o jednom mají jasno a k němu vybírají partnera nebo partnerku. Rozhoduje věk, fyzická dispozice.

    Seriál Čtvrtá hvězda byl v podstatě přenesením Dejvického divadla do televize. Byl to skutečně záměr, nebo se to náhodou sešlo?

    Čtvrtá hvězda vznikala od začátku jako projekt pro Dejvické divadlo a tomu odpovídaly i přípravy. Myslím, že Jan Prušinovský, Petr Kolečko a Mirek Krobot psali role přímo na tělo hercům ze souboru. A před natáčením proběhlo poměrně dost zkoušek, což je na naše televizní poměry nevídané. Při nich se hodně věcí ujasnilo. A také bylo výhodou, že se všichni dobře známe, což usnadňovalo a urychlovalo natáčení. Přesto to bylo poměrně náročné, směny byly od šesti do šesti a herci často z natáčení odcházeli přímo na představení, aby pak druhý den zase ráno v půl šesté mohli jet natáčet…

    Jak se vám spolupracuje s Miroslavem Krobotem? Znáte se už řadu let, proměnil se nějak za tu dobu jeho režisérský a autorský styl?

    S Mirkem Krobotem se spolupracuje výborně. On má nesporně hlavní zásluhu na tom, jak se Dejvické divadlo za posledních dvacet let formovalo. Má přirozenou autoritu a respekt všech v divadle. Je mu bytostně vlastní, že se nechce opakovat ani vykrádat sám sebe, rezignovat na tvorbu a hledání. Jako šéf zval do divadla na hostování různé režiséry, aby nás obohatili o nové impulzy, nikdy se nebál konkurence, naopak. Jako režisér s námi zkoušel divadlo pokaždé jinak, přitahuje ho krok do neznáma, kdy předem neví, jak „to bude dělat“, a nutí ho to k společnému hledání. To jsem vždy cítil, měl a mám rád. V tomto ohledu se jeho styl stále proměňuje. Ovšem vždy má společného jmenovatele, a to již zmíněné herecké divadlo. Žádné zbytečné efekty, nic navíc, úspornost. Hledání obsahu. A co víc, žádná zbytečná slova, mnohdy nám něco říká mlčením. A to nás provokuje k samostatné práci.

    A musím ještě dodat, že s Mirkem již poměrně dlouho spolupracuji i jako herecký kolega. On sám se poměrně rychle vyprofiloval jako silná a velmi žádaná herecká osobnost, takže na nás působí i tím, jak on sám pracuje na jevišti.

    Mimo své herecké a režijní zkušenosti teď nabíráte zcela novou – budete moderátor předávání cen Trilobit. Jak jste se k tomu dostal?

    Byli jsme s Hynkem Čermákem osloveni, abychom moderovali přenos udílení cen za audiovizuální počin, které mají delší historii než Český lev. Bude se to vysílat 14. ledna. Pár předtáček už za sebou máme a je to pro mě velká výzva. V rámci PR o nás dokonce napsali, že jsme mistři improvizace a humoru. Strašně nám tím namazali schody. Teď budou všichni chtít vidět mistra improvizace. Hynek možná i je, já ale rozhodně ne.

    Moderování je pro mne úplně jiná disciplína než hraní, i když se i na to člověk musí připravit jako na roli. Nedávno jsem moderoval předávání cen Neuron, kde byli oceněni špičkoví vědci za přínos světové vědě, a nádherné bylo, co za skvělé lidi se tam sešlo.

    Vaši bývalí kolegové z matfyzu?

    Někteří si mě dokonce ze školy pamatovali, ale kolegové jsme nikdy nebyli. Já pouze vystudoval školu, nikdy jsem jako fyzik nepracoval. Byli tam ovšem také lidé z jiných vědních oborů a pro mě je vždycky zážitek, když se můžu setkat s lidmi, kteří vědu dělají – a to nejen fyziku nebo chemii, ale i společenské vědy, kognitivní vědy…

    Takže pořád do vědy trochu fušujete?

    Spíš mě baví se setkávat s lidmi, kteří ji dělají, a něco se od nich dozvědět. V Dejvickém divadle mi umožnili vést pořad, jmenuje se Co.media aneb Intermediální integrál a tam si zvu různé hosty, třeba astrofyzika, včelaře, hudebního skladatele. Teď chystám další pořad s biologem Zdeňkem Havlasem, anebo s knězem, přírodovědcem a pedagogem Markem Orko Váchou. Neformálně se bavíme o jejich oborech a snažíme se proniknout do jádra věci. Nejsou to „veselé historky z natáčení“, ale ani nudná přednáška. Vzniklo to z touhy něco se dozvědět a sdílet to s dalšími lidmi.

    Tedy vedete ideální rozhovor?

    Ano, to je skutečně rozhovor. Snažím se o to.

    V Dostojevského a Krobotově Idiotovi (režie Miroslav Krobot, premiéra 12. ledna 2008) FOTO HYNEK GLOS

    Milej Martine,

    požádali mě, abych něco přidal k rozhovoru s tebou. Takže sedím a přemýšlím, jak to udělat, aby to nebylo blbý a nějak tě to – jak se říká – vystihovalo.

    Říkám si, že bych mohl začít úvahou o tom, že jsi herec a současně jadernej inženýr, což my od „fochu“ všichni víme, ale pro ty, co to nevědí, je to na první pohled nevídaná kombinace a kroutí nad tím hlavou. Řekl bych, že je to docela přirozená záležitost, protože obě disciplíny pracují s fantazií a představivostí a ty máš obojího dostatek.

    Tak jinak. Mohl bych napsat o tom, že je na tebe spoleh a když má být někdo vedoucí zájezdu, býváš to ty.

    Tak ještě jinak. Mohlo by to být o tom, jak jsem během svého šéfování v DD nestihnul vytěžit tvůj kome­diál­ní talent, kterej je nečekanej a o to originálnější… ale to už nenapravím, takže to aspoň takhle vytroubím, aby se toho někdo chytil.

    Mohl bych toho napsat hodně, včetně toho, že když si s tebou chci popovídat o věcech, kterým nerozumím, ty to umíš vysvětlit, že je mi to jasnější. A může to být o kvantové fyzice, ezoterice nebo holotropním dýchání.

    Takže už toho nechám a poděkuju za dobu, kterou mám tu čest strávit s tebou v DD.

    Miroslav Krobot


    Komentáře k článku: Martin Myšička: Mistr improvizace a humoru nejsem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,