Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Martin Finger: Najít balanc, to je má cesta

    Před devíti lety jsme spolu vedli rozhovor na schodech Divadla Komedie. Možná jsme na nich i seděli a upíjeli pivo, kdo si to má pamatovat. Zato Martinovy role z Komedie a dnes z Činoherního klubu si vybavuji živě. Do jeho tvůrčího životopisu mezitím přibyla zdánlivě nečekaná položka: autorský film Krásno, natočený v tandemu s Ondřejem Sokolem.

    Martin Finger

    Zní to jako splněný klukovský sen: dva kamarádi od dětství se coby čtyřicátníci vrátí do rodného města a natočí tam film tak trochu sami o sobě. Co stálo na začátku vašeho snímku?

    Říkáte to sám – společné dětství a pak naše studentské, recesistické divadlo. Tam to začalo.

    Oba jste dnes úspěšní divadelníci, hýčkaní diváky i kritikou. Něco se vám nezdálo na české kinematografii?

    Kdybychom vycházeli jen z nespokojenosti, to bychom se nikam nedostali. Nesouhlas není dobrý hnací motor. Ondřej má za sebou FAMU a věděl, že si chce natočit film. Není ale typ režiséra, co bude točit filmy jako na běžícím pásu, udělá jich třeba jen pět za život. Hledal téma a vzpomněl si na tragickou historii naší rodiny, kterou se mnou prožíval.

    Skutečnost a fikce jsou sice spojité nádoby, přesto jste neváhal pustit se do scénáře o smrti své maminky?

    To bylo jinak. Ondřej mě oslovil až s hotovou první verzí scénáře, kterou napsal se svým spolužákem z DAMU Petrem Vydrou. Přesně si pamatuji, jak jsem vystupoval z tramvaje u náměstí Republiky a zazvonil mi mobil. První věta byla: Tak spolu natočíme film. Potom ale říkal, že musím s tématem souhlasit. Protože se s Ondřejem tak dobře známe, spoléhal jsem na to, že se nebude rýpat v nepříjemných věcech jenom proto, aby to bylo zajímavé pro diváky. Rovnou jsme si ale vyjasnili, že příběh nevypravuje o tom, co se doopravdy stalo, ale co následovalo, a to už je věc naší fabulace, životem inspirované fikce. Následovala fáze čtyřletého přepisování scénáře, který měl asi osm verzí, a hledání producenta, co by chtěl s Ondřejem dělat. Měli jsme štěstí na Vojtu Friče, který nám radil i se scénářem a sehnal na něj peníze, a točilo se. Jednoduchý i strašně složitý a dlouhodobý proces, jak se to vezme.

    Na gymnáziu jste si dělali recesistickou srandu, ale vy sám jste na divadlo nepomýšlel, toužil jste po profesi kriminalisty, jenomže vás nevzali na práva.

    Ano, tak to bylo. A dneska jsem rád, že to nevyšlo. S mou náturou…

    Jak to myslíte?

    Obávám se, že bych mohl propadat depresím z každodenního setkávání se s takovou hrůzou, jakou je třeba ohledávání mrtvol. Člověk se pak brání jistou okoralostí, stejně v něm ale dřímá nebezpečí, že jej to zlo zasáhne. Tehdy jsem si to neuvědomoval a byl dost zklamaný, že to nevyšlo, ale možná mi náturu jiným způsobem jitří i herecká práce.

    Jako Edvard Beneš v seriálu České století se svou manželkou Monikou Fingerovou v roli Hany Benešové.  Česká televize, 2013  FOTO ARCHIV ČT

    Jako Edvard Beneš v seriálu České století se svou manželkou Monikou Fingerovou v roli Hany Benešové. Česká televize, 2013 FOTO ARCHIV ČT

    Začalo to Sherlockem Holmesem

    Jako kluk jste hrál závodně hokej, dokonce proti mladičkému Jágrovi nebo Robertu Holíkovi. K hokeji agresivita patří, ale k profesi kriminalisty? Nejsou ti bitkaři z kriminálky jen filmařským klišé?

    Také mám raději hloubavější detektivy než ty akční chlápky. Rád sleduji, jak jim mozek pracuje na plné obrátky, když rozplétají případ, aby pachatele usvědčili, a ne s ním třískali o zeď. Ještě za totáče jsem v Zemědělkách každý pátek čekal na kriminalistické příběhy majora Zahrádky a spol. Nebo si vzpomínám na rozhovor se šéfem v Bartolomějské, Markovičem, který dokázal navázat kontakt i se strahovským vrahem, protože v něm neviděl jen zločince, ale i lidskou bytost. Velmi dlouho jsem byl blázen do dějin kriminalistiky, přečetl si, co se dalo. Přesně se mi vybavuje začátek zaujetí coby zlomový okamžik v mém životě. Jeli jsme s našima na výlet do Kroměříže a mě najednou napadlo, jak se tak kluci ze šesté třídy vyptávají, kdože byl největší detektiv na světě. Táta od boku vypálil, že Sherlock Holmes a že máme v knihovně pět svazků. Tím to tehdy začalo. Dodnes mám ten žánr hodně rád, ale už mě otravuje dnešní móda natáčení krimiseriálů donekonečna omílajících to samé.

    Studentská recese a vyšetřování podezřelého úmrtí nejdou v životě moc dohromady. Ve svém filmu jste se přesto pokusili obě polohy propojit. Proč?

    Producent Vojta Frič nám sice říkal, kluci, nejde to mít takhle žánrově rozkročený, podívejte se, co vám z toho vzniká. Jenomže my jsme s Ondřejem v těchto intencích či žánrových škatulkách neuvažovali. Náš příběh vycházel z toho, jaké téma řešíme a jací jsme my dva…

    Počkejte, tématem je sebevražda vaší maniodepresivní maminky a podezření, zda v tom nesehrál roli váš tatínek se svou druhou manželkou. Skutečně jste je podezříval?

    Ne, tuhle možnost mi naznačovali vy­še­třu­jí­cí policajti, ale já jsem si ji v hloubi duše nikdy nepřipustil. Ono podezření i amatérské vyšetřování, o které se pokoušejí naše postavy, jsou právě součástí fikce, o níž jsme mluvili. Pravda je, že jsme se s tátou rozešli a nebavili, ale z úplně jiného důvodu, než že bych si myslel, že má na sebevraždě jakýkoli podíl. Prostě se ho osobně dotklo, že jsem si po matčině smrti vzal zpátky její jméno za svobodna. Cítil jsem strašnou potřebu to udělat, jenomže otec to nikdy nepřekousl. A než jsme se stačili usmířit, umřel.

    Ve filmu jde o drsnou scénu: vaše postava se s umírajícím otcem loučí slovy, ať trpí stejně jako jeho žena. Nemohl jsem si nevzpomenout na Dimitrije, syna starého Karamazova v nedávné inscenaci Činoherního klubu, který se pokouší o smrtelný hřích otcovraždy…

    Teď zadržte zase vy. A nesrovnávejte nesrovnatelné. V Činoherním klubu šlo především o hereckou práci na postavě. Samozřejmě i pomyšlení na to, že bych mohl být vrahem, je těžké téma, s nímž se musíte vnitřně vyrovnat. Na druhou stranu na jevišti řešíte i to, že kolega nečekaně udělal dlouhou pauzu, anebo že musím šplhat po tyči. Sladit představy režiséra s vaší osobní investicí, to není nic než práce. U našeho filmu ale docházelo k emo­cio­nálně silnému návratu do konkrétních životních situací, kdy jsem znovuprožíval osamělost maminky, která měla muže stále pryč na montážích a mě viděla také jednou za čas.

    Říká se často, že autorům uleví, když se mohou ze svých traumatizujících zážitků vypsat a osvobodit se od nich. Platí to i o vás?

    Nevím, jestli jsem se z toho vypsal, každopádně jsem si znovu prošel určitými bolavými okamžiky. Konkrétně si pamatuji noční scénu, než kluci nastoupí do auta, v němž se pak zabijou. Najednou se to nedalo jenom zahrát, tak moc to bylo osobní. Prostě jsem měl v určitých chvílích strach, jak to dopadne, abych třeba nepůsobil pateticky, přestože herectví je mým povoláním. Naštěstí jsem měl vedle sebe Ondřeje, který říkal, nic se neděje, je to na tobě, kdyby bylo něco špatně, tak ti to povím.

    Ve vaší fiktivně autobiografické postavě jsem vnímal i hamletovské téma pomstychtivosti pronásledované pochybnostmi.

    Záleží na tom, za co se člověk chce pomstít. K emoci, že bych byl schopen zabít, zákon nezákon, jsem dospěl, když se mi narodila první dcera. Byl jsem už ve věku, kdy člověka nic nepřekvapí, protože se všechno opakuje asi jako láska, a najednou přišla nečekaně nová a silná emoce, o které jsem hodně slyšel, ale neuměl si ji představit. Náhle jste otcem a dokážou vás rozplakat banální televizní příběhy, kde se jenom zmínilo, že se ubližuje dítěti. Nevím, co by nastalo, kdyby někdo ublížil mojí holčičce, ale cítil jsem zřetelně, že něco takového by mou temnou, agresivní součást klidně mohlo vyplavit.

    V roli Josefa K. v inscenaci Kafkova románu Proces v režii Dušana D. Pařízka. Divadlo Komedie (2007) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    V roli Josefa K. v inscenaci Kafkova románu Proces v režii Dušana D. Pařízka. Divadlo Komedie (2007) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Cestou k sebevědomí

    Vaším iniciačním pedagogem na DAMU byl Ivan Vyskočil, který se v padesátých letech věnoval tzv. narušené mládeži, která si snížené sebevědomí řešila agresivitou, víte o tom?

    Vím. Ivan Vyskočil dokázal velice intenzivně a hlavně individuálně pracovat s lidskou duší, ať už hereckou, nebo dříve s duší potenciálních delikventů z pasťáku. To byla jeho velká devíza. Dokonale rozuměl mechanismu mozku a srdce, který produkuje sebevědomí. Kromě schopnosti improvizace, hry sama se sebou, kterou předával, jsem si cenil právě cesty k vlastnímu zdravému sebevědomí, což v naší branži představuje minimálně polovinu úspěchu. Jak představit svou osobnost – protože každý člověk je originál –, ale nepředvádět se, slyšet i ty druhé individuality.

    Možná i díky Vyskočilovi máte dnes za sebou příkladnou divadelní kariéru. Smočil jste se v Národním, pak následoval postgraduál v Činoherním studiu v Ústí, poté desetiletá významná éra v pražské Komedii, dnes Činoherní klub. Čeho jste si během té cesty povšiml?

    Z Národního jsem odešel po půl roce a spolu s Romanem Zachem jsem odešel do Činoherního studia. Cítil jsem, že v továrním provozu Národního se nic moc nenaučím a současně jsem věděl, že právě to doučování po škole velmi potřebuji. A tak jsem téměř osmnáct let strávil ve dvou generačních divadlech. Vyrostl jsem na nich, namlsal se tam. Pokaždé jsem přišel s novou partou po nějaké jiné partě. A zažil jsem to veliké budování na zelené louce, což má ohromnou výhodu. Najdete si svůj styl, objevujete jiné přístupy a možnosti. Jistou nevýhodou je, že to má životnost jen pár let.

    V každém případě jsem se naučil dělat divadlo v určitém kolektivu, který se společnou prací vzájemně formuje, konfrontuje, ale pořád na sebe slyší. Zažívá spolu začátky, krachy i úspěchy a hlavně v něm nejde o osobní prospěch, ale o celek. Tak jsem se vychoval v Ústí a v Komedii to prožil o pár levelů výš. Možná až dnes si plně uvědomuji, jaké jsem měl štěstí. V jiných divadlech spíše platí: tak se ukaž. Dobrý, dostaneš další úkol. Nepovedlo se – smůla, jsou tu i jiní, takže bohužel. My jsme hráli hlavní role i čurdy a nesoupeřili jsme spolu. Aspoň já to tak vždycky měl.

    To zní až podezřele harmonicky.

    Říkám – já to tak viděl. Pravda ale je, že po tom, co jsem zažil v Komedii, jsem se bál, že všude jinde se už něco zadrhne. Ale i Činoherák je další škola. Člověk si uvědomuje, že se nemůže ohlížet zpátky. Musí se napojit na atmosféru baráku, co má za sebou tradici padesáti let a kde jsou připomínky minulosti stále živé. Pokud chce člověk prosazovat své vidění divadla, je to zde mnohem těžší. A především je zde vícegenerační soubor a zkušenosti, které utvářely kolegy, jsou přirozeně dost jiné. Zkrátka jsem přišel do organismu, který jsem nezažil od kolébky k dospívání, jak jsem byl zvyklý, ale do divadla, které je už dávno dospělé a má své zvyky, své silné i slabší povahové stránky. Na druhou stranu si myslím, že divadlo musí stále reagovat na současnost a proměny ve společnosti. To bychom si i s Ondřejem Sokolem strašně moc přáli.

    S Jurajem Kukurou jako Dimitrij Karamazov v inscenaci Dostojevského Bratří Karamazových. Režie Martin Čičvák, Činoherní klub (2015)  FOTO PETRA TYLLOVÁ

    S Jurajem Kukurou jako Dimitrij Karamazov v inscenaci Dostojevského Bratří Karamazových. Režie Martin Čičvák, Činoherní klub (2015) FOTO PETRA TYLLOVÁ

    Pařízek nebo Sokol

    Na svou hereckou kůži jste zažil dva výjimečné režiséry vaší generace: Dušana Pařízka a Ondřeje Sokola. Co mají společného a v čem se odlišují?

    O tom, co mají společné, se mi bude mluvit snadněji, protože to se týká divadelní práce, která mě s nimi velmi baví. Jako osobnosti, povahově, rozhodně rozdílní jsou. Jejich práce se zajisté liší dramaturgickým výběrem, Ondřej pracuje ve scénografii s realistickými prvky, zatímco Dušan s abstrakcí. Ondřej ponechává větší volnost v hereckém projevu, Dušan je pinktlich na každé slovíčko a gesto. Ale popsaných listů s připomínkami po zkouškách před premiérou mají tak nastejno. S Dušanem jsme se za deset let dost poznali při zkoušení a debatách, s Ondřejem jsem toho od mládí prožil daleko víc, ale s Dušanem jsme spolupracovali delší dobu, což teď s Ondřejem doháníme. Naše komunikace či napojení jsou tím pádem odlišné: s Dušanem vztah herec–režisér, kdežto s Ondřejem se od začátku utvářel i vztah hereckých partnerů, a tedy i jiné chemie. Pro srovnávání těch dvou ale stejně musím skončit u toho, co mají společné: chtějí na jeviště vypustit vědomého a myslícího herce, který zvládá být autentický za postavu i za sebe; který se nebojí improvizace a kouzla nechtěného, ale zároveň se nesníží k podbízivosti a nepřestane myslet na postavu i celek inscenace. Stačí?

    Prozatím ano. Zmínil jste se také o tom, jak je pro herce podstatné najít si svůj styl. Co jste tím myslel?

    Mě vždycky nejvíc formovala touha co nejlépe splnit požadavky režiséra. Naštěstí jsem i v době, kdy se mé herectví teprve klubalo a vyvíjelo, pracoval většinou s režiséry, jejichž požadavky měly hlavu i patu. Sám na sebe mám stále vyšší nároky a spokojený jsem málokdy. U mě šlo o dlouhý proces, který ještě neskončil. Pocitů zklamání a nedostatečnosti bylo hodně.

    Navíc my herci máme někdy sklon propadat sebereflexi a jejím prismatem všechno posuzovat. Bez oka zvenčí bychom byli ztraceni. Najít balanc mezi tím, co mi říkají druzí, a mezi vlastním pocitem, je pro mě cesta. Když je vám na jevišti dobře a všechno do sebe zapadá, je to pocit k nezaplacení a s takovými režiséry v zádech, jako je Dušan nebo Ondřej, jsem tuhle vzácnou vymoženost mohl a můžu zažívat. Takže ano, i díky nim jsem našel svůj styl, určitý „originální tón“, zároveň ale rozhodně nechci zdřevěnět, zůstat ve své škatulce a jen se vykrádat. Proto jsem konec Komedie vzal z pozitivní stránky, že nastal čas rozšiřovat své obzory.

    Spolupráce s takovými režiséry mívá i vedlejší efekt, že hercům stoupá jejich prestiž. Jestli se nepletu, tak z rozpuštěného souboru Komedie se většina uplatnila?

    Ano, zaplaťpánbů, všichni mají práci. Ještě k těm dvěma režisérům: o Dušanovi jsem asi mluvil v přítomném čase, jako bychom spolu stále pracovali. Teď máme pauzu, ale já věřím, že se ještě potkáme, podobně jako jsme se po letech sešli znovu s Ondřejem

    S Michalem Suchánkem a Ondřejem Sokolem ve filmu Krásno (2014)  FOTO ARCHIV KRÁSNO

    S Michalem Suchánkem a Ondřejem Sokolem ve filmu Krásno (2014) FOTO ARCHIV KRÁSNO

    Uviděl ve mně Beneše

    V seriálu České století režiséra Roberta Sedláčka jste hrál Edvarda Beneše. Proč vám nabídl právě tuto roli?

    Prostě ve mně uviděl Beneše, co na to říct. Zdůrazňoval, hlavně si nestuduj jeho životopis, žádný dobový dokumenty, o to mi nejde. Samozřejmě jsem jej neposlechl, ale ne s tím, že budu Beneše napodobovat, ale potřeboval jsem se zásobit konkrétnem, abych pronikl do myšlení reálného člověka…

    Zbytky kriminalistického luštění?

    Třeba. Mě ale víc zaujal Robertův přístup. Pořád mě peskoval za cokoli vnějšího. Namítal jsem, není to málo, nemůžu aspoň trochu zvednout hlavu? Ne, ne, ta tíha je v něm, ať se kolem něj děje cokoli, ty si ho musíš udržet v očích, nic víc. Ale pak mi jednou řekl, teď si trochu užijeme, v Anglii bude Beneš krasobruslař, a mně to jako vysvětlení stačilo. Přesto, když se točila Benešova dlouhá promluva ve scéně se zástupci sudetských Němců, měl jsem nahnáno tak, až jsem nabyl dojmu, že zvukaři musí v tom portu slyšet, jak se mi hlasitě rozbušilo srdce.

    Neštvalo vás občas, jak jste – jeden z nejzajímavějších divadelních herců – opomíjen filmovými režiséry?

    Řekl bych, že nejsvětější právo režiséra je v tom, že chce obsadit herce, kterého v té roli vidí a cítí, protože obsazení je půlka úspěchu. To se mi potvrdilo, když jsme obsazovali film Krásno. Nemám proto žádný problém s tím, že si na mě někdo pro nějakou roli nevzpomene, tak je to v pořádku. A když si vzpomene, jsem rád a udělám všechno pro to, abych mu představu nezkazil. Momentálně jsem ale v si­tua­ci, že nebudu v divadle zkoušet, což se mi za spoustu let nestalo; protože mám spoustu práce před kamerou.

    Vrátil bych se ještě k vašemu autorskému filmu. Nečekali jste přece jen větší ohlas, větší divácký úspěch?

    Za sebe můžu říct, že jsem sice doufal v masovější odezvu, ale s výsledkem jsem spokojený. Menší návštěvnost vyrovnávaly reakce diváků, kteří za námi po promítání chodili a měli potřebu říct, co je na filmu zaujalo, co se jim líbilo nebo se jich dotklo. Pro mě to byla dostatečná satisfakce. Samozřejmě, že někteří chtěli řešit, jestli jsme natočili drama, nebo komedii.

    Podle mého jste poslední čtvrtinu jinak skvělé černé komedie velmi překombinovali.

    No vidíte, a jiní diváci zas nemohli skousnout pomalý rozjezd a ta poslední čtvrtina, když se rozjela, je nadchla, a prý proč takový nemohl být celý film. A ještě k tomu tématu drama kontra komedie.

    Pro vysvětlení bychom se museli vrátit hodně zpátky, do let, kdy jsme s Ondřejem na gymnáziu vymýšleli recesistické divadlo. Pak se naše cesty rozešly, já jsem v Komedii odehrál dramaticky těžké postavy a po tomto temném období jsem cítil nutnost odlehčení, bohapusté srandy, protože život není jen tragický. Řeknu vám pro ilustraci jeden svůj zážitek. Když ještě bylo hodně čerstvé, co se stalo s mou mámou, přišel za mnou do hospody kamarád Igor Chmela a vyjádřil mi upřímnou soustrast. Všechno v pořádku: váš blízký kamarád vám kondoluje. Mně ale ta situace přišla tak strašně nepatřičná, jakoby strojená, že mi začal cukat koutek a pár vteřin hrozilo, že se rozesměju. Tenhle rozpor jsme chtěli s Ondřejem v Krásnu postihnout, včetně našeho mládí, kdy jsme si ze všeho dělali legraci, užívali si, vtipkovali, ale pak jsme se ocitli v soukolí občas drsného života. V každém případě jsme si natočili takový film, jaký jsme ho chtěli mít, a to je svatá pravda, tak to prostě je.

    V titulní roli hry Thomase Bernharda Světanápravce. Režie Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie FOTO VIKTOR KRONBAUER

    V titulní roli hry Thomase Bernharda Světanápravce. Režie Dušan D. Pařízek, Divadlo Komedie FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Všemu dává řád

    Je pro mě trochu obtížné psát tento sloupek, když můj nejlepší přítel vyjádřil před čtrnácti dny na tomto místě podstatu našeho vztahu naprosto přesně. Doporučím tedy jen čtenářům, kteří jej nečetli, aby si našli minulé vydání (DN č. 3, pozn. red.), a pokusím se doplnit pouze pár drobností.

    Známe se s Martinem skutečně od útlého dětství. Za tu první etapu ho obdivuju, že si mě vybíral při losování do hokejového týmu, ačkoli dělal hokej závodně a já byl deset kilo vážící ne­ohra­bané dítě s dvacetikilovými brýlemi. Od té doby vím, že má mimořádný soucit.

    Za druhou etapu, kdy jsme spolu dělali na gymnáziu studentské divadlo, ho obdivuju, jak mimořádný má smysl pro humor a pro souhru na jevišti. Byli jsme v té době taková duševní siamská dvojčata. Dva pubertální blázni, kteří všem lezli na nervy, jelikož se smáli stejným věcem a vedli nekonečné debaty o tom, čemu nikdo kromě nich nerozuměl.

    Moje touha být hercem a režisérem nakonec strhla k tomuto povolání i Martina, který celou dobu směřoval k zachraňování národa z pozice kriminalisty… Tohle jeho letité přání má ale další zásadní oporu v jeho osobnosti. Má totiž neskutečně vyvinutý smysl pro spravedlnost a čest. Z nás dvou to byl vždycky on, kdo všemu dával řád, zatímco já byl rozmazlené zlobivé dítě vyčerpávající ho nerealizovatelnými nápady.

    Když skončila škola, měli jsme oba tolik práce nějak se v oboru uchytit, že jsme se na dlouho profesně rozešli. Měl jsem dost starostí sám se sebou a vždycky jenom s obavami sledoval, jak se daří ta neskutečně náročná disciplína – prorazit v téhle profesi – jemu, jak s tím bojuje stejně těžce jako já. Od té doby ho obdivuju za to, jak pevně si umí jít za svým a neslevit z nároků na sebe.

    A obdivuju buď cesty osudu, nebo nás oba za to, že jsme se nakonec dokázali sejít v Činoherním klubu a máme teď před sebou úžasnou příležitost se dohromady zásadně podílet na jeho budoucnosti. A napsat možná další kapitolu našeho společného příběhu.

    Jsem Martinovi vděčný za to, jak mimořádně nekonfliktní a do posledního písmene přátelský vztah celý život máme. A jsem mu moc vděčný i za to, že pokud se na mě kdy v životě výjimečně zlobil, bylo to jenom proto, že mu na mně záleží. A já to s ním mám úplně stejně. Protože přátelství je nádherná věc!

    Ondřej Sokol


    Komentáře k článku: Martin Finger: Najít balanc, to je má cesta

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,