Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Martin Čičvák

    Literatura

    Potřebuji si večer přečíst minimálně třicet stránek, jinak neusnu. Před prázdninami jsem si četl Chilana Roberta Bolaňu 2666, to je vlastně pět knih v jedné, navíc nedokončené, ale i tak to je obrovský gotický chrám spisovatele s fantastickým slohem, dokonce bych řekl, že snad ještě lepším, než má Nabokov. Z něj mám rád například knihu Král, dáma a kluk, kde vystupuje ženská postava jménem Marta, což je Nabokovova parafráze na dvě nejnesnesitelnější bytosti ve světové literatuře – na madam Bovary a Annu Kareninu.

    Martin Čičvák

    Vedle Bolani byl pro mě zjevením Junot Díaz, původem z Dominikánské republiky, který napsal v životě snad jediný titul Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, a to se vám stane málokdy, že si řeknete, ten člověk už opravdu nemusí nic dalšího psát. Tak velká a přitom tenoučká kniha. Začal jsem nadšeně číst Deníky Sándora Máraie, k mým starším favoritům patřil třeba také Francouz Michel Tournier a jeho Král duchů anebo Meteory, na škole mě nejvíc ovlivnil Italo Calvino a jeho Americké přednášky nebo Když jedné zimní noci cestující, a samozřejmě můj milovaný Thomas Bernhard. Českou ani slovenskou literaturu nesleduji; četl jsem jen knížku svého kolegy Matěje Dadáka, ze slovenské vzpomínám na Rudolfa Slobodu anebo Dominika Tatarku. Jejich literatura vyvěrala jako potok ze země, dneska chce být každý kosmopolitní, a tak ztrácí autenticitu. Já už proto ani nečtu ve slovenštině, zvláště co začaly platit jazykové zákony, které jazyk ořezávají, takže se vůbec nehodí ani třeba pro dabing. V novém českém překladu teď čtu Dostojevského Bratry Karamazovy a jejich dramatizace včetně geniální Schormovy i související literaturu, protože se na ně připravujeme s Jurajem Kukurou. Karamazovci v Dejvickém divadle končí, takže téma je volné. Při vší úctě k Dostojevskému je ten kacířský román rozvleklý, ale když těch tisíc stránek překonáte, znovu si uvědomíte, jak obrovsky vzrušující jsou příběhy jednotlivých bratrů a jejich otce. No a vedle Bratrů Karamazových mám na nočním stolku Marxův Kapitál, na který se chystáme v příštím roce v bratislavské Aréně. Za Kapitál si mohu sám, protože jsem do hry Kukura vložil v posledním dějství větu, že budeme hrát Kapitál – tak teď to mám. Prvně jsem četl i Komunistický manifest, a tím pádem se zajímám, jak dnes Marxe prožívá dnešní levice, naštvaná radikální mládež, a kam nás to může dovést. Současně ještě v Činoherním klubu dokončuji Ortonovu komedii Klíčovou dírkou, kdy si říkám, že humor skutečně není objektivní, navíc se proměňuje jako jazyk anebo v módě šířka kalhot. Naštěstí se všichni spolu cítíme při zkoušení velmi dobře a já jsem šťastný, že nám výpravu dělá Kamila Polívková a že se k nám přidali další herci z bývalého Divadla Komedie. Pro mě je úžasné být při tom, když se tímto hereckým spojením rodí nová vitalita.

    Hudba

    Protože pořád jezdím trasu Praha – Brno – Bratislava, pořídil jsem se hudební službu Deezer, kdy platíte osm euro a můžete si do současných telefonů stahovat veškerou hudbu legálně. Kupříkladu když jsem rodinu vezl přes noc tisíc kilometrů na dovolenou, zjistil jsem, že pro takovou cestu jsou ideální Bachovy Matoušovy Pašie, které trvají okolo osmi hodin. Anebo poslouchám rádio a občas se do nějakého hitu zamiluju. K mým posledním objevům patří také francouzská zpěvačka Zaz. Dříve jsem měl období, kdy mě fascinoval můj známý, slovenský raper Rytmus, který vydával svou první desku. Dneska mě to za srdce tolik nechytá, ale tehdy to byla skoro posedlost. A jinak jsem jako skoro každý Košičan „depešák“.

    Televize, film, divadlo

    Doma se náš režim přizpůsobuje dítěti a ženě, která je v jiném stavu. Mám rád televizní detektivky v padesátiminutovém formátu, to je tak akorát, pak už se jde spát, respektive číst. V poslední době jsem byl nadšený z posledního filmu Woody Allena Jasmíniny slzy. Konečně se našel někdo, kdo si troufl pohřbít moderní parafrází tak úspěšný titul, jakým je Tramvaj do stanice Touha. Dlouho jsem ve filmu neviděl nikoho tak hrát jako Cate Blanchett! Například v českém filmu bývá míra odstupu herců od postavy tak velká, že vůbec nejsem schopný s příběhem jít. A divadlo? Když to vyjde, tak aspoň jednou měsíčně zajedeme s manželkou na divadlo do Berlína.

    zaznamenal Richard Erml


    Komentáře k článku: Martin Čičvák

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,