Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Marná dementů snaha

    Časy, kdy budou všichni chtít být oběťmi, prý teprve přijdou. Vystřídají prý dobu, kdy obětí nechtěl být nikdo. Jde každopádně o to, dostat svoje záležitosti do bezpečí – poznamenala Elfriede Jelinek ke svému dramoletu Poutník, závěrečné části trilogie Nevadí. V úpravě a režii Lucie Ferenzové ho uvádí divadelní spolek Kartel v jednom z ateliérů pražské MeetFactory.

    FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Dementi táhnou do boje v plenkových kalhotkách a hory hlíny z budoucích vlastních hrobů dobývají na lyžích FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Inspiraci pro postavu zbloudilce, hledajícího svou zemi, nacházíme v básni G. P. Schmidta von Lübeck, kterou zhudebnil Franz Schubert. A právě Schubertovou písní Poutník se inspirovala Jelineková při tvorbě textu, jež zachycuje myšlenkové pochody jejího otce, postiženého demencí. Řetězec asociací s nenadálými obraty je výrazem bezmoci i vzpoury dezorientovaného starce. V bloudění labyrintem myšlenek se Žid vyrovnává především s rakouským nacionalismem, tržním kapitalismem, sociální nespravedlností a svým způsobem i s manželkou Loneli. Teprve po smrti poutník najde zemi, v níž spočine a stane se její součástí. I tu mu však přidělí jiní. Starcův monolog obsahuje vše, co od Jelinekové čekáte: sarkastický tón, ironii, slovní hříčky.

    V inscenaci Kartelu má poutníkovo lamento (podle anotace a Lucie Ferenzové) odrážet současné politické dění a nárůst extremismu u nás. Jenže putování není chůze a teta na kolečkách není autobus, jak píše Jelineková. Premiéra zrcadlila především existenciální a sociální otázky. Pokusy provokovat v politické rovině vycházely poměrně naprázdno.

    Obsazení rolí dementů Janou Kozubkovou, Anitou Krausovou a Jindřiškou Křivánkovou patří k nosným nápadům inscenace. Vitální mládí se propojilo s nemohoucností stáří a opsaný životní kruh je v každé postavě ztělesněn jako dítě ve starci a stařec v dítěti, byť se performerky s touto polohou ještě co chvíli potýkaly. Co se jim dařilo vystihnout fyzicky, často krachovalo na přednesu textu. Křivánkové pasáže chrlené stylem řečníka na meetingu místy ztrácely naléhavost, Kozubkové intonace zase občas zploštěla. Krausová v úloze nahrávačky s kratšími pasážemi to měla asi nejjednodušší.

    Provokativní pointy a nabroušený jazyk fungovaly hlavně díky promyšlenému rozdělení monologu mezi tři osoby. Tento dramaturgický tah se vydařil a umožnil vytváření a rozehrávání situací. Zmnožením Poutníka vznikly i jakési tři charaktery, každý byl akcentovaný nějakým problémem – jedna postava má potíže s ovládáním tělesných funkcí, druhá s obutím, třetí se evidentně cítí iritována výrazem ty sráči! atd. Příslušnost k různým etnikům se dá odvodit z barev ústavních „stejnokrojů“ (opraný svetr, tepláky a přes ně natažené bombarďáky), doplněných pletenými kuklami v růžové, žluté a černé.

    Výchozí situací je touha pacientů po úniku. Což je v herecké akci zpodobněno průchodem nedostavěným domem, nebo „rebelií“, kdy se staženými kuklami a elektrickou kytarou herečky řádí jako PussyRiot, zesměšňují popík či demonstrují proti zaslepeným oknům. Dementi táhnou do boje v plenkových kalhotkách a hory hlíny z budoucích vlastních hrobů dobývají na lyžích stejně jako věčně unikající horu Říp. A naznačují, že neovlivnitelná a nevyzpytatelná vyšší síla, jež řídí život jedince, pochází z mocenských struktur.Vedle ní existuje ještě Loneli, jakási parafráze Godota. Nakonec nastává čas dobrovolných obětí. Dementi všech zemí se spojí na barikádě k mejdanu, a coby loutky se opíjejí z panenkovského porcelánu nemocničním čajem, ukolébávány Schubertovým valčíkem.

    Protagonistky zatím nesladily pohybové schopnosti s hereckým projevem. V některých momentech narazily na své limity, nicméně se z jejich výkonů dá vydedukovat, že budou schopny je časem překonat. Na limity naráží ale i režie – jasná sdělení se objevují spíše jako výkřiky, nápověda k hledání návaznosti chybí a text není dostatečně podpořen výrazem, takže se výpověď rozmělňuje. Bloumat očima po scéně Mariany Dvořákové, zatímco poněkud monotónní tok slov už vaše mozkové závity nejsou schopny třídit, má jednu výhodu – na obrazovce televize pod poloprůsvitným obalem se vám při troše snahy podaří rozklíčovat záběry kontroverzních vystoupení prezidenta Miloše Zemana a dalších.

    Slibovaný obraz naší současnosti má celkově nejasné kontury a s provokacemi Jelinekové se dá těžko srovnávat. Konkrétní stanoviska nepodpoří ani projekce na zadní stěně, ani papírem zalepená okna, jejichž plocha by nějakému dokreslení záměru mohla velmi dobře posloužit. Pokud chce tenhle Poutník dojít k vytyčenému cíli, bude potřebovat lepší navigaci a obratnější krok.

    Divadelní spolek Kartel – Elfriede Jelinek: Poutník. Překlad Zuzana Augustová. Úprava a režie Lucie Ferenzová, výprava Mariana Dvořáková, hudba Max Dvořák. Premiéra 10. ledna 2016 v MeetFactory, Praha.


    Komentáře k článku: Marná dementů snaha

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,