Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mark Leiren-Young: Život bez kultury není životem

    Kanadský dramatik, ale také novinář, kabaretní herec, režisér a ekolog, to všechno je Mark Leiren-Young (1962), u nás známý jako autor one-man show Shylock, kterou uvádí Divadlo Na Jezerce. Milan Kňažko za roli získal Thálii za rok 2016 za nejlepší mužský herecký výkon. Hra konfrontuje Shakespearův text Kupce benátského s diskusí, kterou vede představitel žida Shylocka po představení s diváky, ovšem monologickou formou. Autor se nedávno přijel na představení své hry podívat.

    Shylock je už poměrně stará hra, ale dnes jako by znovu získávala na aktuálnosti.

    Byla napsána před dvaceti lety, ale řeší problémy, které jsou aktuální stále. Snad i proto ji v loňském roce uvedly tři různé země. To je pro autora krásné. Je to znamení, že hra stále rezonuje.

    Pamatujete si, jaká byla první myšlenka, která inspirovala vznik tohoto vašeho textu?

    Vznik té hry je dosti komplikovaný. Napsal jsem rozhlasovou hru o hongkongské invazi do Kanady, která se stala v Kanadě poměrně známou, ale zároveň bylo každé její uvedení vždy nějakým způsobem cenzurováno. Překvapilo mě to a vedlo k úvahám, proč a jak jsou mnohé texty vnímány černobíle a často obráceně, než byly myšleny. Jako by si do nich každý přidával něco ze svého názoru na svět, aniž by vnímal, o čem text skutečně je.

    Váš Shylock je především o židovství, o toleranci a intoleranci…

    Slyšel jsem spoustu nejrůznějších příběhů týkajících se židovských osudů. Vždy mě zajímaly, protože jsem částečně židovského původu. Základem textu jsou příběhy o mém pradědečkovi. Nevyprávěl mi je však dědeček, ale maminka, protože dědeček o svém tatínkovi nikdy nemluvil. Napsal jsem nejprve jen jakýsi dramatický náčrtek a poslal jej do jedné kanadské rozhlasové stanice, kde chtěli uvést nějaké experimentální drama. A oni mi odpověděli, že text přijmou, ale víc než osud konkrétního člověka je zajímají jeho emoce, okamžiky konfliktů. Tak vznikala rozhlasová verze. Z ní jsem pak vytvořil divadelní hru, do které jsem zakomponoval i své zkušenosti se vznikem a dopady její rozhlasové verze. Pro mě je to především hra o cenzuře.

    A tak se dostala do světa…

    První překlad byl do holandštiny, pak ji přeložili do francouzštiny na univerzitě v Lyonu a následně do češtiny. A nyní vznikl překlad do čínštiny, i když tam zatím hra uvedena nebyla.

    V textu se často objevuje slovo „umění“. Co pro vás umění znamená?

    Dovolím si parafrázovat Winstona Churchilla, který se za války, když kdosi navrhl, aby se snížily výdaje na kulturu, zeptal: A za co tedy bojujeme? V tom to je. Život bez kultury není životem. Právě tady v Praze cítím, jak je kultura důležitá, jak vám pomohla překonat těžká období a dnes to tady kulturním děním vibruje. Všude spousta divadel, koncertů, zajímavých malých kin, vychází neuvěřitelné množství knih… Něco takového považuji za velké vítězství. Mnoho z dávné i nedávné historie je zapomenuto, ale umění tu s námi je a bude stále.

    Ve hře uvádí hlavní postava mnoho historických faktů spojených s historií židovství.

    Zajímaly mě hlavně historické a společenské souvislosti. Umění nastoluje nějaké standardy, které by neměly být opomíjeny, ale některé názory či řešení se nám mnohdy mohou jevit velmi zvláštní, či dokonce nepřijatelné. Musíme si však vždy uvědomit, že jsou ovlivněny dobou, kdy dané dílo vzniklo. Například Kupec benátský je o antisemitismu, ale nejen o něm. V Shakespearově díle jsou kontroverzní věci, ale také všeplatné. Nejde je od sebe oddělit, nejde z jeho her vypreparovat jen něco a to druhé zcenzurovat.

    Základním problémem, který vaše hra nastoluje, je to, že se lidé navzájem neposlouchají. Mají své vlastní, neměnné názory na řadu událostí a to, co jim říkají ostatní, či dokonce jak se skutečně odehrály, nevnímají.

    Přesně to se děje s mou hrou. Pozoruju velký posun v myšlení od doby vzniku hry. Před dvaceti lety jste mohli argumentovat a lidi vašim názorům naslouchali. Dnes vás neposlouchá – mimo okruh vašich známých, vám názorově blízkých – snad nikdo. Všichni mají nějaké své fixní představy – často předsudky – a nechtějí nebo neumějí se z nich vymanit, posunout se dál. Já jsem si vždycky myslel, že pravda zvítězí, a tak mě trochu děsí, když si uvědomím, že lidé neslyší a nejsou ochotni naslouchat ničemu, co je mimo jejich sociální komunitu. Jako bychom měli výběrovou paměť a slyšeli jen ty, kteří s námi souhlasí. Možná právě v tom je aktuálnost mé hry.

    Ve hře vzpomíná představitel Shylocka na svou diskusi na univerzitě. Čerpáte v této pasáži ze své zkušenosti?

    Na univerzitách přednáším často. Před časem jsem měl speciální přednášku na univerzitě ve Victorii a v následné diskusi se hovořilo o velmi podobných tématech jako u Shylocka, i když se má přednáška týkala něčeho úplně jiného. Ale oproti době, kdy jsem psal svou hru, jsem zaznamenal zřetelný posun v přístupu posluchačů. Dříve když jste s někým nesouhlasili, vypukla v auditoriu vášnivá debata, kdežto dnes je diskuse utnutá hned v zárodku. Často je to z důvodu předpojatosti nebo takzvané korektnosti. Nevím, proč se dnes lidé chtějí vyhnout kontroverzi.

    Jak se díváte na současné židovství?

    Nikdy jsem nechodil do kostela ani do synagogy. Nejsem křesťan ani nevyznávám židovskou víru. Zdá se mi divné, že se v obou těchto náboženstvích zapomíná na to, že Ježíš byl žid. To si dnes jen málokdo připouští. Mezi lidmi existuje latentní antisemitismus, i když se třeba navenek neprojevuje. Uvědomuju si to silně a často, protože vzhledem k mému jménu, které nezní židovsky, si mě s mým původem nikdo nespojuje. A tak zažívám, že se lidé přede mnou baví o židech velmi nevybíravě, jinak, než by mluvili v okamžiku, kdy by tušili, že jsem žid. A věřte, jsou to někdy hodně silné názory.

    Zdá se, že vás zajímají kontroverzní témata. Proč?

    To je zajímavé, já si to o sobě zas tak moc nemyslím. Ale když měl Shylock premiéru, byli na představení ve Vancouveru nějací gayové a hned si u mě objednali hru na „jejich“ téma, tedy o problémech homosexuálů v Kanadě. A mě udivilo, proč zrovna ode mě, když jsem hetero a k tomu žid. Oni mě – jak řekli – tou horu pasovali na kontroverzního autora a chtěli, abych zpracoval další kontroverzní téma.

    Ale zpět k vaší otázce. Mám rád konverzaci. Ovšem nemusí být nutně kontroverzní. Nicméně vždy chci, aby byla o něčem, aby to nebylo jen plané poplácávání po zádech. I když se tedy nesnažím být kontroverzní, tak to vždycky trochu kontroverzně vyjde. Mám rád témata, která lidi nějakým způsobem provokují, rozčilují. Hodně se zabývám ekologií, životním prostředím a jeho ničením. A kromě toho píšu pro jednu scénu ve Vancouveru satirické kabarety, ve kterých i vystupuju.

    Když takto přemýšlíte, neuvažoval jste někdy o tom, stát se politikem?

    Byl jsem vždycky politicky myslícím a jednajícím člověkem, což bylo dáno rodinným prostředím. Když jsem byl dítě, maminka pracovala v městském zastupitelstvu a můj otec byl politický reportér. Takže u nás byla politika součástí každodenní konverzace. Nicméně politikem bych být nechtěl. Cítím se spíše jako občanský aktivista. Nejsem člen strany zelených, ale zabývám se tématy, která se týkají životního prostředí, vymírajících druhů zvířat a rostlin, angažuju se v záchraně velryb.

    Co je to za kabaret, ve kterém vystupujete?

    V podstatě se jedná o určitý druh stand-up comedy. Vždycky mě bavilo vymýšlet vtipy, na které posluchači reagovali jednou smíchem, podruhé nesouhlasným odsudkem. Začal jsem se zúčastňovat soutěží, takových těch soubojů vtipnosti, a zjistil jsem, že nejzajímavější je to vždy v případě, kdy diváci nesouhlasí a bučí. Z toho vyrostla má kabaretní show. Chvílemi je docela ostrá.

    Takže jste vlastně kdo – dramatik, performer, občanský aktivista?

    Vyzkoušel jsem leccos, ale nejvíc mě zajímá psaní. To je pro mě základ všeho, co dělám. Nezajímá mě však ani tak příběh a forma, ale téma. Stojím tedy někde mezi spisovatelem a žurnalistou. Předkládám příběh tak, aby se nad ním mohlo diskutovat. Chci slyšet reakce lidí. To znamená, že mě baví dělat a publikovat či veřejně prezentovat i rozhovory s lidmi z různých oborů a společenských vrstev, konfrontovat s nimi své názory, rozšiřovat si obzory. Proto i vystupuju. Všechny profese, kterými jste mě označila, míchám dohromady. To mě baví nejvíc.


    Komentáře k článku: Mark Leiren-Young: Život bez kultury není životem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,