Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Marie Spurná: Nevím o ničem, co by mi divadlo vzalo

    S Marií jsem si mockrát povídal i mimo divadlo, protože jsme v pražské Libni bývali takřka sousedé. Vždy jsem si říkal, že kdyby divadlo mělo více Marií Spurných, bylo by méně afektovaným či histriónským místem, než je. I tak mám díky ní o herecké profesi vysoké mínění. Mariiny názory a postřehy jsou veskrze normální, věcné a přesné. A to nemluvím o jejích divadelních rolích v Divadle Na zábradlí, které se jejím názorům podobají jako vejce vejci: nic zbytečně okrasného, vždy hutné, přesné a silné jako výluh ze zkušeností života i divadla. Připomenu jen tři role: úloha Matky ve hře Milana Uhdeho Zázrak v černém domě, němá role v inscenaci Šedá sedmdesátá a role Olgy Havlové v kabaretu Velvet Havel. Těch rolí je ještě dlouhá řada, Činoherním studiem Ústí počínaje, ale tohle není čistě životopisný rozhovor.

    Marie Spurná

    Jako Olga Havlová v kabaretu Miloše Orsona Štědroně Velvet Havel (r. Jan Frič, Divadlo na Zábradlí) FOTO KIVA

    Na úvod otázka, která mě kromobyčejně zajímá: Co to je mít talent pro divadlo? Po letech už snad rozpoznám herecké nadání, ale talent pro divadlo je, myslím, něco specifického, nebo ne?

    Myslím, že už Stanislavskij rozlišoval mezi herci, kteří mají rádi sebe na divadle, a těmi, kdo mají rádi divadlo v sobě. Ale tohle jste asi slyšet nechtěl…

    No, tenhle výrok znám. Začněme od Adama: Kdy jste si ho vy sama uvědomila?

    Brzy, asi ve čtyřech letech, kdy mě táta vzal do divadelního zákulisí, které vonělo docela jinak než cokoli jiného. Od té chvíle jsem do divadla chodila co nejčastěji, jak jsem mohla. Takže onen talent mimo jiné znamená, že je člověku v divadle dobře – na jevišti, při zkouškách i na představeních.

    Vaše cesta vedla přes Český Těšín a Liberec až do Činoherního studia Ústí. Já se ptám, jak se ten vztah k divadlu měnil a vyvíjel?

    Ano, je to především vztah – věrnost, láska i styl života.

    Jsou herci, kteří bulvár milují a cítí se v něm jako ryby ve vodě a pak jsou herci, které bulvár neuspokojuje, a navíc by jej ani na úrovni neuměli. Není horší pohled, než když se herec na jevišti stydí.

    Nestane se člověk až závislým?

    To k tomu patří. Dostane se vám to pod kůži a do krve. Jenomže to vše, o čem mluvíme, vzniká teprve při kvalitní práci s kvalitními lidmi, až tehdy vzniká závislost. Protože když něco takového zažijete, chcete podobné setkání a práci znovu opakovat, ale to se ne vždy podaří. Stejně ale čekáte, že to nastane znovu, a proto se protrpíte i obdobím, kdy se nevede. Eufemisticky řečeno, divadlo je jedno velké dobrodružství.

    Adrenalin?

    Částečně také, tréma před premiérou a tak, stejně ale jde o vlastně příjemné vzrušení. K tomu patří i „oběti“, že člověk nemyslí na to, že mu není dobře a má teplotu. Prostě ví, že představení je svaté, a tak je odehraje. Jasně, že jsou kolegové, které něco bodne, a už si berou nemocenskou, ale to asi patří i k onomu talentu pro divadlo, že mu člověk podřizuje svůj život, občas i zdraví.

    Marie Spurná v Šedá sedmdesát

    V inscenaci Šedá sedmdesátá – s Miloslavem Königem a portrétem Gustava Husáka (r. Jan Mikulášek, Divadlo na Zábradlí) FOTO KIVA

    Proč byste se nedokázala bez divadla obejít, čím je ještě nepostradatelné?

    Mně by strašně scházelo i jako jistý druh terapie. Zkrátka mi mockrát pomohlo i v osobním životě; v divadle jsem na problémy zapomněla.

    Mohu se zeptat, jak konkrétněji může divadelní prostředí účinkovat terapeuticky?

    Pochopitelně – jak na koho. Potkáváte různé typy lidí, z nichž mnozí v sobě nosí nenaplněné touhy a jsou v podstatě psychicky na dně, protože si stále připomínají, co všechno v životě nestihli. Mně se naštěstí tahle frustrace vždycky vyhýbala. Odžila jsem si toho ažaž. Když chcete konkrétněji – kupříkladu nevím přesně, co všechno je v člověku zlé a špatné, ale mě nikdy nenapadlo provádět něco zlého, protože takových lidských sviní jsem si zahrála dost, a nemám pocit, že bych po jejich životě jakkoli toužila.

    Takže chcete říct, že jste nikdy nebyla zlá, protože jste hrála tolik potvor?

    To byl jenom příklad; samozřejmě, že jsem někdy musela být protivná, možná zlá, o tom by ale museli mluvit jiní, protože z mé strany to nebylo vědomě.

    A ty potvory vás bavily?

    Člověka nejvíc baví pracovat s chytrými texty a díky nim se i dovzdělávat. A ještě k tomu talentu – musíte mít výdrž i v době, kdy se vám vyloženě nedaří, anebo když vám lidi mimo divadlo házejí klacky pod nohy. Ani tehdy vás nenapadne, že se na divadlo vykašlete, protože o vás rozhodují nějací kreténi. Prostě vydržíte a donkichotsky jdete proti nim.

    Proti komu?

    Dříve to bývali bolševici, kteří zakazovali inscenace, na kterých člověk nechal kus práce. Ale ani o tu práci nejde, když ji děláte rád, nejvíce mě štvala příšerná bezmoc – jakým právem nás šikanovali? A dneska, jakkoli to nechci srovnávat, mi připadá k pláči nabubřelost různých nedouků, jak jsme to teď viděli v Ústí.

    Tady se poradit nedá, ale jednou jste vyprávěla o jedné mladší kolegyni a zdálo se, že jste tak trochu mentorka…

    To tedy nejsem ani trochu.

    Já to nemyslím pejorativně, naopak. Že můžete poradit, jak se dá u divadla vydržet.

    Já mohu poradit jedině v případě, kdy mě o radu někdo požádá. Jinak opravdu nementoruji. A radit, jak u divadla vydržet? To už vůbec nemá cenu, to se nedá naučit, buď to v člověku je, anebo není. Maximálně poradím, když vidím, že mladá herečka kupříkladu klopýtá o vlečku, jak ji chytnout. Prostě tyhle fígle, které neznají.

    Marie Spurná v Cestě do Bugulmy

    V inscenaci hry Jáchyma Topola Cesta do Bugulmy (r. Jiří Pokorný, Divadlo na Zábradlí) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Nevím, já jsem třeba mentora měl a nešlo jen o praktické rady, jak nezakopnout ve psaní, ale slyšel jsem prvně něco o etice a nezávislosti novinářské práce. Vy jste nikoho takového nepotkala?

    Radili mi třeba v Liberci, kam jsem přišla jako až neslušně skromná začátečnice, která si vůbec nevěří. Ne, že bych byla úplně pitomoučká, ale nechala jsem si všechno líbit a neuměla se ozvat. Tehdy mi Karel Pospíšil a jeho žena vysvětlovali, že se takto chovat nesmím. Spolu se mnou navíc nastoupila čerstvě po škole velice rázná kolegyně a je pravda, že rázní lidé na sebe dokážou upozornit a pak je trochu jedno, co umějí. A Karel mi říkal, že si musím stát za svým, a když se děje nespravedlnost, co bije do očí, že musím přijít a nebát se říct, co se mi nelíbí, proč se to děje, a nechat si to vysvětlit. A že oni to nemohou pořád říkat za mě. Takhle mi radil, a když jsem přešla do Činoherního studia Ústí, tak jsem se tento postoj snažila naplňovat, jakkoli mi to vůbec nešlo. Protože k něčemu musí člověk dospět a dorůst sám, mentorské rady nepomohou. Dokud s nimi nejste vnitřně ztotožněný, můžete se chovat až křečovitě.

    A v Ústí jste nemusela bojovat?

    Byli jsme generační divadlo, tam jsem neměla důvod o sebe bojovat. Akorát jsem se zpočátku podceňovala. Když mě Evald Schorm obsadil do hlavní role v Páralově Profesionální ženě, místo toho, abych skákala štěstím do nebe, tak jsem se trápila, jestli ji zvládnu. Evald viděl, jak jsem nešťastná, a tak mi při zkoušení vyprávěl různé historky, třeba o krávě, která si lehne na koleje…

    Na čem vlastně stojí herecké sebevědomí?

    Především na rolích. Nejde ani tolik o úspěch, ale jak se člověk sám cítí po odevzdané práci. Zdravého sebevědomí nabýt musíte, jinak nemáte u divadla co pohledávat. Na druhou stranu je pravda, že se o ně dá strašně rychle přijít. Můžete mít za sebou spoustu krásných rolí, lidé vás respektují a pak během chvilky o ně přijdete. Jde to ráz na ráz a může trvat i pár let, než je získáte zpátky.

    Nepatří tak trochu k hereckému talentu o sobě nikdy nepochybovat?

    Znám dost kolegů, kteří nepochybují, ale já jsem v sobě pochybnosti měla vždycky.

    Zázrak v černém domě

    S Igorem Chmelou ve hře Milana Uhdeho Zázrak v černém domě (r. Juraj Nvota, Divadlo na Zábradlí) FOTO ARCHIV DNZ

    Netvoří se ale tak snadněji: jednou jsem nesporný talent, a tak jedu?

    Možná ano, ale já vlastně nevím, jestli o sobě někdo přece jen nepochybuje, pouze to dobře skrývá a nikdy nedá svou nejistotu najevo. Pokud ne, nejspíš mu schází pokora. A já si prostě myslím, že zdravá dávka sebevědomí a pokory k sobě patří. Pokory vůči textu, partnerům i divadlu. Musím je ctít, jinak jde o herce, kteří mají na divadle rádi jenom sebe.

    Zmínila jste jméno Karla Pospíšila. V devadesátých letech jste se sešli ve smíchovském divadle Labyrint a s režisérem Janem Bornou jste rozezkoušeli Enquistovo biografické drama o Strindbergovi Noc tribádek. Režisér onemocněl, z premiéry sešlo, ale o řadu let později jste hrála už na Zábradlí v jiném Enquistovi. Hloupá otázka: Věříte na osud?

    Nevěřím. Nám všem bylo moc líto, že se Tribádky nedodělaly, protože Honza to měl hezky vymyšlené. Na Zábradlí se hrou Blanche a Marie to byla úplně jiná zkušenost s diametrálně jiným režisérem. Takže žádný iracionální osud, ale jenom shoda náhod a okolností.

    Po Labyrintu jste hrála v Divadle na Fidlovačce, až pak přešla na Zábradlí. Také dost diametrálně odlišné scény…

    Zábradlí pro mě pocitově znamenalo návrat domů, do divadla, kam patřím. Intimní, malé, ale s velkými tématy. Fidlovačka je velká, soukromá, komerční, musí plnit kasu, a tak si ani nemůže dovolit jiný systém než najímání na roli. Ve zdech Zábradlí je zažraný genius loci, aspoň já ho tam vždycky cítila, nezažila jsem zde žádnou hvězdu, která by na sebe strhávala pozornost.

    Herec je závislý na dramaturgii svého divadla, jestli sklouzává k bulváru, anebo se pokouší, byť s rizikem, o výpověď. Jak vnímáte novátorskou poetiku nového vedení?

    Herec je opravdu závislý, a pokud dramaturgie zvolí bulvár o ničem, neumím si představit, že by herec mohl o něčem vypovídat. Poetika nového vedení Zábradlí je zcela jiná, protože se v podstatě nedělají hotové texty, ale pracuje se na námětech, na románech. Za sebe to vnímám jako velké pozitivum, protože podobných scén není zase tolik. Samozřejmě, že tento způsob je hodně náročný, to mě ale na tom baví, protože mě nudí jednoduché věci. Ráda se stále někam posouvám, protože se nepovažuji za už jednou provždy hotovou herečku.

    Není to takové oblíbené herecké klišé, že se chcete stále někam posouvat?

    Možná to klišé je, ale nevím, jak to nazvat, aby to jako klišé nevyznělo. V inscenaci Šedá sedmdesátá jsem se poprvé setkala s tvarem, kdy se téma hraje beze slov. Pro mě to byla absolutně nová a skvělá zkušenost.

    Není možné srovnávat změnu angažmá se střídáním mužů? Po každém rozchodu žena přichází i o svět partnerových kamarádů, okruh jeho zájmů…

    To srovnání není úplně od věci. Když jsem začínala v Těšíně, tak jsem tam jako elévka byla víceméně spokojená, protože jsem hodně hrála a sbírala zkušenosti. Moji kolegové a přátelé však usoudili, že by byla škoda, abych tam shnila, a tak mě přihlásili na konkurz do Liberce. Říkala jsem si, že sice pojedu, ale v Olomouci u maminky vystoupím. Jako by to kolega vytušil a doprovodil mě až do Liberce. Nebýt dobrých kamarádů, tak jsem v Těšíně dodnes. Nakonec jsem byla šťastná, že jsem do Liberce šla, a když mi režisér Chundela nabídl práci v Činoherním studiu Ústí, tak to bylo ještě lepší. A Praha už představovala přirozené vyvrcholení. Pravda je, že mě pokaždé trošku mrzelo, že opouštím divadlo, kde jsem, byť nakrátko, zakořenila.

    Říká se, že pověst divadla funguje na principu kachlových kamen: dlouho se musí roztápět, ale pak drží teplo až do rána. Jenomže diváci chodí za pověstí a mnohdy si nevšimnou, že divadlo už je vychladlé. Zažila jste to?

    Po mém soudu má každé malé divadlo nějakou životaschopnost a faktem je, že se pověst buduje dlouho, a když je dobrá konstelace, jsou i vydařené inscenace. Donekonečna to ale nejde, protože tvůrčí tým má určitou poetiku, která se po letech vyčerpá. Neříkám, že kupříkladu Ivan Rajmont odcházel z Ústí do Prahy od vychladlých kamen, ale jednou by k tomu divadlo směřovalo a žilo jen z pověsti. Proto přišel Petr Poledňák a udělal si svou éru a po něm zas celý ročník s Jiřím Pokorným a Michalem Langem. Herci mohou zůstávat, pokud slyší na poetiku nově příchozích, ale obměna tvůrčích týmů mi připadá naprosto přirozená a je osudem malých scén. U velkých kamenných divadel repertoárového typu to je přece jen jiné.

    Život Galileiho

    S Miloslavem Mejzlíkem v inscenaci Brechtova Života Galileiho (r. David Czesany, Divadlo na Zábradlí) FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Mě pokaždé překvapí, když diváci – a potažmo politici – nedokážou či nechtějí rozeznat, kde začíná bulvár, jakkoliv i Shakespeara lze inscenovat bulvárně. Herci v tom snad mají jasno, nebo ne?

    Nikdo z herců není padlý na hlavu, aby to nedokázal odlišit. Jiná věc je, že jsou herci, kteří bulvár milují, zcela je naplňuje a cítí se v něm jako ryby ve vodě. Navíc jej umí, diváci se baví a mají vyprodáno, protože si vzájemně vyhovují v jednoduchém kritériu, aby se pobavili a ještě aby to bylo hezké na koukání. Pak jsou herci, které bulvár neuspokojuje, a navíc by jej ani na úrovni neuměli. Není horší pohled, než když se herec na jevišti stydí.

    A dokázala byste vysvětlit politikům, co všechno obnáší herecká a divadelní práce?

    Nedokázala, protože vysvětlovat mohu jenom někomu, kdo umí poslouchat a kdo chce rozumět. Politici ale zpravidla poslouchat nechtějí, protože oni mají svou pravdu a jejich zájmy leží úplně jinde, než aby se snažili uchovat ve městě kvalitní divadlo, viz Ústí nad Labem.

    Zajímala by mě s prominutím otázka hereckého stárnutí a tím nemám na mysli přehrávání se z naivek. Jaké to je, když přibývá zkušeností, ale postupně ubývá sil?

    S přehráváním jsem nikdy problém neměla, protože v Činoherním studiu se záměrně věkové hranice stíraly a my jsme jako mladé holky hrály starší ženské. Ani s pamětí nemám potíže, ale pravda je, že ke konci sezony už sil přece jen ubývá. Je to trochu k vzteku, protože si říkám, že kdybych měla sílu padesátileté ženské, tak mi nic neschází. O umění odejít v pravý čas se toho napovídalo, přesto člověk může jen doufat, že to bude umět, protože když je pak nápověda slyšet do poloviny hlediště, tak si říkáte, proč si zasloužilý bard chce kazit pověst.

    V inscenaci Velvet Havel představujete Olgu Havlovou. Co máte společného?

    Myslím, že společné máme akorát jméno inscenace kabaretu. Opravdu nemohu soudit, co bychom mohly mít společného, když jsem ji osobně neznala. Určitý obrázek si o ní člověk chtě nechtě vytvořil, ještě když žila a pak z dokumentů, o Havlovi a nedávno jenom o ní. Ten poskládaný obrázek je ale ryze subjektivní, proto bych o něčem společném vůbec neuvažovala. To je dojmologie. Ale jistě to byla úžasná ženská a rázná baba, která stála nohama pevně na zemi, nic si nenamlouvala, a kdyby jí za to Havel nestál, tak by s ním prostě nežila. Když ale ženská cítí výrazného muže, s kterým chce žít a má ho ráda, je schopna ledasco odpustit, pokud si jí on váží a jsou si rovnocennými partnery. Moudré ženy to tak řeší, ne že se k muži přivážou jako koule k noze, ale naopak trochu povolí, pak to může fungovat. Pokud ne, jdou od sebe.

    Pojďme se ještě vrátit k talentu pro divadlo… Jak byste jej třeba vysvětlila hereckým adeptům?

    To je fakt strašně těžká otázka.

    Není. Pro mě jste ta, kdo ji sám zosobňuje, a proto ji znovu pokládám.

    A já znovu říkám, že to je nefalšovaný vztah, tak jako v lásce. V tak silném vztahu jde láska i nenávist ruku v ruce. A stejně jako v lásce je samozřejmě ideální, když vám ten druhý, to znamená divadlo, vaši lásku vrací. Když je ten vztah vzájemný.

    Už poslední otázka. Ve čtyřech letech vás vzal tatínek do zákulisí a vy jste se nadýchala divadla. Dneska po tom všem, co o něm víte, nelitujete toho, že jste nevdechla docela jiné prostředí? Anebo banálně: Co vám divadlo vzalo a co dalo?

    Nevím o ničem, co by mi divadlo vzalo. A pokud ano, pak si to neuvědomuji.

    Takže naopak všechno dalo?

    Hm.

    Blanche a Marie

    Jako Marie Sklodowska v inscenaci Blanche a Marie (r. Jan Nebeský, Divadlo na Zábradlí) FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    O herečce otázek a nekonečna

    Jak hraje Marie Spurná? Obvykle vypadá, jako by ani hrát nepotřebovala. Přijde na scénu, uklidní publikum, toho přesadí, toho pro nedostatečnost pošle pryč, toho naladí. Všem nastaví pozornost do jednoho bodu. Tím bodem je téma inscenace. Teprve pak, když má publikum pevně v rukou, začne to téma hrát. A diváky pečlivě a přitažlivě tím tématem vede. Vypadá to, jakoby snad ani nešlo o divadlo, nýbrž o to nejzásadnější, co člověka trápí, o to věčné Proč tu jsme a kdo to zavinil. Na to se Marie diváků ptá se vší skepsí a nadějí, kterou v sobě má. Je z rodu herců existenciálních, tázajících se, hledajících nekonečno. Aby ale nedošlo k mýlce, není to herečka koženého poučování, akademického suchopáru a sebevzhlíživého moudra. Je to ironička, která dobře ví, že divadlo není sešlost mravokárná, nýbrž komediantství šašků z ulic a plácků.

    Divadlo pro Marii není zábava, i když také a především, nýbrž apel a obsah. Vždy jste ji našli tam, kde se takové divadlo odehrávalo. Kladivadlo, Ústí, Zábradlí. Nikdy ji nepostihlo zkostnatění a kazatelství. Vždy je herec darebák, nikdy herec deklamátor či profesor. Ve všech bolestech, o nichž své role hrála, byla vždy mistryní smíchu, šklebu, tlachu, nikdy umučeným utrpením. Hrála i v mé první hře (Dobové tance, 1980) a udivila mě inteligentní citlivostí, s níž si text sama rozebrala – rozmotat mé texty je vždy, nevím proč, dost utrpení a jsou herci, kteří mě za to rádi nenávidí. Marie, obohacena už Schormem, Grossmanem, Rajmontem a především sama sebou, věděla na jevišti o roli o něco víc než sám autor, tedy já. Nikdy nezapomenu na její repliku: S kým to pochodujete, pane podučiteli? Tu otázku položila celé normalizační okupované republice. Tato herečka velké divadelní inteligence a lidského citu byla dobrou iniciační sudičkou pro začínajícího divadelního spisovatele. Z mlhy vzpomínek se mi vynořuje její Alix v Grossmanově inscenaci Crommelynckovy hry Vášeň jako led (Činoherní studio 1978). Cituji charakteristiku Josefa Balvína: Intonace Alix sugeruje neustálou nepřítomnost, její věty neustále kamsi ulétají, nekončí, rozplývají se v neurčitosti, nesměřují ke sdělení, ale prozrazují těžko definovatelný, neuchopitelně dráždivý stav této ženské duše. Ano, dráždivá a mnohoznačná neurčitost, to je hlavní zbraň této důležité české herečky. Jako bych slyšel dávnou Grossmanovu úvahu: Nikdy nic nevysvětlujte.

    Karel Steigerwald


    Komentáře k článku: Marie Spurná: Nevím o ničem, co by mi divadlo vzalo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,