Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Marianna Stránská

    (1986) Multimediální výtvarnice zaměřující se ve své tvorbě na diváka jako specifickou složku díla. Spoluautorka (s Vítem Klusákem) filmově-divadelního jevištního experimentu O sobě a o sezení, který měl nedávno premiéru v La Fabrice. Je absolventkou KALD DAMU a v současné době doktorandkou na téže katedře. Jako scénografka spolupracuje s divadelními i filmovými režiséry v Čechách, Slovinsku, Francii a USA. Od roku 2010 je členkou výtvarné skupiny Orbis pictus aneb…, která je základem pro interaktivní výstavy Petra Nikla PLAY. V roce 2014 byla nominována na Českého lva za nejlepší kostým pro film Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů. Od roku 2013 je předsedkyní občanského sdružení STRANSKY ART COMPANY a kmenovou režisérkou Kočovné skupiny Žebřiňák. Od roku 2015 spolupracuje s Vítem Klusákem na dokumentárním autorském filmu The White World According to Daliborek jako spoluautorka scénáře a výtvarnice. Jako výtvarnice spolupracovala s operním režisérem Arnaudem Bernardem na Pucciniho opeře Tosca v Národním divadle v Praze a na Verdiho opeře Vespri Siciliani v Mariinské opeře v Petrohradě.

    Co vás přivedlo k umění

    Asi prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného. Moji rodiče jsou architekti, dědeček spisovatel, strýčkové divadelníci a všichni byli a jsou součástí pražské kulturní komunity. Byla jsem vedena klasickým způsobem: reálné gymnázium, skaut, hodiny klavíru a příčné flétny, léta tance v Duncan centre a zpívání v kostelním sboru sv. Gabriela na Strahově. Součástí toho všeho bylo výtvarné umění. Odmala jsem byla snad na každé významnější pražské výstavě a každý týden chodila k Ivě Vodrážkové na výtvarku.

    Největší umělecký zážitek

    Svátky Semana Santa – velikonoční oslavy ve Španělsku, slavnosti vína na Moravě, koňské závody v Sieně. A současně zážitky z dětství: do svých třinácti jsem si myslela, že film Jana Švankmajera Alenka byl sen, který se mi zdál…

    Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste ráda zašla na kus řeči

    Gabrielle Chanel nebo Frida Kahlo – fascinují mě silné ženy. Byly milovány, milovaly, byly často nepřijaty, ale obdivovány. Radši bych si ale vzala příklad z úspěšných žen, kterým se podařilo skloubit rodinný i tvůrčí život… Jen si teď nedokážu vzpomenout, kdo by to byl…

    Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěla zpracovat

    Jedna Mexičanka mi řekla, že mluvit o projektech dříve, než se zrealizují, přináší smůlu. Tak asi pomlčím.

    Divadlo, výtvarné umění, literatura, film, hudba, které máte ráda a kterým se naopak vyhýbáte

    Nemůžu říct, že by existovalo něco, čemu se vyhýbám, snažím se různé trendy a odvětví umění pochopit. Když pracujete u divadla a filmu, je třeba rezonovat tak trochu se vším. Důležité je vědět, co to vyjadřuje a co by se tím případně dalo sdělit. V každém žánru existují špatné i dobré věci.

    Z divadla mě nejvíc přitahuje české loutkové divadlo, protože pro výtvarníka je tam největší svoboda realizace. Ve výtvarném umění miluju obrazy, se kterými jsem vyrostla, především obrazy Pavla Nešlehy. Žila jsem ve Španělsku a odtamtud jsem si odvezla lásku k Sorollovi, Velázquezovi a Goyovi. Ale miluju i primitivní umění a umění románské a gotické doby. Z literatury Federica Garcíu Lorcu a Gabriela Garcíu Márqueze, což bude asi tím rokem ve Španělsku. A z hudby? Když pracuju, poslouchám klasiku – Bacha, Zelenku, opery. Od roku 2007 jsem jezdila na mezinárodní hudební soustředění, a proto mě zajímají různá odvětví a transformace folklorní hudby.

    Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

    Slunce. Bez něj bych nedokázala přežít rok.

    Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešla

    Nevím. V projektech, v kterých pracuji s divákem, jsem se donedávna snažila být velmi opatrná a diváky vybízet k interakci nenásilně. Dnes je to ale jinak. Divák v našem projektu O sobě a o sezení nemá na výběr. Jediné, co může, je odejít. Proto se mi nechce vymezovat hranice, za které bych nešla. Nikdy neříkejme nikdy…

    Umělecký sen

    Sny se neustále mění podle toho, jak se postupně plní. Jediné, co je důležité, je vědět, co si přát, a tím směrem se vydat. Donedávna jsem si přála pracovat u opery, ale už jsem si nespecifikovala jak. Vyplnilo se – i když nikoli jako hlavní designér, ale jako asistent…

    A můj celoživotní sen? Živit se uměním, které je dobré. Nevyčerpávat tím svou vlastní životní sílu a nezanedbávat osobní život.

    Kým/čím byste byla, kdybyste se nevěnovala výtvarnému umění

    Asi matkou tří a více dětí. Ale věřím, že to ještě přijde.

    Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

    Vzhledem k tomu, že dokončuji doktorské studium na AMU, vnímám kritiku své tvorby jako nezbytnou reflexi pro svůj další vývoj. Je to odstoupení a odhlédnutí od vlastní tvorby. Konfrontace s názory ostatních mě neustále posouvá kupředu.

    Projekt O sobě a o sezení je součástí výzkumu, který bude zohledněn v disertační práci. Po zkušenosti z premiéry mi došlo, že diskuse, které spontánně vznikaly místo potlesku na konci – a i to je kritika, jsou součástí samotného díla.

    • Autor:
    • Publikováno: 17. dubna 2017

    Komentáře k článku: Marianna Stránská

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,