Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mária Schumerová: Na první čtenou jsem šla s mrazením v zádech

    Mária Schumerová. Zapamatujme si toto jméno, nepochybně o něm v budoucnosti uslyšíme čím dál častěji. Nyní je ještě posluchačkou pátého ročníku VŠMU v Bratislavě, studentkou ve třídě Emílie Vášáryové, ale herecký výkon, který podává v roli Inken Petersové v dramatu Gerharta Hauptmanna Před západem slunce a který jsme mohli vidět na loňském festivalu Divadlo v Plzni, je obdivuhodný. Je to výkon zkušené herečky, jež má za sebou už řadu dramatických rolí. Přitom role Inken byla její první velkou rolí na profesionální scéně.

    Hovoříte-li s touto drobnou tmavovláskou, překvapí vás, jak je křehká a snad i nesmělá. Nejsem zvyklá mluvit… reagovala na mou nabídku. Ale pak se rozhovořila. Byla zcela přirozená, odpovídala soustředěně, ale spontánně, bezprostředně. Často se její řeč mísila se smíchem. Zdálo se, že se nebere příliš vážně, že stojí nohama pevně na zemi.

    Jak jste reagovala na nabídku Michala Vajdičky, když za vámi přišel s rolí Inken?

    Pochopitelně to pro mě byl splněný sen, být ve Slovenském národním divadle. Pan Vajdička mi řekl, že by měl pro mě roli, že nebude úplně malá, a zeptal se, jestli bych do toho šla. Přestože jsem neměla velká očekávání, přece jen jsem tehdy byla studentkou třetího ročníku VŠMU, samozřejmě jsem mu kývla.

    A ona to byla role velká, téměř hlavní!

    Když jsem zjistila, že je to takto velká role, nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Šla jsem na první čtenou s mrazením v zádech a s obrovskou nervozitou. Pak se to ale celé překlopilo v jednu velkou, obrovskou radost. Že tam s tolika osobnostmi jsem, že mám tak velikou hereckou příležitost. A byla jsem pevně rozhodnutá, že do toho půjdu za každou cenu a že se nevzdám, i kdyby mi to zprvu nešlo.

    A šlo to?

    Já ani nevím… Pak už jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Zkrátka tu byla příležitost, které se buď chopím, nebo se mi z ní podlomí kolena. Snad to dopadlo dobře. Bez pomoci svých kolegů a pana režiséra by to ale nebylo možné.

    S Martinem Hubou v inscenaci Michala Vajdičky Před západem slunce (SND Bratislava, premiéra 8. dubna 2018) FOTO COLLAVINO

    Role Inken není jednoduchá. Je psychologická, dramatická. Myslím si, že je potřeba hodně životních zkušeností, aby ji člověk pochopil. Jak jste si k ní našla cestu, jak jste k ní přistupovala?

    Máte pravdu, je psychologická, má dramatický oblouk, nese v sobě odvahu, která občas vyznívá jako naivita či risk. Inken v sobě obsahuje jak rysy určité mladické nerozvážnosti, tak i zralého pohledu na svět. Její hodnoty a smýšlení se liší od jejích vrstevníků a to může být jeden z důvodů, proč vztah se starším mužem dostal zelenou.

    Vztah Inken a Matthiase jsme budovali na základě důvěry a porozumění obou postav, čímž získal obrovskou hodnotu. Nebylo to jen věcí fyzické přitažlivosti, kde bychom mohli začít pochybovat o zdravém rozumu všech zúčastněných stran. Myslím, že kdybychom koncept stavěli právě na tom, divák by tomuto vztahu neuvěřil.

    Jak vnímáte téma tohoto Hauptmannova dramatu?

    V první řadě je to dobrý text aplikovatelný do každé doby. I proto úprava textu dramaturgem Danem Majlingem a modernější zpracování byly přirozené. Také je to zajímavé téma, které lidi jistým způsobem polarizuje – jedni mezigenerační vztah odsuzují, jiní mu drží palce. Anebo je dráždí a mají v sobě rozpor – s kým sympatizovat, na kterou stranu se přidat.

    Měli jsme takovou milou příhodu. Hráli jsme v Martině, kde se po představení konala i beseda. Jedna paní se zeptala pana Huby, zda by takový vztah akceptoval. On se z odpovědi vyvlékl – položil jí opačnou otázku, zda by ona sama, po tom, co na jevišti viděla, dala rozhřešení tomuto věkově nerovnému vztahu. Pro mě se na chvíli zastavil čas a ztuhl vzduch. Přemýšlela jsem, co bych řekla já. Ta paní však po krátkém přemýšlení odpověděla s nesmírnou laskavostí v hlase, že ano, že by ten vztah akceptovala. Přiznám se, že s ní souhlasím, a myslím si, že i starší člověk má právo na lásku a naději, kterou s sebou tento cit přináší.

    Naše inscenace však není primárně o zamilování se do mladší partnerky, ale hlavně o dilematech stáří a o rodinných vztazích. Je o tom, že každý by měl mít právo na něco, co je pro něho přirozené. Konflikt nastává, když to, co je přirozené pro jednoho, je pro druhého pohoršující. Jak tedy nastavit hranice vlastní osobnosti a práva na svobodný život, když zasahuje do životů blízkých lidí, kteří s námi nesouhlasí? Může si na vás ten druhý uzurpovat svoje vlastní práva, když povinnosti vůči němu zachováváte? Starší člověk přemýšlí o vztazích, ať už rodinných, nebo partnerských, ale i o sobě samém úplně jinak než mladší. A právě tato rozporuplnost a boj s osudem a osudovostí jsou to, co je na inscenaci podle mne přitažlivé a dělá ji neobyčejně lidskou.

    Jste žákyní Emílie Vášáryové. Jaké to je, stát na jevišti se svou paní profesorkou a navíc velkou osobností slovenského herectví?

    Ze začátku to bylo velmi těžké. Už ve škole jsem k ní měla velký respekt a vnímala jsem ji jako obrovskou autoritu. Bála jsem se každého svého selhání před ní. Od mládí byla mým hereckým vzorem. A najednou jsem se s ní ocitla na jednom jevišti. Navíc mi hrála matku a já k ní měla být občas drzá! Překonat svoji řekněme přílišnou slušnost a respekt k ní byla pro mě hodně velká výzva. Na druhé straně jsem v ní měla oporu. Znala mě, věděla, jak mě vést, co na mě platí. Přitom jsem cítila, že mě v divadle bere jako svoji kolegyni, ne jako svoji žačku, čímž mi – možná nevědomky – dodala sebevědomí.

    Inscenace Před západem slunce měla premiéru v dubnu roku 2018, v současné době účinkujete ve Slovenském národním divadle už v několika dalších inscenacích: Pohřeb anebo svatba – co dřív? režiséra Ondreje Spišáka a Popel a vášeň Lukáše Brutovského. Loni jste v rámci Letních shakespearovských slavností hrála na Bratislavském hradě Julii. Počet vašich rolí se rozrůstá. Která z těch aktuálních je vám nejbližší?

    Právě Inken. Když se na to ovšem podívám zpětně, mám opravdu štěstí na krásné, inspirující role a hry. V SND mám kromě vyjmenovaných inscenací za sebou i pár dalších záskoků v zajímavých postavách. Před západem slunce je však specifická hra, neboť v ní jsem dostala svou první velkou roli. To máte jako s první láskou – vždy se vám bude zdát nejkrásnější. A zkušební proces byl jako druhá herecká škola. Paní profesorka Emília Vášáryová mě usměrňovala, hlavně co se týká herecké techniky, a snažila se mě navést na správnou cestu. Pan Vajdička měl od začátku přesnou koncepci a logické argumenty i na věci, které mají v textu více východisek a dalo by se o nich polemizovat, a proto jsem mu s jistotou důvěřovala. Vedl mě s trpělivostí a klidem, měla jsem v něm velkou podporu. A úplně největším požehnáním byl pan Huba, s nímž na jevišti trávím nejvíc času. Ujal se mě nejen jako kolega, ale i jako moudrý pedagog a měli jsme spolu řadu individuálních zkoušek. Učil mě vnitřní suverenitě, tomu, že text a jeho interpretace jsou výsledkem mého vnitřního obrazu. Vlastně díky němu dnes dokážu pojmenovat, jakou cestou herectví chci jít, i když nebude lehká. Jeho poctivost v práci a současně radost z ní, hledání a objevování vždy nových prvků v textu a v postavách mi jsou – a doufám i budou – velkou hereckou inspirací. Uvědomuji si, že jsem měla opravdu velké štěstí podílet se v této sestavě na tak kvalitním textu a že mi byla věnována pozornost, která není pravidlem. Jsem za to velmi vděčná a budu se snažit, aby nepřišla nazmar.

    Inscenace Romea a Julie režiséra Doda Gombára byla silně aktualizovaná. Romeo a jeho přátelé měli punkovou kapelu, na ples ke Kapuletovým přišli maskovaní za Putina, Trumpa a Kim Čong-una. Jak jste vnímala tak razantní posun interpretace textu?

    Byl to risk, v podstatě velká provokace. Přiznám se, že nemám příliš ráda moderní zpracování klasických děl. Dodo Gombár je však mág. Dokáže z nesouvisejících věcí poskládat cosi, co má hlavu i patu. Byla to pro mě další obrovská zkušenost ve velké roli. Přirozeně jsem byla podezřívavá vůči některým nápadům a nevěřila jsem jim. V jednu chvíli zkoušení však nastal zlom a já jsem se nechala nést vlnou, kterou nám nabídl, uvěřila jsem. Dodo je dostatečně vzdělaný, umí argumentovat a současně má v sobě dost pokory a citu na to, aby herci dal prostor na jeho vlastní názor. Sám nad ním uvažuje, jen tak ho nezahodí. V této souvislosti musím podotknout, že našel úžasného Romea v osobě Davida Hartla, se kterým jsem doufám nepracovala naposled.

    Stále ještě studujete. Jak se díváte na svoji budoucnost po ukončení studií?

    Chtěla bych samozřejmě zůstat ve svém oboru. Nezávisí to však jen na mně. Štěstí ale přeje připraveným. Proto se snažím nasávat, co se jen dá – ve škole i mimo ni. Divadlo mi nabízí příležitosti a já se z každé snažím vytěžit maximum. Také co nejvíc čtu, abych získala přehled jak o divadelní literatuře, tak o lidech a historii obecně. Hodně času trávím i sama ve zkušebně. Neumím však říct, co bude za měsíc, tím spíše za půl roku, kdy skončím školu. Vždyť v divadle se věci mění doslova ze dne na den. Vím však, že mě divadlo nesmírně baví a že bych svůj život chtěla – jak se říká – prožít na jevišti. Cítím, že svět, který jsem si vybrala, je správný. A věřím, že mi pomůže nějaká „vyšší síla“ a já se v něm neztratím. Když se ovšem i já budu snažit a přidám ruku k dílu.


    Komentáře k článku: Mária Schumerová: Na první čtenou jsem šla s mrazením v zádech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,