Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Maria Goos: Muži jsou jako sloni

    Nizozemská scenáristka Maria Goos přijela do Prahy, aby se společně s dcerou zúčastnila premiéry své hry v Divadle pod Palmovkou. Hra Cloaca (u nás uváděno pod názvem Fuk!) o mužské krizi středního věku, podaná s ženským nadhledem, vznikla v roce 2002. Od té doby obletěla svět, a Maria tak zavítala do různých částí světa, včetně Severní a Jižní Ameriky. Vidělo ji prý na půl milionu diváků. V Nizozemsku má tato hra dokonce svůj fanklub! Krátce před odletem autorky zpět domů jsme si povídaly nejen o její hře, ale i o Mariině životě a kariéře.

    Maria Goos

    I když jsem před čtyřmi lety byla v Praze na dovolené, tentokrát jsem tu vlastně poprvé „pracovně“. Předchozí inscenaci Petra Zelenky, českou premiéru mé hry v Českých Budějovicích, jsem neviděla, a tak nemohu srovnávat. Když sleduju některou ze svých her (a Cloaca se hraje ve světě nejčastěji) v cizím jazyce, z něhož nerozumím ani slovo, řídím se instinktem. Znám pochopitelně svou hru nazpaměť, a tak vlastně kontroluji, jestli lidé na určitých místech reagují tak, jak by měli. A pokud to tak je, vidím, že inscenace funguje. V pražském případě mi bylo jasné, že se nejedná čistě o překlad mé hry, ale o určitou adaptaci, úpravu. Deklaruje to ostatně už jiný název. Samo představení začíná jinak, než je to v textu. Ale myslím, že režisér společně s herci udělali kus dobré práce. Byla tam pro mě jedna taková zvláštnost, když ta call girl, pozvaná jako dárek na narozeniny jednoho z mužů, je Holanďanka a říká slova, jaká v mém textu nejsou, jako že dříve pracovala v garážích, spravovala auta a podobně. To se mi zdálo zvláštní…

    Vaše hra byla přeložena do mnoha jazyků a byla hrána prakticky po celém světě. Když srovnáte jednotlivé inscenace, jaké jsou mezi nimi rozdíly?

    Je pravda, že tato hra, i když ji nepovažuji za svou nejlepší, byla skoro všude. Ať už v Evropě – kromě Česka například v Rumunsku, Bulharsku, Německu, Švýcarsku, Rakousku a taky v Londýně –, tak velký úspěch měla i v Jižní Americe, především v Brazílii a v Argentině. Tam ji údajně vidělo na 200 tisíc diváků.

    Když se ptáte na ty rozdíly… jsou opravdu obrovské. Ve většině zemí se hra nehraje pod původním názvem, ale jako u vás jí překladatelé dávají jiný. A také interpretace a forma jsou hodně různé. Na podzim 2015 ji například hráli na Kubě, a to jsem docela zírala. Téma je krize čtyřicátníků, ale tam ji hráli herci, kterým bylo vesměs kolem dvaceti let. Režisér té inscenace se navíc oblékl totožně jako postava režiséra ve hře. Byl celý v bílém a v klobouku a uprostřed představení, kde postava režiséra řeší své sexuální problémy, najednou vystoupil na jeviště a řekl divákům: Vidíte, že mezi hrdinou hry a mnou jsou jisté vizuální podobnosti, ale pokud jde o jeho impotenci, to se mě netýká… A lidi se ohromně bavili. Ale já jsem si říkala, že tohle už vlastně není moje hra. Vůbec se v té kubánské inscenaci hodně řešily sexuální problémy, hlavně homosexuální motiv. Jak výrazně jinak může pojetí hry vypadat, ukázali v německém Osnabrücku, kde ji pojali jako operu. Celou dobu – asi hodinu a půl – stáli na malém dřevěném kříži, který tvořil jeviště, a zpěvavě text deklamovali, jako by šlo o verše.

    Vaše hra byla v roce 2004 (prem. 28. září) inscenována také v londýnském Old Vic Theatre. Způsobila prý poměrně velký poprask.

    Režisér Kevin Spacey inscenací této hry zahajoval své působení v Old Vic. Zasadil ji do prostředí Amsterdamu, ale jeho představa o tomto městě byla mnohem „holandštější“, než jak vidím toto město já, která v něm žiju. Na zdech pokoje se odrážela voda z kanálů a v předsíni stál bicykl. Jako by se to odehrávalo někde na předměstí nebo na vesnici. A pokud se ptáte na premiéru, šlo o první britské uvedení této hry vůbec, myslím, že si to tenkrát Spacey dost vyžral. Už tím, že se rozhodl své působení v Old Vic otevřít současnou, a navíc neanglickou hrou. Konzervativní diváci i kritika výrazně ukázali, jak nesouhlasí s tím, aby divadlo vedla americká filmová hvězda. Navíc s – pro ně – komerční koncepcí. Dávali najevo, že Old Vic (původní sídlo The Royal National Theatre – Královského Národního divadla – pozn. aut.) je posvátný a může se tu hrát jen Shakespeare, Čechov nebo podobné klasické hry. Ta averze vyvrcholila krátce před oficiální premiérou, kdy se – tradičně – inscenace odehrává už před diváky. A ti se v divadle chovali, jako by seděli doma u televize. Komentovali děj, odhazovali na zem pytlíky od brambůrků a bonbonů. Pamatuju, jak jsem seděla vedle Spaceyho a on střídavě zelenal a žloutl. A pak se najednou spustil na zem, začal chodit po čtyřech a zuby sbíral ty rozházené pytlíky. Další den noviny psaly, že Spacey dal Angličanům lekci. Ty výpady proti němu sice ještě nějakou dobu pokračovaly – a recenze na inscenaci byly agresivně záporné –, ale nakonec měla inscenace docela úspěch. Možná i kvůli tomu skandálu.

    Jak vaše hra vznikala?

    Studovala jsem v divadelní škole v Maastrichtu. A se mnou tam studovali herci, z nichž se později stali nejlepší a nejpopulárnější herci v Nizozemsku. Já jsem studovala režii, oni herectví, bylo nám kolem dvaceti a všichni jsme měli nějaké ideály, nějaké představy o životě. Většina z nich pak odjela do Amsterdamu a já jsem postupně pozorovala, jak se stávají slavnými, a viděla jsem i to, jak dělají v životě různé kompromisy, ne moc dobrá rozhodnutí. V osobním životě se mnoha z nich nedařilo. Ztráceli staré vazby a přátelství kvůli svým ambicím, roztěkanosti a vůbec realitě. A napadlo mě, že by bylo zajímavé zkoumat tohle téma obecně. Nakonec to dopadlo tak, že v nizozemské premiéře v amsterdamském Het Toneel Speelt (režie Willem van de Sande Bakhuyzen) hráli právě mí někdejší spolužáci z divadelní fakulty včetně mého bývalého manžela Petera.

    Kritiky vesměs oceňují, že se na přátelství mužů díváte ženskýma očima… Je podle vás rozdíl mezi mužským a ženským světem?

    Ženy jsou přirozeně družnější, společenštější, mají hodně přátel, je pro ně samozřejmější rodinné soužití, život v širším rodinném kruhu. S muži je to jako se slony. Soustředí se výhradně na sebe. Zatímco holky drží při sobě, muži žijí po většinu doby osaměle. Jsou to takoví vlci samotáři. Samozřejmě, že také mají přátele, ale obětovat ve prospěch přátelství něco ze svých osobních zájmů pro ně není snadné. Alespoň taková je moje zkušenost.

    Je pro vás mužský svět něčím fascinující?

    Od doby, kdy byla tato hra napsaná, už uběhlo poměrně dost času. A tak mě teď vlastně zajímá trochu něco jiného. Jaké by to bylo, kdyby v té hře vystupovaly místo mužů ženy. Napsala jsem ji v roce 2002. Za těch skoro patnáct let, alespoň v Nizozemsku, se dívky staly mnohem maskulinnější, než tomu bývalo dřív, a muži naopak hodně zženštěli. Dívky se chovají a myslí jako muži. Nejdůležitější pro ně bývá práce, užívají si sex rekreačně bez touhy po rodině a hlubších svazcích. A muži, kteří dříve trvali na mnoha čistě mužských rituálech – jako třeba, že správný muž musí mít knír, udržovat si důstojnost, finančně se musí postarat o děti a nosit do rodiny peníze –, se už taky hodně změnili a stará pravidla nedodržují. Takže dnes vlastně tápeme, co je doména mužů a co žen, jaké jsou jejich typické vlastnosti a role v životě. Jako bychom vzájemně prorostli. To je důvod, proč by mě zajímalo, jak by hra vypadala v ženském provedení.

    Hummelinck Stuurman Theaterbureau Amsterdam: Cloaca (režie Gerardjan Rijnders, premiéra 26. října 2012) – inscenace byla nominována na cenu Arlecchino 2013 jako nejlepší nizozemská inscenace roku FOTO BEN VAN DUIN

    Hummelinck Stuurman Theaterbureau Amsterdam: Cloaca (režie Gerardjan Rijnders, premiéra 26. října 2012) – inscenace byla nominována na cenu Arlecchino 2013 jako nejlepší nizozemská inscenace roku FOTO BEN VAN DUIN

    Profesionálnímu psaní se věnujete už několik desítek let. Ale v oboru jste začínala jako režisérka a ředitelka divadla… Jak jste se dostala k psaní?

    Psala jsem od dětství. Nejranější vzpomínku mám na dobu, kdy mi bylo asi jedenáct let. Krátce po smrti svého otce jsem napsala dvě básně. Jednu o válce a druhou o lásce. Červeným perem do obyčejného školního sešitu. A od té doby jsem stále něco psala. Dopisy, básně, deníky, příběhy. Ale o tom, že bych se tím někdy mohla živit, se mi ani nesnilo. V roce 1977 jsem šla na již zmiňovanou divadelní školu v Maastrichtu a jako úkol v prvním ročníku jsem napsala svůj první divadelní dialog. Ale nesetkal s ohlasem, spíše naopak. Takže jsem se připravovala na kariéru učitelky dramatické výchovy na střední škole. To se změnilo až v létě 1979, kdy jsem se v rámci praxe na letním kurzu setkala s lektorem Leo Beyersem. Přečetl si mé texty, upřeně se na mě podíval a vážně řekl: Ty musíš psát – celý život! Tehdy mně doslova poskočilo srdce. Vždyť psaní bylo mou velkou touhou. Ale stále jsem si netroufala. Až později, kdy jsem vedla skupinu osmi herců – pěti žen a tří mužů – a pro takové složení hereckého souboru se těžko něco hledá. Tak jsem začala psát sama. A dnes je psaní mou hlavní životní náplní.

    Jaké byly vaše profesionální divadelní začátky?

    To bylo docela dobrodružné. Po skončení školy jsem chodila s Peterem Blokem, mým pozdějším manželem, a on dostal nabídku na angažmá v Amsterdamu. No ale co se mnou? Tak jsem zalistovala v novinách a našla jsem inzerát, že skupina žen hledá režisérku. Tak jsem na něj odepsala. Když jsem se ale s nimi setkala, zjistila jsem, že jsou to dost agresivní feministky. Setkání skončilo mou zlomenou rukou a pochroumanou čelistí. Dost drsný start… Později jsem se naštěstí uchytila v divadle De Kompaan, které jsem pár let vedla společně s Ariem Kantem. Právě pro ně jsem taky psala a někdy i režírovala.

    To bylo – tuším – někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V polovině osmdesátých let jste se pak dostala také k psaní pro televizi…

    V roce 1987 se mi narodila první dcera. Říkala jsem si, že se budu věnovat mateřství na plný úvazek. Ale člověk míní a osud mění. V roce 1991 jsem dostala od jedné televizní společnosti nabídku, abych pro ni napsala seriál z prostředí právnické firmy. Já to nejdřív považovala za úplný nesmysl, a tak jsem si začala klást podmínky. Že se soustředím jen na osobní život hrdinů a že ty profesní věci bude psát někdo jiný. A že si určím obsazení. Kupodivu to všechno prošlo, a tak jsme ten seriál psali společně s Hugem Heinenem a Pieterem Van de Waterbeemdem. Jmenoval se Soudní pře, měl třicet dílů a hrálo v něm hodně lidí, které jsem znala ze školy. Vedle Petera Bloka třeba Gijs Scholten van Aschat nebo Yvonne van der Hurk. Pak následoval další seriál, Staré peníze. Ten už jsem psala sama a režíroval ho můj někdejší spolužák Willem van de Sande Bakhuyzen. Dnes jsem vlastně především televizní scenáristkou.

    Na divadlo jste ale tak úplně nezanevřela. Vedle toho spousta vašich divadelních her byla vzápětí převedena do filmové podoby. Je pro vás velký rozdíl psát pro divadlo a pro televizi?

    Jistý rozdíl to samozřejmě je. A musím říci, že raději píšu pro divadlo, protože tam mám jistotu, že hru diváci sledují pozorně. Když se rozvalí u televize a jedním okem se koukají, co se děje na obrazovce, a druhým, co dělají děti nebo jak se jim vaří večeře, je to jiná energie. Příliš pohodlí umění škodí. Když chtějí jít lidé do divadla, tak si musí opatřit lístky, sehnat si někoho na hlídání dětí, hezky se obléci. To znamená, že se i speciálně naladí. A pak společně s herci sdílejí po určitou dobu společný prostor. Pro autora je to možnost sledovat bezprostřední reakce, poznat, nakolik se „trefil“, nakolik jeho příběhy diváci vnímají a jak jim rozumějí. A to je samozřejmě daleko pro autora přitažlivější, než když má nějakého anonymního televizního diváka.

    Ráda bych se zeptala na projekt, který mi v rámci vaší kariéry přišel výjimečný. A to Smoeder, ve kterém jste i sama vystupovala. To byla talk show?

    Tak trochu. Vzniklo to v době, kdy jednomu z mých přátel, Marcelu Mustersovi, zemřela matka. Líčil mi její poslední měsíce, kdy už věděla, že umírá. Bylo to dojemné. Z jeho vyprávění bylo patrné, jak hodně ji měl rád. Mně maminka zemřela, když mi bylo dvacet osm. A tak jsme si s Marcelem e-mailovali a z naší korespondence vyplynulo, kolik lásky k našim matkám je v našich vzpomínkách. A když jeho matka umřela, rozhodli jsme se, že připravíme televizní pořad věnovaný památce našich matek. Je to tedy taková pocta úplně obyčejným, laskavým ženám, které celý život nepracovaly, ale reprezentovaly ten starosvětský, klidný, jednoduchý život. A měly silnou životní moudrost. Zkrátka takové ty maminky ze starých časů, které dnes už snad ani neexistují.

    Prý jste napsala i čtyřdílný divadelní seriál. Několikadílnou inscenaci, která se odehrávala postupně.

    To byla vlastně taková sága věnovaná mé rodině. Od mého narození v roce 1956 do roku 2000. Jmenovalo se to Historie rodiny Avenierovy. Jsou v ní postavy podobné mé babičce, dědovi, bratrovi a sestře. A také různým strýčkům a tetám. Je to příběh lidí z dělnické třídy, kteří se postupně vypracují, zbohatnou, ale tím, jak materiálně bohatnou, jako by ztráceli něco jiného. Rodinné svazky se zpřetrhají, ti lidé už nejsou tak spokojení jako dřív, už se nedokážou smát. Je v tom tedy určitá nostalgie. Jednotlivé díly se inscenovaly a hrály jednotlivě a pak jsme jednou experimentálně zkusili i takový divadelní maraton, kdy se všechny čtyři díly odehrály v jednom dni. A nakonec vznikl i stejnojmenný televizní projekt.

    Kdybychom tedy měli pojmenovat témata, kterými se zabýváte, budou to asi především rodinné a generační vztahy.

    Ano. Je to přirozené, protože všechny velké problémy začínají v rodině. Rodina je mikrokosmos velkého světa. Co se děje ve společnosti, najdeme v malém v rodině. A obráceně. Vzájemně se tyto světy zrcadlí.

    Petr Zelenka, Maria Goos

    S Petrem Zelenkou v hledišti Divadla pod Palmovkou během premiéry inscenace Fuk! 18. prosince 2015 FOTO LEOŠ SKOKAN

    Maria Goos

    (1956) se narodila v Bredě a vystudovala divadelní školu v Maastrichtu. Po krátké kariéře ředitelky divadelní společnosti se začala věnovat výhradně psaní. Nejprve pro divadlo, později pro televizi a pro film. Většina jejích divadelních her byla později zpracována do filmové nebo seriálové podoby. Patří mezi nejproduktivnější a nejoblíbenější nizozemské autory, má na kontě množství domácích ocenění. Svůj život spojila s hercem Peterem Blokem, který hrál téměř ve všech jejích seriálech a do jisté míry se podílel i na některých scénářích. Mají dvě dospělé dcery. Před dvěma lety se Blok při natáčení seriálu Podle Roberta, který psal se svou ženou, seznámil s herečkou Tjitske Reidingou (1972) a s Goos se rozvedl. Pokračování téhož seriálu, který původně řešil manželskou krizi, psala Marie Goos už sama a pojmenovala jej Podle Jacqueliny. Je o tom, jak se žena vyrovnává s rozvodem. Nejnověji autorka dopisuje další seriál – La Famiglia. Bude o italských přistěhovalcích, kteří se zabydleli v Nizozemsku, kde vedou prosperující restaurace. Po pětadvaceti letech je ale dohoní italská minulost, s níž se musí vyrovnávat.


    Komentáře k článku: Maria Goos: Muži jsou jako sloni

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,