Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Margareta Hrůza

    V prosinci jsem ve spolupráci matkou a Irenou Wágnerovou a s několika výpůjčkami z Divadelního ústavu (děkujeme zvlášť panu Svobodovi) uspořádala v Horáckém divadle v Jihlavě vernisáž z díla svého otce Luboš Hrůza – Scénografie a malba 1958 – 2008. Jsou tam skicy a kostýmy, například k inscenaci Matka Kuráž, kterou připravovali s Janem Kačerem ještě v Bezručově divadle, nebo John Gabriel Boorkman, za kterého získal prestižní cenu v Norsku, až k jeho poslední inscenaci – opět s Janem Kačerem – z roku 2008, Gogolův Nos. Díky zapůjčení obrazů z Divadelního ústavu vznikla jedinečná možnost zhlédnout pohromadě scénu i kostýmy k slavnému Revizorovi z Činoheráku. Otec neměl jednoznačný styl, který by prosazoval bez ohledu na inscenaci, autora, režiséra nebo divadlo. Každá inscenace je jedinečná. Někdy je návrh naznačován pár čárkami, jindy s detailními kolážemi, uhlokresbou nebo akrylem. Ovládal a rád experimentoval v každé technice kresby. Tím je výstava pestřejší než jeho předchozí. Potrvá do 26. března…

    Připravuji nyní otci celoživotní výstavu v Praze k chystanému Quadriennale a mezitím bych ráda uspořádala menší výstavy v místech, která jsou s ním spojena. Mezi pendlováním z Berlína do Jihlavy se vždy stavím i v Praze, kde pokaždé navštívím Činoherní klub nebo Dejvické divadlo, a to hlavně kvůli rodinným vazbám, které cítím k oběma divadlům.

    Činoherní klub Na schodech Činoherního klubu se potkali moji rodiče kdysi. Bylo to čtrnáct dní po tátově svatbě s Jiřinou Třebickou (alespon tak mi to vyprávěl), ale bylo to osudové setkání. Nakonec to dopadlo tak, že Luboš opustil svůj milovaný Činoherní klub, Prahu i manželku a s mou matkou odjeli do Osla. Stále čekal, že se situace v Praze uklidní a on se vrátí ke kamarádům a Činoheráku. Bez ohledu na to, s kým v emigraci pracoval, bylo mu vždy těžko u srdce… Byl šťastný, že se pak po více než dvaceti letech mohl vrátit. První místo, kam dorazil, byl Činoherní klub. Seběhl to strmé schodiště a zas stál mezi svými. A pustil se znova do práce s Kačerem, Smočkem, Krobotem a dalšími. Dvacet pět let po tom, co se moji rodiče potkali na strmých schodech Činoheráku, jsem tam šla na krátkou návštěvu. Letěla jsem z Osla jenom na jedno otcovo představení. Letenka mi platila až do Hongkongu, kde na mě čekal můj snoubenec, americký spisovatel. Ale na schodech Činoherního klubu jsem potkala mladého studenta Romana Zacha. Za týden jsem se do Prahy přestěhovala a začali jsme žít spolu. Letenku jsem vyhodila z okna a přihlásila se na FAMU. Roman zůstal na DAMU (chtěl s tím tenkrát seknout, ale hrozila jsem, že s ním nebudu, pokud tu školu nedodělá). Už spolu nežijeme, ale Romana i jeho spolužáky z DAMU stále ráda sleduju. Vždy se mi moc líbil Martin Finger, a tak jsem se potěšila jeho výkonem v Ujeté ruce Martina McDonagha. Není to nijak lehký úkol zahrát na divadle v podstatě filmový scénář. Ale s pomocí přidané muzikálové partie Petry Horváthové a Michala Pavlaty dokáže režisér Ondřej Sokol vytvářet filmovou atmosféru à la Pulp Fiction. Je to zábavné. Nebýt však Martina Fingera, nevím, jestli by inscenace byla tak vrstevnatá, vtipná a opravdová.

    V Činoheráku jsem nedávno – v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka – také navštívila Večer Pavla Landovského. Sál byl plný jeho kolegů z Burgtheatru. Bylo cítit, jak ho jeho rakouští kolegové vřele přijímají, i když mají sluchátka na uších a poslouchají simultánní překlad. Helena Albertová se snažila ze všech sil držet Landovského při jednom tématu. Byl to místy marný boj, ale o to zábavnější pro diváky. Milý moment nastal, když se v hledišti objevili Josef Abrhám s Libuší Šafránkovou a ochotně se nechali vtáhnout na jeviště. Byli v zimních kabátech, ani si je nesvlékli, protože se chystali hned zase pryč… Ale zůstali na pár anekdot a Abrhám hrál staré šlágry na příšerně rozladěné piáno… Nevadilo to. Bylo to moc milé. Najednou jsme zažili, jak muselo být nádherné, když křehká, mladá Šafránková vystupovala s brutus-Landovským. Znovu si před diváky zahráli jednu miniaturní scénku. Pavel Landovský dokázal být křehký jako Šafránková. Byla to upřímná, pravdivá křehkost.

    Vzpomínkový večer na Jiřinu Třebickou, věnovaný jejím nedožitým osmdesátým narozeninám, byl o to smutnější, že přišlo jen pár desítek lidí. Zhlédli jsme snímek Ohlédnutí od Antonína Máši. Uchvátilo mě, jak Třebická dokázala bez jakéhokoliv triku nebo komplikovaného make-upu zahrát čtrnáctiletou dívku i jednačtyřicetiletou zklamanou dámu v jednom a témže filmu. Opět jsem se přesvědčila, že se film nemusí řídit konformními normami. A ptala se, jak to, že jsme se zas tak propadli do nudy konvence, kde film vypadá stejně jako obyčejná televizní inscenace.

    Knihami poznávám svět
    Momentálně mám na nočním stolku dvě knihy. Illustrated Guide to Louvre a biografii Bořivoje Navrátila od Jaromíra Kazdy. Pomocí biografických a autobiografických knih o divadle se snažím přiblížit se k událostem, které jsem nemohla zažít, protože jsem buď ještě nebyla na světě, nebo jsem z norské emigrace jen těžko mohla sledovat zdejší dění. Kniha Bořivoj Navrátil je stručná, vtipná a přitom příjemný zdroj části historie českého divadla.


    Komentáře k článku: Margareta Hrůza

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,