Něžném barbarovi Bohumila Hrabala pokaždé, když se potřeboval o svůj zážitek podělit se Zbyňkem Fišerem. Zkrátka a dobře byl jsem požádán, abych se s vámi – čtenáři Divadelních novin (kolik vás asi tak je?) – podělil o svůj vkus. Po celou dobu, co jsem opustil učebny DAMU, jsem se snažil vnímat vše podstatné z kultury. Byl jsem „nadupaný“, jak se říká: výstavy, filmové festivaly všeho druhu, koncerty, knihy, politika a navrch spousta času pro klábosení, žvatlání a břitvení názorů s kumpány nad lahví dobrého čehokoliv. Nastaly letošní prázdniny a vedle mne se vyskytl nový člověk – takový prvok maličký, všechno, jak má být. Tabula rasa, člověk na startovní čáře čekající na můj výstřel. Ale: „Táto, pěkně poběž se mnou, jo?“. Nu a já se zastavil. Vážení čtenáři, přeji vám pěkné počteníčko! Chachá!">
Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Marek Němec

    Chachá!, musím se smát, když začínám psát tento sloupek. Asi tak, jako se v mých představách smával Egon Bondy v Něžném barbarovi Bohumila Hrabala pokaždé, když se potřeboval o svůj zážitek podělit se Zbyňkem Fišerem. Zkrátka a dobře byl jsem požádán, abych se s vámi – čtenáři Divadelních novin (kolik vás asi tak je?) – podělil o svůj vkus. Po celou dobu, co jsem opustil učebny DAMU, jsem se snažil vnímat vše podstatné z kultury. Byl jsem „nadupaný“, jak se říká: výstavy, filmové festivaly všeho druhu, koncerty, knihy, politika a navrch spousta času pro klábosení, žvatlání a břitvení názorů s kumpány nad lahví dobrého čehokoliv. Nastaly letošní prázdniny a vedle mne se vyskytl nový člověk – takový prvok maličký, všechno, jak má být. Tabula rasa, člověk na startovní čáře čekající na můj výstřel. Ale: „Táto, pěkně poběž se mnou, jo?“. Nu a já se zastavil. Vážení čtenáři, přeji vám pěkné počteníčko! Chachá!

    Divadlo Zaplaťbůh jsem stihl alespoň dvě pozoruhodné inscenace: křehkou Korespondenci V+W Jana Mikuláška a 32 hodin mezi psem a vlkem ústeckého Činoheráku. O první inscenaci bylo řečeno a napsáno mnoho. Bohužel se totéž nedá říct o druhé, a to i přesto, že kromě nesporných divadelních kvalit má aureolu počinu provokujícího – téma poválečného odsunu. Inscenátoři byli nařčeni z obhajoby nacistického počínání a hrůz spojených s poválečným vyúčtováním. Celé pranýřování se dělo ve jménu nacionálních nálad a bylo posvěceno a zneužito obludnou Janou Bobošíkovou a její politickou iniciativou. Přitom inscenaci nikdy neviděla. Smutné. Před představením v Ústí nad Labem probíhaly drobné či větší nesouhlasné demonstrace, pokřikovalo se: celé divadlo je prý „žido-nacistická pakáž“ či co, přitom inscenace se drží obecné roviny. V dobách, kdy se blbci všeho druhu pokoušejí na obranu před zbývajícím světem ztopořit vše národovecké v nás (řekněte mi někdo proboha, co to je?!), kritické postoje nejsou módní, ustupují do pozadí, aby na naší čerstvě vyleštěné kolektivní duši mohl být budován kult (čeho?). Ano, Češi se opravdu na Němcích dopouštěli krutostí. Měli bychom dospět a neřešit, kdo si začal. Trapné. Na jevišti se přitom děje čisté divadlo. Inscenace vyniká přesným herectvím, hravostí, nepodbízivostí. Scénický dokument pracující výhradně divadelními prostředky. Účast? Asi třicet diváků. Škoda. Kolik z vás, kritikové a pozorovatelé divadla, inscenaci vidělo? Kolik z vás o ní napsalo? Praha – Ústí EC Hungaria 16:31 odjezd z hlavního nádraží.

    Televize Tenhle přístroj mne naštěstí míjí. Vybírám si jen z internetového vysílání. Jednoznačně tleskám projektu Šumné stopy pánů Rychlíka a Vávry, Plzni v Lize Mistrů a krátkometrážnímu Retru.

    Hudba Naštěstí hudbu poslouchám rád, a když mám to štěstí a mé děvče odloží skautsko-trempské rozpoložení a kytaru, zavládne doma ticho, které je potřeba rozčísnout zejména: multiinstrumentalistou, houslovým virtuózem, skladatelem a zpěvákem Owenem Pallettem, poutnickou kapelou Beirut, klavíristou Lang Langem nebo Glenem Gouldem, skladatelem Ottorinem Respighim, Erikem Trufazzem, Milesem Davisem, tuzemskou kapelou Traband, Arvo Partem, temným Amon Tobinem… Jsem melancholik, a tak žádnou „depku“ nikdy nezkazí Radiohead a i kdyby čert na koze jel, Tomu Waitsovi to bude putna. A objev poslední doby: britští Elbow – velmi hravé a hudebně skvělé! No a pak přichází chuť na fado, třeba na Madredeus… Je toho hodně a o klasice raději mlčím.

    Literatura Tady se pomějete: doporučuji skvělou knihu První rok života dítěte, chystám se pomalu koupit neméně napínavý druhý díl – Druhý rok života dítěte. Doba jedová je skvělá kniha pro orientaci v prostoru léčiv, vitamínů, životosprávy… A teď pokus o intelektuální nádech: Magorova Suma a úžasně napínavý „detektivní“ román Willema Frederika Hermanse Temná komora Damoklova, analyzující téma morální dvojznačnosti, esej Zdeňka Mahlera Katedrála (čtivý příspěvek k debatě o vlastnictví Svatovítské katedrály) a kniha Václava Cílka Nejistý plamen (poutavé – světe div se – vyprávěníčko o ropě), 30 stránek Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání a spousta hřbetů knih, které – kdo ví jestli – někdy přečtu.

    Film Za poslední téměř půlrok jsem v kině viděl jen Aloise Nebela a byl jsem pyšný – šikovní „kucí“! Mám spoustu filmových lásek a plný harddisk, takže si dělám pozdní noční (někdy brzké ranní) projekce. Dokumentární objev poslední doby byly: Osadné režiséra Marka Škopa, cyklus Soukromé století Jana Šikla, z hrané tvorby mi pak zůstává v paměti Návrat režiséra Andreje Zvjaginceva (Zlatý lev, Benátky 2003), Krásná Hašteřilka (Jacques Rivette), Fontána (Darren Aronofsky), There will be blood (Paul Thomas Anderson a spousta dalších. Pravidelně sosám z disku Podskalského Světáky, Big Lebowski bratří Coenů… Vzpomínám na festivalové rozpoložení: tři až čtyři filmy denně, celou noc večírkování, druhý den nanovo. Po týdnu mozek připraven opět na první zápis: jak se jmenuju? Kde bydlím? Kolik filmů jsem letos viděl? Co je realita? Jak se dostat domů, když jsem všechny své peníze utratil už druhý den (ty půjčené až ráno dne třetího)? Krása.

    Výtvarné umění Nenechat si ujít výstavu Bohuslava Reynka, jen si ji nenechat ujít. Musím to dokázat!

    Závěr Jedu z podstaty, ale to se určitě změní. Očkovat proti pneumokokům, nebo ne?


    Komentáře k článku: Marek Němec

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,