Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Marek Cisovský: Herectví je chůze po laně

    S Komorní scénou Aréna je spjatý od svých hereckých začátků a od počátku její existence. Divadlo, ve kterém Pavel Cisovský hraje, se letos stalo Divadlem roku a on za roli Eichmanna ve hře Tomáše Vůjtka Slyšení získal od divadelních kritiků cenu za nejlepší mužský herecký výkon v roce 2015.

    Marek Cisovský

    Jaké byly ty vaše začátky?

    Když jsem v roce 1993 nastoupil do práce, bylo to ještě do ostravského Divadla hudby, z kterého se posléze stala Komorní scéna Aréna. Vedl je můj otec Pavel Cisovský. Herce si půjčoval z Národního divadla moravskoslezského a připravoval s nimi malé komorní inscenace o třech, čtyřech lidech, například Kafkův Proces. Hráli v nich třeba Tomáš Jirman, Apolena Veldová, Zdeněk Kašpar, David Viktora nebo Josef Novák-Wajda, a vždycky tvrdili, že si chodí do Divadla hudby odpočinout od divadelního provozu. Otec mi tam tehdy nabídl zaměstnání.

    Jste z herecké rodiny – vedl vás nějak soustavně k divadlu?

    Táta všechno dělal velmi nenápadně, na smysl jeho úmyslů a skutků jsem přicházel postupně a dodatečně až po letech. Když jsem vyšel ze základky, nevěděl jsem, kam dál. On mi navrhl, ať se hlásím na Střední odborné učiliště strojírenské Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, obor hutní operátor, tvářeč neboli valcíř. Původním povoláním jsem valcíř s maturitou. Nikdy jsem ale v oboru nedělal.

    Já jsem nějakých dvacet pět let před vámi získal výuční list slévače. Bez něj by mě vůbec nepustili k ryze humanitní maturitě. Asi aby z nás v budoucnu nevyrostla nějaká potměšilá kavárna.

    To je legrace, dělám teď pravidelně něco pro televizi a jeden z režisérů pořadu je původně metalurg a dramaturgyně stavařka… Přihlásil jsem se do těch Vítkovic a až později jsem pochopil, proč mě tam táta poslal. Velké učiliště mělo hodně peněz a v rámci mimoškolních aktivit v něm měla důležité místo kultura. Byla tam folková kapela, bigbítová kapela, velký dechový orchestr, jeden taneční, dva divadelní kroužky, recitace. Z nově příchozích žáků vždycky vybírali především sportovce. Anebo ty, co chtěli něco dělat ve zmíněných uměleckých oborech. Táta se nejspíš o mně zmínil nějakému panu Hortovi, který vedl divadelní kroužek a staral se rovněž o recitátory. Řekl mu asi, že hraju na kytaru, tak mě hned vzali do folkové kapely. Pan Hort mě nutil přednášet, ale do recitace se mi nechtělo, bylo to pro mě obrovské trauma. Nakonec jsem si přece jen nějakou básničku našel…

    Která to byla?

    Blues pro bláznivou holku od Václava Hraběte. Před tátou jsem se vždycky styděl, sebral jsem v sobě veškerou odvahu a poprosil ho, aby mi s tím přednesem pomohl. Báseň jsem ve zdraví přednesl, nakonec mě recitace začala bavit, a objížděl jsem dokonce různé soutěže, takže jsem škole moc nedal. Fyzikář jednou nahlásil, to bylo ve druhém nebo ve třetím ročníku, že mě za celé pololetí ještě neviděl, a musel jsem fyziku dohánět o prázdninách. Táta lidi, kteří na učilišti dělali kulturu, znal, ale nikdy mi nic neřekl. I teď, po letech, jsou to jenom moje domněnky.

    Po maturitě jsem rok pracoval v Kovošrotu, což bylo pěkně absurdní, když jsem se čtyři roky učil vyrábět ocel a válcovat ji. V roce 1991 jsem udělal zkoušky na konzervatoř, na loutkovou větev, kterou zrovna otevřeli. Přijali mě hned do druhého ročníku. Po roce jsem sice odešel, ale hostoval jsem v Divadle loutek. Měl jsem také stipendium v Národním divadle moravskoslezském, v té době to vlastně ještě bylo Státní divadlo Ostrava, a když skončilo, zašel jsem za šéfem činohry Jurajem Deákem požádat ho o angažmá. On mi je samozřejmě nedal a udělal dobře, i když jsem si tenkrát o sobě myslel, kdovíjak úžasný jsem herec. S první ženou se nám v té době narodil syn. Hrozila mi vojna, ale nakonec jsem dostal modrou knížku na žaludeční vředy. A do toho přišel táta s tím, že chce založit nový divadelní soubor.

    Jako Pan Smith se svojí manželkou Terezou Cisovskou v roli Paní Smithové v inscenaci hry Eugène Ionesca Plešatá zpěvačka. Režie Grzegorz Kempinsky, Komorní scéna Aréna (2012) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Jako Pan Smith se svojí manželkou Terezou Cisovskou v roli Paní Smithové v inscenaci hry Eugène Ionesca Plešatá zpěvačka. Režie Grzegorz Kempinsky, Komorní scéna Aréna (2012) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    V Divadle hudby

    A zaměstnal vás jako herce.

    Kdepak, vzal mě tam oficiálně jako technika, s hereckými profesemi na stálý úvazek se tehdy ještě nepočítalo. Dost jsem se rozmýšlel, protože se nevědělo, jestli vůbec Komorní scéna Aréna vznikne a jestli se potom také i udrží. Ani nevím proč, ale nakonec jsem do toho šel. Takže jsem tam přišel jako první herec, ne jako „jednička“, ale jako jediný. Později Terezka Bebarová, Markéta Mocková a René Šmotek. To byla, včetně mě, čtyřka, která začínala.

    Jaké jste měli na startu podmínky?

    Bylo to v roce 1994 a všechno se dělalo na koleně. První věc, kterou s námi táta nastudoval, byla pohádka Bleděmodrý Petr, a první inscenací pro dospělé Jakub a jeho pán. Zrežíroval ho Janusz Klimsza, který jako jediný z oslovených režisérů šel do té nejistoty s námi, hereckými nýmandy. Scénu jsme si stavěli sami, starali jsme se o rekvizity, prali jsme si kostýmy. Ráno jsme si postavili pohádku, po představení jsme ji zbourali a postavili Jakuba a jeho pána, ještě večer jsme ho zase zbourali a znova postavili pohádku. Byli jsme mladí a nadšení, takže nám to tak vlastně vyhovovalo.

    O diváky jste nouzi neměli?

    V divadle bylo asi šedesát míst. I tak se nám občas stalo, že jsme šnajdrovali, protože nepřišel nikdo. Až později jsme zavedli předplatné, objížděli jsme střední školy, ale zpočátku to moc nefungovalo. Důležité bylo, že s námi Radek Lipus nastudoval Průběžnou O(s)travu krve, kterou napsal s básníkem Petrem Hruškou. Ta hodně táhla. Dnes už můžu říct, že je to legendární věc, hráli jsme ji nepřetržitě asi deset let. Byla to strašná sranda, při níž exceloval především Tomáš Jirman.

    Jaké měl váš otec o nové scéně představy?

    Chtěl hlavně vybudovat silný soubor, což byla později také hlavní myšlenka Ivana Krejčího. Soubor, v němž je každý výraznou individualitou, ale funguje dohromady jako celek. Arénou prošla spousta lidí, a už si je všechny podle jména ani nepamatuji. Někteří přišli a ani se nestačili ohřát, ale jiní zůstali déle a něco tu po nich zůstalo. Z původního souboru nás zůstalo jen pár.

    V čem se éra Ivana Krejčího liší od té tátovy?

    Táta končil šéfování v roce 2004, když jsme se stěhovali do nové budovy, a tím přechodem také skončila etapa určitého improvizování, nehotovosti – od té doby máme své zázemí, máme vlastní techniky a osvětlovače… Ivan vzal divadlo pevně do rukou a začal pracovat trošku jinak. Něco jsme uměli, ale pořád to bylo takové poloprofesionální. Začal nás učit situace a dialog, základní věci, a začal také budovat nový soubor. Myslím, že v současnosti jde o silný soubor individualit, ale fungujeme skutečně dohromady, navzájem na sebe slyšíme.

    Role vyšetřovatele v inscenaci hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní byla pro Marka Cisovského zásadní. Režie Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna (2012) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Role vyšetřovatele v inscenaci hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní byla pro Marka Cisovského zásadní. Režie Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna (2012) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Eichmannem

    Jak se vám pracovalo na Slyšení? Prý jste si Eichmanna nastudoval podle skutečnosti.

    Trochu jsem se poučil z dokumentů i z filmových záběrů z procesu. Ale to byly už jen drobnosti, detaily, které však pod­trho­valy význam.

    Co bylo nejobtížnější?

    Naučit se text. Protože Tomáš Vůjtek tam napsal velké množství slov. Věděl jsem, že budu Eichmanna hrát, už rok předtím mi napsal, že na Slyšení pracuje. Když mi pak poslal text, přečetl jsem ho a šel se hned za Ivanem Krejčím zeptat, co s tím. Opravdu jsem to nevěděl. Je to hodně literární věc, opírá se o historická fakta. Ale postupně jsme se jí dostávali na kloub. Získal jsem spoustu informací, hodně jsme si k tomu načetli, probírali jsme nápady, jak by to šlo udělat… Vím, že byl o Eichmannovi natočený hraný film, ale ještě ani teď, když ho už nějakou dobu hraju, jsem se na něj nepodíval. Myslím, že by mě mohl ovlivnit, a to nechci. Až přestaneme Slyšení hrát, tak si ho pustím.

    Máte obavu, že by vás filmový interpret mohl odvést nebo strhnout někam jinam?

    V podvědomí může něco zapracovat a nakonec bych mohl začít hrát podobně jako herec ve filmu. I když člověk nechce, jeho podvědomí pořád pracuje, což se nakonec projeví. S autorem a s režisérem jsme hledali odpovídající podobu pro onoho úředníka, suchého, nezajímavého, leč strašně ambiciózního, který chtěl stoupat stále výš, ale nikdy se mu to nepodařilo. Eichmann chtěl bojovat doopravdy, ve válce, ale nikdy do bojů nasazen nebyl, i když byl příslušníkem SS. Hans Frank se mu přece vysmívá, že není voják. Mimochodem, oni dva se nikdy osobně nesetkali. Každý byl v rámci říšského prostoru úplně jinde.

    Když jim to v Norimberku o fous nevyšlo, museli se setkat až v Aréně. Ale právě tato, po mém soudu výborná licence, rozhoduje o tom, že Vůjtkův text je divadelní hrou. Albert Čuba v roli Hanse Franka vytváří dramatickou protiváhu k vašemu upjatému pedantu Eichmannovi. Není snad dost na tom, že oba byli náckové?

    Oba také zůstali nácky až k tomu pověstnému hořkému konci. Frank se zlomil až pod tíhou dokumentů a Eichmann se oháněl tím, že nikdy žádného Žida nezabil. Osobně jistě ne, ale dobře věděl, že „konečné řešení“ představuje smrt deseti milionů lidí, a také v intencích této zrůdné myšlenky operativně pracoval.

    Inscenace Brenpartija podle textu Tomáše Vůjtka už měla 100. rep­rízu. Cisovský jako Lojza Bujak v režii Janusze Klimszy, Komorní scéna Aréna (2009) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Inscenace Brenpartija podle textu Tomáše Vůjtka už měla 100. rep­rízu. Cisovský jako Lojza Bujak v režii Janusze Klimszy, Komorní scéna Aréna (2009) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Herec a režiséři

    S jakými režiséry rád pracujete?

    Pracoval jsem s různými režiséry a na každém bylo něco zajímavého, každý z nich má svůj styl. Například Brechtova Baala u nás režíroval David Šiktanc. Na něj rád vzpomínám, je to slušný člověk, na režiséra slušný až moc. Je hodně chytrý, byla s ním pěkná práce.

    Zažil jste opačný extrém?

    Jistě, třeba Michaela Taranta, to bylo ještě v jeho mladších letech, kdy byl plný síly – to byl křik, přímo řev. Zažil jsem ho při zkoušení Vzbouření v blázinci od Lope de Vegy. Pamatuji se, že když mu herec řekl, že ne, že to nepůjde, tak spustil mocným hlasem: Jak, že to nepůjde? V tomto konkrétním případě chtěl, aby šplhal do šestimetrové výšky. Skočil na lano, vyšplhal tam sám a spustil se dolů: Tak co, nejde to?

    Ale většinou režiséři až tak nepříjemně názorní nejsou. Nesmím zapomenout na Ivana Rajmonta. Ivan Krejčí je jeho žák a moc stál o to, aby u nás občas něco zrežíroval. V Procesu s Michalem Čapkou v hlavní roli jsem hrál kněze. A pak Ruskou zavařeninu, kde jsem dostal roli vysloužilého profesora Lepechina, a dost jsem se divil. Ivan pak v nějakém rozhovoru řekl, že mohl tu postavu dát mému otci, ale prý ho zajímalo, jak bych ji udělal já, a že to vyšlo podle jeho představ.

    Co je pro vás zvláštní na práci s Ivanem Krejčím?

    S Ivanem se známe a děláme spolu už dvanáct let a spolupráce mezi námi se vytříbila do té míry, že mu vesměs stačí jen naťuknout, něco málo říct, učinit drobnou poznámku a já už v tu chvíli vím, co chce.

    Nemusel před vámi nikdy šplhat po laně?

    On, ale i Janusz Klimsza a většina režisérů, kteří do Arény přijdou, dává velký prostor herecké práci. Není typem režiséra, který všechno nalinkuje přesně, jak to má být, a přes to nejede vlak. Nastaví mantinely a nechá na herci, ať hraje, ať něco přinese sám. To mě na něm baví, ta volnost, kterou nám ponechává. A když člověk úplně ujede, tak nad tím jen mávne rukou a řekne: Na to se vykašli. Popřípadě něco ještě expresivnějšího. Takže můžeme každý něco přinést a vzájemně se inspirujeme.

    Existuje analogická symbióza i mezi herci?

    Všichni se v tomhle malém divadle známe velice dobře, jsme prakticky každý den spolu, víme o sobě a slyšíme na sebe. Nedávno přišli noví, mladí, například kolega Štěpán Kozub, ověnčený cenou Talent roku.

    To je velice inteligentní herec. Viděl jsem ho v Shakespearově hře Něco za něco v roli Knížete. Byl to suverénní výkon.

    Mám ho moc rád, protože je navíc velice poctivý člověk. Tím nechci proboha říct, že ostatní jsou nějací hajzlíci. Nový je tu i Šimon Krupa, a oba okamžitě mezi nás zapadli. Někdy je velmi těžké přijít odjinud do zaběhnutého souboru, i při všech talentech se naladit na „domácí“. Jim se to povedlo.

    Jako Eichmann v inscenaci hry Tomáše Vůjtka Slyšení. Režie Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna (2015) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Jako Eichmann v inscenaci hry Tomáše Vůjtka Slyšení. Režie Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna (2015) FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Doma v Aréně

    Do Arény nikdo nepřichází naslepo, ale předem si v sobě nese jakési „spříznění volbou“.

    Nesmím zapomenout na Pavlu Dostálovou nebo na Petra Panzenbergera, který přišel z Ústí nad Labem. Je to už ostřílený herec a dá se říct, že i on je tu už „jako doma“. Je dobré, že přicházejí noví lidé, protože jinak bychom asi opravdu začali postupně degenerovat.

    Hrozí snad něco takového?

    Vždycky to může hrozit. Určitě přijdou slabší sezony, po té smršti ocenění budeme obzvlášť pod drobnohledem. O to, že naše divadlo teď jede, se zasloužila také ředitelka Renáta Huserová. Umí se postarat o finance, zajišťuje veškerý provoz. S Ivanem Krejčím mají od začátku nepsanou dohodu: ty máš na starosti umělecké vedení, já ti do toho nebudu kecat a ty mi nebudeš mluvit zase do mé práce. Vždycky ji dělala skvěle. V začátcích jsme měli problém se zřizovatelem, s ostravským magistrátem. Původně nás nechtěli, neměli zájem o další divadlo. Ale paní ředitelka to nějakým způsobem dokázala zařídit, domluvit, takže nám nakonec potřebné peníze dali. Teď jsme už v trochu jiné pozici než v půli devadesátých let.

    V Aréně s vámi hraje nejen váš otec, ale i vaše žena, Tereza Cisovská. Nejsme bulvár, ale přece jen: žijí-li spolu herec s herečkou, nemohou mít svá povolání každý jako svůj vlastní píseček. Jak vaše umělecká symbióza působí doma?

    Tak symbióza to je, ale není umělecká. Terezka občas jen tak něco řekne, ale většinou o všem jen sama přemýšlí, já nemívám připomínky. Ty si dáváme, jen když spolu hrajeme, jako kolega kolegyni. Doma akorát tak propereme vztahy v divadle, a to je asi všechno.

    V divadle jsme se seznámili při hře Tadeusze Słobodzianka Prorok Ilja, kterou režíroval Janusz Klimsza. To je už šestnáct let. Máme dvě děti, syn z prvního manželství je dospělý. Ale jednu věc tu musím zmínit: Před více než deseti lety jsem měl problémy s pitím. Herecká práce je svým způsobem chůze po laně, zvlášť když člověk trpí trémou, jak tomu bylo a dosud je v mém případě. Když je člověk mladý, tak si moc neuvědomuje, že někam pozvolna sklouzává. Problémy s pitím nemyslím, že jsem se občas opil víc, než snese vytrénovaný organismus, v mém případě šlo už o silný návyk: ráno, abych se nakopl, jsem musel zaběhnout do trafiky pro placatku vodky, obrátit ji do sebe a přes den si udržovat hladinku. Možná bych se v tom plácal dál, ale považoval jsem, i když nejsem praktikující věřící, za znamení shůry, že jsem onemocněl zánětem slinivky.

    Byl jste na léčení?

    Nebyl, ale s pitím jsem přestal ze dne na den. A dodnes si pamatuji, kolik věcí, na které by jinak nebyl čas, jsem hned první den po svém rozhodnutí stihl udělat. Od té doby, a je to už jedenáct let, jsem se alkoholu nedotkl. Zůstalo mi jen kouření cigaret. Myslím, že mi to zachránilo hereckou dráhu. Říkám to hlavně proto, že při překonávání všech obtíží mi byla oporou právě moje žena Tereza.

    Jak je to u vás nyní s kdysi odřeknutým chlebem zvaným recitace či mluvené slovo? Děláte něco pro rozhlas?

    V Ostravě se málo točí. V rádiu se teď dělají krátké hry pro Vltavu. Občas mě přizvou, ale moc to neumím, zatím. Rozhlasové herectví je úplně jiné. Hezký hlas automaticky neznamená, že z člověka bude dobrý rozhlasový herec. Asi bych potřeboval každý den něco natočit, abych získal praxi, kterou má třeba Alena Sasínová-Polarczyk. Ta je ovšem výborná jak v rozhlase, tak na jevišti. S hlasem to umí krásně. Dělám ještě komentáře pro jeden dětský pořad v televizi, a to mě moc baví.

    Co pro vás znamená Cena divadelní kritiky za mužský herecký výkon, ale i ceny ostatní, protože vaše divadlo bralo za loňský rok skoro všechno?

    Každé ocenění práce, ať to je Radok-ne-Radok, nebo jen ohlas diváka na facebooku, je určitě příjemné a milé a vždy dává novou chuť a energii do dalšího zkoušení a pocit, že to, co děláme, není úplně zbytečné a má nějaký smysl. A určitě také trochu pozvedne někdy pošramocené sebevědomí.

    Marek něco skrývá

    Marek hraje divadlo přes dvacet let, což je na vyučeného valcíře s maturitou obdivuhodný výkon. Rád zdůrazňuje, že žádnou hereckou školu nemá a že jediné, co má, je čirý talent. Až tak průzračné to s jeho vzděláním zase není. Je sice pravda, že se ještě před maturitou neúspěšně hlásil na JAMU, ale po maturitě nastoupil rovnou do druhého ročníku ostravské konzervatoře, a dokonce na herecký obor. Tam ale po něm chtěli, aby si obalil sešity, což on kategoricky odmítl, protože se necítil jako nějaký prvňáček, když už měl tu maturitu. Místo toho, aby sešity obalil, to na konzervatoři uraženě zabalil a dal hereckým studiím navždy vale.

    Ono je to vůbec s tím jeho herectvím dost podivné. Když jsme zkoušeli Slyšení, dlouhou dobu předstíral, že neví, co si má se svou postavou počít. Chodil jsem na zkoušky a zvykal si na to, že v šatně sedí bezradný Marek. Pak jsem jednoho dne přišel a v šatně seděl proradný Eichmann. A to, co předvedl při zkoušení S nadějí, i bez ní, mě taky nepěkně překvapilo. Měl ztvárnit komunistického vyšetřovatele a tvrdil, že neví, jak se taková zrůda hraje. Jenomže ke konci zkoušení jsme už všichni trnuli hrůzou, že nás Marek zatkne a začne vyslýchat. A při zkoušení Brenpartije si svoji figuru vyšperkoval opileckými kreacemi, které mu dodnes závidí všichni ostravští alkoholici. I když tady tomu rozumím, poněvadž Markova minulost, se kterou se nijak netají, je v tomto směru velmi inspirativní a leccos z ní je v jeho hereckém podvědomí zasuto. Jenomže co ten vyšetřovatel? A co Eichmann? Ti jsou tam také zasuti? A odkud? Z jaké temné minulosti? Někdy mám strach, že Marek před námi něco skrývá.

    Jako s tím kroketem! Poutavě nám vyprávěl, že je to duchaplná anglická hra, která kombinuje šachy s kulečníkem a golfem, a proto se kroketový klub, jehož je členem, jmenuje First National Croquet Club. Proč ne? Tomu se dá věřit. Ale proč všude říká, že je na republikovém žebříčku na hezkém patnáctém místě? Na internetu jsem si ten žebříček našel a Marek na žádném hezkém patnáctém místě nebyl. Byla tam jen jeho žena. To se dá pochopit, protože Terezka má na starosti hospodaření toho jejich klubu, a tudíž nemůže být bez místa. Ale co Marek? Co když ho First National Croquet Club vyloučil? Za to, že dostal cenu za nejlepší mužský výkon? Vždyť kdo by chtěl na hřišti hráče, který jen pořád něco přehrává? A Marek se nám to teď stydí říct. A možná, že se stydí i za svůj klub. Dost možná, že i za tu cenu. Dokážete si představit, jak rozpolcený asi musí být?

    Nebohý Marek! Kdo ví, kolik toho v sobě ještě skrývá. Čas od času nám to prozradí jeho talent, který jako gejzír tryská z jeho neklidného hereckého nitra. Ano, ten čirý talent, který Marka v nestřeženém okamžiku usvědčí, že ví o světě mnohem víc, než je ochoten před námi přiznat. Ten čirý a oceňovaný talent, kterému obětoval kariéru téměř špičkového kroketového hráče, a nakonec mu zbylo jen to naše špičkování v Aréně. Náš talentovaný Marek! Jsme rádi, že ho máme. My ho totiž máme rádi.

    Tomáš Vůjtek


    Komentáře k článku: Marek Cisovský: Herectví je chůze po laně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,