Standing ovation – rezignace na hledání
Když po divadle (koncertu, …) dochází k velkému aplausu nebo dokonce ovacím vestoje, bývá mi trapně, nezávisle na tom, jestli jsem v pozici diváka nebo tvůrce. Cítím to jako něco nepatřičného, jsem z toho nervózní a celé dění toho večera je mi protivné. Až překvapivě nedávno jsem, myslím, jasně pochopil, proč tomu tak je.
Standing ovation… FOTO archiv
Mám rád hledající divadlo (hledající hudbu, sochy, architekturu, …) a nezajímá mě divadlo (hudba, …) sdělující nebo dokonce konstatující. A úkolem hledajícího divadla (hudby, …) je otevírat otázky. Otázky abstraktní i rozumově uchopitelné, nevyslovitelné i vyslovitelné, na úrovni podvědomí i vědomí, na úrovni estetiky i etiky, otázky příjemné i nepříjemné.
Otázky, které otevírá hledající umění, jsou navíc vždy do velké míry osobní. Každý tvůrce (herec, …) a každý divák (posluchač, …) je vnímá trochu jinak, každý si z nabízených otázek vybere jako hlavní jiné. Někoho otázky zmatou, jiného rozveselí, jiného naštvou. Někoho dovedou do nových prostor, jiného do důvěrně známých.
Pokud je tedy divadlo (koncert, …) opravdově hledající, není dost dobře možné, aby na jeho konci byli všichni jednotně nadšeni. Část lidí může být nadšena, ale každý po svém. Jejich nadšení pramení z různých zdrojů a míří různými směry. Velká část lidí musí být zákonitě znejistěna, zneklidněna, bloudit v nových krajích, mít roztříštěné soustředění. Další část může být v příjemném nebo nepříjemném vytržení nebo šoku. A část lidí (diváků i tvůrců) je také znuděna a otrávena, protože jim toho večera nevyšlo napojení, dostatečně se neúčastnili (ať už vinou různých nedorozumění, nekvality, vlastní nálady, …). Prostě není možné, aby se emoce hledajících lidí sjednotily.
Další průměrná hra má standing ovation. / Nemůžou všechny mít standing ovation! Některé jsou lepší než jiné! / Některé hry mají lepší standing ovation než jiné. Repro archiv
Pokud se po provedení uměleckého díla strhnou ovace, vím, že něco bylo špatně. Mohlo se například stát, že tvůrci neodhadli reakci diváků. Nebo se tvůrci i diváci mohli nechat strhnout vzájemným povzbuzováním a vydat se všichni jednotným, tedy nehledajícím směrem. Nebo všichni tleskají technické brilantnosti (viz níže poznámka o sportu). Nebo, a to je bohužel asi velmi častý případ: tvůrci ani diváci nic nehledali; přišli si pro jasné sdělení nebo brilantní provedení, a toho se jim dostalo; jinými slovy: nepřišli na hledající umění, ale na demonstraci.
Poznámka 1: Jiná věc je podle mého názoru umírněný, normální potlesk. Ten může posloužit společnému přechodu herců (hráčů, …) a diváků (posluchačů) do zklidnění po události, kterou právě (každý jinak) prožili, společnému přechodu od rituálu umění do civilu, od vypjatě soustředěné události do běžného režimu konání a vnímání.
Poznámka 2: Jiná věc jsou ovace ve sportu. Sport má s uměním mnoho společného (například intenzivní žití přítomnosti; o tom snad jindy), ale také mnoho odlišného. Jednou z odlišností je, že úkolem sportu není hledání, pokládání otázek. Když tedy sportovec prokáže mimořádný výkon (například technicky brilantní, fyzicky mimořádný, hrdinský apod.), není nic špatného na tom, že od diváků sklidí jednoznačné, intenzivní ovace.
/Tento text poprvé vyšel 26. 10. 2015 na mém soukromém blogu: zde/
Petr Macháček. FOTO archiv Divadla Kámen
Autor je zakladatelem, vedoucím, režisérem a scenáristou pražského Divadla Kámen.
