Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Máme právo vychovávat děti ve strachu?

    V Théatre du Chatelet dohrál v prosinci 2011 Orchestre National pod svým šéfem Danielem Gattim po třech letech svůj mahlerovský cyklus. Závěrem nejen Lied von der Ecke a 9. symfonii, ale i Desátou, kterou po jiných pokusech nakonec podle klavírní verze dopsal britský skladatel Deryck Cooke.

    Rozstřílená tvář syna Božího (Romeo Castellucci: O pojetí tváře syna Božího, Socìetas Raffalelo Sanzio, prem. 2011) Foto archiv Romeo Castellucci

    Vyšel jsem (přesněji: vybelhal se) na velké náměstí v centru Paříže, na němž proti sobě stojí dvě velká divadla, nejen Theatre du Chatelet, ale i Théatre de la Ville (původně Sarah Bernhard) a chystal jsem se na metro. Jenže chyba: velké náměstí bylo obklíčeno, ba obsazeno policí v plné zbroji, vchody do metra uzavřeny, stanoviště taxíků obstaveno zátarasy. Bylo k půlnoci a za policejními kordony dav, nebo spíš shluk povykujících civilistů, kteří se tu – jak mi po chvíli došlo – shromáždili, když se většině nepodařilo proniknout do Théatre de la Ville, kde hostující italský soubor dva týdny hrál inscenaci předního italského divadelníka Romea Castelluciho O pojetí tváře syna Božího. Katoličtí fundamentalisté se tu každý večer pokoušeli představení znemožnit, armáda policistů jim v tom ve jménu svobody pokaždé zabránila. Novináři se zeptali jednoho z nich: Viděli jste tu inscenaci? – Blahoslavený, kdo uvěří, aniž viděl, zněla odpověď. K tomu autor a režisér Castelluci: Náboženství ztratilo schopnost klást otázky, takže jeho místo zaujalo umění. Od víry k ideologii jsou tisíce mil… (o skandálu a inscenaci jsme psali na i-DN v č. 18/2011 Koncept tváře Božího syna vyvolal v Paříži skandál a v 3. části avignonské reportáže Petra Feyfara Dost bylo postdramatismu v i-DN 15/2011 – pozn. red.)

    Jak jsem se tu noc dostal domů, si už nevzpomínám, ale vím, že v Toulouse, kde se hrála hra slavného Argentince Rodriga Garcii Piknik na Golgotě o strachu z Pánaboha, to bylo stejné. Máme právo vychovávat děti ve strachu?, ptá se v této hře autor.

    Když už jsme u divadla: v Paříži (Odéon) slavila opět velký kritický i divácký úspěch další převyprávěná pohádka (Červená Karkulka, Pinocchio) Belgičana Joëla Pommerata Popelka.

    A veškerá soukromá divadla se stáhla z účasti v každoroční soutěži o Molièrovu cenu. Důvod: Drtivou většinu, ne-li všechny ceny získávají už po léta inscenace veřejně financovaných divadel. Důvod: Skutečnou tvorbu a novátorství si soukromá divadla nemohou dovolit, pracují pro jiné obecenstvo, musí být rentabilní atd. Nemají prostě stejné podmínky a celá soutěž možná zanikne, přestože soukromá divadla (skoro výlučně pařížská) stála u jejího zrození se snahou vyrovnat se soutěži i ceně filmové (César). Další potvrzení dávno známé pravdy. Jen nikdo – a zřejmě nikde – nenašel uspokojující řešení.

    Nový ředitel pařížské opery Bastille-Garnier udělal rázný konec Martiérovu hledání nových cest. Vrátil na repertoár starší prověřené inscenace a nové jdou dnes v jejich stopách. Přitom se ukázalo, že největší úspěch u obecenstva i kritiky měly desítky let staré inscenace Strehlerovy (Figarova svatba) či Ponnellovy (Rossiniho Popelka). To jest umělecké činy. Možná začíná zvonit hrana postmoderně a bude se zase prosazovat skutečná tvorba: ani oprašování minulosti ani pseudonovátorství za každou cenu.

    Nakonec pro zajímavost: 25 francouzských orchestrů (prakticky každý region má svůj, čtyři nejpřednější v Paříži) má stálé složení, jejich hráči jsou trvale placenými zaměstnanci (na rozdíl od orchestrů anglosaských a samozřejmě od souborů specializovaných třeba na baroko, staré nástroje atd.). Jenže tady subvence klesají a hlavně v regionech se začínají ptát, co bude dál.

    Podzim přinesl dvě výstavy, které stojí za zmínku. V Muzeu soudobých dějin se jmenovala Perestrojka a glasnosť. Nespočetní návštěvníci žasli nad mírou svobody nejen tvorby, ale i kritiky, jež poznamenala poslední léta SSSR (zřejmě to souvisí). A v Cité de la Musique Paul Klee a hudba. I tady zase málo známé spojení vyvolalo zajímavé diskuse o vztahu hudby a výtvarného umění (Klee byl původně cellista). Téma, které by zasloužilo nejen jednu výstavu.

    Katoličtí fundamentalisté se modlili a hlasitě demonstrovali. Pokoušeli se každý večer Castellucciho představení znemožnit FOTO DAVID VINCENT


    Komentáře k článku: Máme právo vychovávat děti ve strachu?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,