Maloměšťáci umírají zaživa… a za okny mizí příroda
Když experimentální scéna HaDivadlo uvádí v režii čerstvého třicátníka Ivana Buraje Gorkého Maloměšťáky, vyvolá to dnes – přinejmenším u mé generace – zvědavost i pochybnosti zároveň. Vždyť tato hra zvěstující nevyhnutelnost společenské změny v předvečer socialistické revoluce, jak jsme se učili k maturitě, se před listopadem hrávala v rámci povinných kvót ruské a sovětské dramatiky. Ale neinscenovala se vždy prvoplánově ideologicky: třeba Měšťáci Miroslava Macháčka z roku 1976 v tehdejším Tylově divadle s Josefem Kemrem v roli Bezsemenova stáli za vidění.
Cyril Drozda a Simona Peková jako manželé Bezsemenovovi z Gorkého Maloměšťáků: v interpretaci režiséra Buraje se zdá, že umírají zaživa… FOTO KATEŘINA BARVÍŘOVÁ
Ale o čem lze tento realistický text prodchnutý vizí lepšího světa hrát dnes? Cestou do Brna si čtu rozhovor s Burajem. Pod všemi úvahami o divadle prý vnímá fakt, že naše planeta potřebuje pomoci, a pokud neuděláme něco se svým vztahem k životnímu prostředí, zanikne civilizace, jak ji známe. V inscenaci Gorkého hry chce proto zúčtovat s antropocentrismem, který svět do stavu hrozící apokalypsy přivedl. Jeho omezenou perspektivu pro něj ztělesňuje právě realismus se svojí posedlostí interiérem a mezilidskými vztahy jako totálním rámcem. V inscenaci se nám tato antropocentricky nahlížená realita má vzdalovat, lidé mizet… Moc si to neumím představit, o to jsem zvědavější.
Do sálu vcházíme přes jeviště. Na peršanech jsou nataženy igelitové pásy, abychom nenašlapali v parádním pokoji Bezsemenovových. Na začátku je dlouho tma. Pomalu se z ní vynořují obrysy nábytku, jako když se rozkoukáváme ve zšeřelé místnosti – pokoj je zaplněn starožitnostmi jako v muzeu. Světlo oživuje předměty i dvě lidské postavy, které působí skoro jako dekorace. Taťána a Polja spolu mluví sotva slyšitelně, jako by splývaly s tou zvláštní, tichou atmosférou pokoje, která působí dojmem starého obrazu. Vybaví se mi ruské slovo pro zátiší: naťurmort, z francouzského nature morte – mrtvá příroda.
Ze tmy se, jako záblesky v paměti, poté vynořuje každý výstup inscenace. Vnímáme ostré detaily a zvuky: pohyb Tětěrevovy ruky, když ho zalehne Taťána se svou trapnou milostnou touhou, krev, jež se vyvalí z úst matky Bezsemenovové jako znamení smrti, úzkostné kvílení větru nebo ohlušující bolavě zesílený klavír, Perčichinův šťastný pohled na ptáčka v kleci, Polju, která pečlivě urovnává třásně koberce, zatímco Bezsemenov ponižuje jejího otce… Každý z obrazů nás zasáhne napětím a intenzitou vztahů nebo „jen“ hutnou atmosférou beze slov.
Z původního textu, ve kterém Gorkij představuje rodinu Bezsemenovových a jejich nájemníky jako modelové reprezentanty ruské předrevoluční společnosti, zůstala odhadem čtvrtina, ale vůbec to nevadí. Přihlížíme mikrodramatům, v nichž se láme život některé z postav, aniž by si to uvědomovala. Víc než ideologické pozadí (to je skoro nečitelné) vnímáme leitmotiv konverzace: jak naložit s vlastním životem? Bezsemenovovi mají jasno. Postavili domy, ve kterých pronajímají byty. Mají svoji jistotu a pravdu a trvají na svých zvycích (cukr se kupuje v homoli, ne sekaný). Zdá se, že zaživa umírají, stejně jako jejich staropanenská dcera Taťána, která život už vzdala. Syn Petr se doma dusí a dostává šanci v podobě sňatku s životaschopnou vdovou Jelenou. A nadšeně pracující Nil se spojí s vitální Poljou…
Burajovi stačí velmi málo slov k tomu, abychom přečetli charakter i aktuální situaci každé z postav. Herci jsou přesní, uvolnění, na sebe napojení. Souhra mladých s bardy brněnských malých scén, Cyrilem Drozdou (Milošem Černouškem) a Simonou Pekovou v rolích Bezsemenovových, působí až neuvěřitelně přirozeně. Bezsemenovovy repliky jsou jako otrávené šípy. Směsicí měkké žoviálnosti, pomalých gest a úporně naléhavé zpěvavé intonace se zavrtává hlavně do těch nejzranitelnějších – do vlastních dětí. Drozda vytvořil velký portrét něžného monstra, ve kterém je i něco z komediantství starého Karamazova.
S postupem času se tmavé pauzy mezi obrazy prodlužují. V jednom „hraje“ byt úplně prázdný. A nakonec se postavy skutečně vytrácejí, zůstávají jen herci, napůl v civilu. Velmi přesný a zároveň znejistěný realismus inscenace vyvolává zvláštní nostalgii, ale zároveň její odmítnutí – pocit, že jsme viděli kousky starého filmu, svědka dob minulých. Paradoxní je, že režisér do své sugestivní inscenace v závěrečných vteřinách natvrdo vrací ideologičnost Gorkého hry. Poslední obraz opatřil titulky, které nám říkají zhruba toto: Zatímco si uvnitř žijeme svoje malicherné životy, venku za okny mizí příroda. Měli bychom s tím něco dělat.
HaDivadlo, Brno – Maxim Gorkij: Maloměšťáci. Překlad Bohumil Mathesius, režie Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, scéna Lenka Jabůrková, kostýmy Kateřina Marai, kostýmní spolupráce Kateřina Kumhalová. Premiéra 13. prosince 2018.
Komentáře k článku: Maloměšťáci umírají zaživa… a za okny mizí příroda
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
