Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malá velká dramata v písku

    Inscenace Malí velcí vznikla jako společný autorský projekt tří výrazných umělců. Jako režisér je podepsán Jiří Ondra, na celkové koncepci se však podíleli i herci Ondřej Bauer a Filip Jevič. Výběr tématu probíhal na základě osobních setkání s problémem, který poznamenává jejich každodenní život. Toto téma je blízké každému z nás: svět dětí a dospělých, utváření vztahů mezi dětmi navzájem i generační konfrontace mezi syny a jejich otci.

    Celková podoba byla kromě umělecké představy o výsledném jevištním tvaru ovlivněna také zkušenostmi Jiřího Ondry s terapeutickou a pedagogickou prací s dětmi z dětského domova a diagnostického ústavu. Malí velcí nemají být pouhou nostalgickou vzpomínkou na indiánská léta „odrostlých kluků“, ale i popisem nejistot, osamělosti či trápení dnešních dosud nenáctiletých.

    Ondřej Bauer a Filip Jevič – stále jako malí kluci na pískovišti… Foto archiv Studio Damúza

    Inscenace je koncipována jako nahlédnutí do melancholického i zábavného světa malých a velkých prostřednictvím několika modelových situací. Vliv terapeutických technik se také projevuje ve způsobu podání jednotlivých scén, neboť herci ve svých rolích předvádějí reálné situace a upozorňují na bolestné zkušenosti řady dětí. Z rozhovorů malých chlapců se dozvídáme, jak rozdílné vnímání okolí a rozdílný žebříček hodnot mohou mít dva vrstevníci. Sebevědomý rošťák hovoří s despektem o své rodině, zvláště o hysterické matce, a závidí nový počítač neprůbojnému kamarádu, který materiální dárky považuje za cosi podřadného a touží jen po pozornosti pracovně vytíženého otce. Humorněji působí scéna hospodského vtipkování venkovských štamgastů o jejich dětech. Tato scéna poukazuje nejenom k rozdílu mezi světy dvou generací, ale i k jejich podobnosti. V každém muži se skrývá malý kluk a v každém klukovi je kus přemoudřelého Malého prince.

    K inspiraci příběhem Malého prince odkazuje také prostor. Místo, v němž se jednotlivé akce odehrávají, je vytržen z kontextu nám přístupné reality a zasazen do bezčasého a bezejmenného prostoru kdesi ve vesmíru. Velice důležitou složkou je světelný design, neboť dotváří fantaskně barevnou scénu, která obsahuje absurdně pojaté obrazy – například nasvícený nočník na hlavě Filipa Jeviče připomíná královskou korunu. Nejvýraznější součástí scény je však písek, který protagonistům poskytuje mnoho podnětů a je často využíván k přímé jevištní akci. Velice dojemně a současně tragikomicky působí například vstupní scéna, v níž je zobrazeno zrození dítěte – embrya z písku a světla. V krátké pantomimické scéně podkreslené zádumčivou hudbou můžeme nalézt nejen motiv narození, ale i růstu a dozrání v muže.

    Nasvícený nočník na hlavě Filipa Jeviče připomíná královskou korunu Foto archiv Studio Damúza

    Technicky propracované nasvícení herců i rekvizit inscenaci oprošťují od jejího označení za jednoduchou psychologickou analýzu vybraného fenoménu a dělá z ní vizuálně podmanivou a mnohovrstevnatou podívanou. Scéna není pouhým prostorem pro hereckou akci, ale také prostorem pro světelnou instalaci, jejíž součástí se v určitých momentech stávají sami herci. V těchto okamžicích se přerušuje dějová linie a herci se spolu s diváky nechávají unášet surrealistickou atmosférou jednotlivých obrazů, jejichž význam je leckdy velmi obtížné odhalit a popsat.

    Inscenace si rozhodně naklade nárok být komplexním obrazem složitých komunikačních bariér mezi dětmi a dospělými či návodem, jak tyto bariéry překlenout. Pouze prostřednictvím poetického a ironického divadelního jazyka nahlíží několik situací, které řadě diváků mohou připomenout zážitky z jejich vlastního života. Vážné téma je zpracováno formou hry, což je patrné především ve způsobu herectví. Ondřej Bauer i Filip Jevič si své role užívají, hrají o sobě a pro sebe. Režisér Jiří Ondra ponechal hercům velký prostor pro improvizaci i během prezentace. Malí velcí jsou přístupní širokému spektru diváků, neboť každý si v něm může najít pojetí blízké jeho vkusu. Nechci proto rozhodovat, zda se primárně jedná o hru absurdní, snovou nebo o hru s přesahem do reality. V očích diváka může být jakoukoli z vyjmenovaných možností. Právě tuto přístupnost Malých velkých bych kromě důsledné režijní i herecké práce považovala za největší klad celé inscenace. Najdeme se v ní opravdu všichni, co si ještě trochu vzpomínáme na to, jak jsme se jako děti cítili a s jakými radostmi i problémy jsme se potýkali.

    Studio Damúza – Jiří Ondra a kolektiv: Malí velcí. Režie Jiří Ondra, koncept Ondřej Bauer, Filip Jevič, Jiří Ondra, scéna Ivana Kanhauserová, Antonín Šilar, hudba Matouš Hejl. Premiéra 29. listopadu 2011 v Rock Café. Psáno z reprízy 19. prosince 2011 v Rock Café.


    Komentáře k článku: Malá velká dramata v písku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,