Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Magdaléna na Štvanici

    Divadelní společnost, jež si říká Geis­slers Hofcomoedianten nebo též Geissleři, se od počátku inspiruje barokním divadlem, odkud čerpá podněty pro svou dramaturgii, ale dělá zcela současné divadlo. Za třináct let své existence má již na kontě dvacet původních her. Po prvém členu trilogie nazvané Opus Andreini, Dvě komedie v komedii (2014), nyní následuje druhý díl – činoherně-operně-taneční inscenace Magdaléna lascivní a kajícná – s mnohem výraznějším autorským vkladem, snažícím se nahlédnout do života a tvorby. Geisslerům ani nic jiného nezbývá.

    Základem scény je vodní hladina, která představuje metaforickou reflexní plochu FOTO ARCHIV DIVADLA

    Základem scény je vodní hladina, která představuje metaforickou reflexní plochu FOTO ARCHIV DIVADLA

    Vzhledem k tomu, že o životě Giambattisty Andreiniho, významného představitele commedie dell’arte, herce, dramatika a principála divadelní společnosti dei Fedeli, víme jen několik strohých faktů, nezbývá než popustit uzdu fantazii. Autory zaujala Andreiniho celoživotní inspirace biblickou postavou Magdalény, či přesněji biblických tří Marií, jež byly spojeny v jednu postavu Marie z Magdaly pozdější hagiografií a potažmo i barokní divadelní praxí. To, jak se Andreini opakovaně navrací ke své hříšnici, vykazuje rysy až jisté obsese, ale možná má i hlubší význam autobiografické paralely. Celoživotně rozklenutý oblouk hříšné postavy, která prozřením nakonec dospěje ke svému pokání, není, pravda, ani na počátku 17. století nic nového, ale přesto je setrvale oblíbeným motivem nejen v církevní scholastice, ale je hojně exploatován i v barokním divadle, kde v té době vrcholí Magdalénin kult.

    Divadelní potenciál se snaží vytěžit z tohoto imanentně barokního paradigmatu i Geissleři, a to velmi úspěšně. Jejich úprava (režisér Petr Hašek a dramaturgyně Helena Kebrtová) se nespokojuje s reinterpretací stejnojmenného Andreiniho textu (překlad Kateřina Bohadlová), ale má i zřetelné ambice vykreslit prostředky soudobého divadla jeho celoživotní fascinaci jako proces sahající od prvého pokusu, básně Magdaléna v oktávách z roku 1610, přes scénické dílo z roku 1617, provedené při příležitosti svatby Kateřiny Medicejské a Ferdinanda Gonzagy, až po Magdalénu lascivní a kajícnou z roku 1652, jež je vyvrcholením jeho úsilí vyrovnat se s magdalénským tématem.

    Geissleři si přitom počínají nápaditě, jejich divadelní symbolika je i ve stísněných prostorách současného působiště ve Vile Štvanice dobře čitelná a funkční. A hlavně se jim daří vtipně kondenzovat příběh Andreiniho života a tvorby do divadelního tvaru, jenž imponuje svou živou bezprostředností a komunikuje zcela nevázaně se svým nepočetným publikem. Komorní podmínky skromného divadelního prostoru dokázali Geissleři zužitkovat v maximální míře, což vynikne zejména ve srovnání s původní verzí inscenace pro Květnou zahradu v Kroměříži (září 2015), která spoléhala spíše na malebnost vnějšího prostoru než vnitřní dramatický tah.

    Zde je základem scény vodní hladina, představující metaforickou reflexní plochu, na níž se odehrávají peripetie „chlípného i kajícného“ příběhu, ale schopná zapůsobit i tělesností vodního živlu (je lépe si sednout raději do poslední řady, což je stále velmi blízko). Přesto, obdiv je třeba složit připravenosti a pohybové kultuře všech herců, s níž zvládají i složité a dynamické scénické propletence. Dění na jevišti je efektivní kompilací útržků života Giambattisty (Aleš Pospíšil) i jeho ženy Virginie, do nichž se se snovou hektikou proplétají vstupy jeho utkvělé scénické vize Magdalény (obě Alena Bazalová). Ale po okrajích bazénu našlapují a v jeho vodách se smočí i Recenzentka, i další biblické postavy, Marta či Chór (Claudia Eftimiadisová), Divák, Milenec (Martin Bohadlo), Kulisák, Samson (Jan Březina), Uklízečka (Mirka Prokešová), Služka (Eva Burešová) či personifikovaná Boží laskavost (Simona Jindráková a Tereza Sedláčková). Ti všichni jsou uvedeni v programu jako ti, kdož „hrají, tančí a zpívají“.

    Málokdy jsem měl, odcházeje z divadla, pocit tak příjemné jednoty a celistvosti hereckého výkonu jako při tomto Ostrovním oratoriu. Nejen tak, jak to myslel Ivo Osolsobě, ale i ve smyslu stylové jednoty. Vedle výlučných ingrediencí soudobého divadla, minimalismu, rapu, popíku jak ze San Rema tu zní i recitativo accompagnato Claudia Monteverdiho (hudební nastudování David Hlaváč). A vycházejí spolu dobře.

    G. B. Andreini, Geisslers Hofcomoedianten: Magdaléna lascivní a kajícná. Překlad Kateřina Bohadlová, koncept Petr Hašek a Helena Kebrtová, scénář Geisslers, libreto Helena Kebrtová, Giovan Battista Andreini, režie Petr Hašek, scénografie Ján Tereba, kostýmy Jitka Nejedlá, choreografie Kamila Mottlová. Premiéra 12. prosince 2015 ve Vile Štvanice.


    Komentáře k článku: Magdaléna na Štvanici

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,