Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Má vlast live 1939

    Koho by napadlo, že ještě někdy uslyšíme legendární koncerty České filharmonie (v kombinaci s orchestrem Radiožurnálu) s Václavem Talichem z roku 1939 na prvním ročníku Pražského máje! Leč zázraky se dějí a nález nahrávek Talichova provedení Smetanovy Mé vlasti z 5. června 1939 a druhé řady Dvořákových Slovanských tanců z 13. června 1939 v Národním divadle v Praze takovým zázrakem je.

    Koho by napadlo, že ještě někdy uslyšíme legendární koncerty České filharmonie s Václavem Talichem z roku 1939

    Už samotný příběh snímků, které na albu dvou kompaktů nazvaném Václav Talich live 1939 vydala firma Supraphon Records (SU 4065–2, 2011), je těžko uvěřitelný. Koncerty tehdy živě přenášela řada zahraničních stanic, mezi nimi Státní norský rozhlas, který v té době zkoušel převratné nahrávací zařízení systému Philips-Miller: zvuk se zaznamenával na filmové pásy Philomil široké sedm milimetrů a dlouhé tři sta metrů, zařízení bylo schopné zaznamenat delší než v té době obvyklou tříminutovou sekvenci, navíc v nepoměrně lepší kvalitě – Jan Lžičař mohl snímky pro vydání remasterovat tak, že předčí dobové gramofonové záznamy. Nákladný přístroj si mohlo dovolit jen několik evropských a amerických stanic, mezi nimi ta v Oslu, kde se také záznamy koncertů v archivu norské vysílací korporace nalezly – Má vlast spotřebovala devět kotoučů!

    Talichova nahrávka Mé vlasti s Českou filharmonií vydaná v 50. letech bezděky dokumentuje tristní osobní a uměleckou poválečnou pozici dirigenta. Byl dokonce zatčen coby kolaborant, posléze mu ministr kultury Zdeněk Nejedlý znemožnil adekvátní uplatnění. Provedení je unavené, bez jiskry, v pomalých stereotypních tempech a jednotvárném zvuku. Objevený snímek z roku 1939 naopak ozřejmuje Talichovo mistrovství a dokládá, jak lze hudbou vyburcovat k protestům.

    Vstupní Vyšehrad Talich interpretoval s pokorou a zvláštním smutkem, jako by otevíral starodávnou knihu s osudy porobeného národa. Vltavu i báseň z Českých luhů a hájů odehrál poměrně stroze, až s podivem nevyhrával barvité líčení krás české krajiny, ani v dramatické Šárce dnešní posluchač, který díky mnoha nahrávkám díla má možnost srovnávat provedení špičkových dirigentů přinejmenším posledního půlstoletí, nic tak převratného nezaslechne. Veškerou energii Talich koncentroval do dvou posledních dílů cyklu: Tábor začíná ponuře, temně, tak pomalu, že až zamrazí, a pokračuje důsledně v majestátním tempu, jímž symbolizuje utrpení národa zrazeného Mnichovem a okupací a v němž jako by kumuloval zlost a napětí před explozí. Blaník začíná závěrečnými takty Tábora, obě skladby lze hrát jako jeden celek, což však Talich neučinil, naopak už po Táboru zaburácel mohutný aplaus, v němž nebylo možné neslyšet demonstrativní protest. Blaníkem Talich ono napětí od počátku uvolňuje, v lyrickém pastorále jako by nad zkoušenou českou zemí dokonce na chvilku vysvitlo slunce, čímž Talich dovršil promyšlenou přípravu strhující závěrečné gradace díla, do níž Smetana prolnul symboly Vyšehradu, Tábora i Blaníku – energickým rytmem pochodu Talich jednoznačně vyzval k odporu, přímo to hudbou vykřičel! Posluchači odpověděli frenetickým aplausem a bojovnými i naštvanými (na místě by bylo jiné slovo) výkřiky, až vřava přešla ve spontánní zpěv písně Kde domov můj. Známe ty události z historie, ale nyní máme možnost být takřka u toho, a musím přiznat, že se mi vehnaly slzy do očí. Není divu, že další Talichovo provedení Mé vlasti okupanti podmínili vynecháním závěrečné básně, kterou Talich nahradil Smetanovou Českou písní.

    Provedení Slovanských tanců už není tak otevřeně politické, naopak tu Talich rozvinul to, co v Mé vlasti zřejmě programově potlačil ve prospěch přímočarého protestu: v Dvořákovi hýří tempy, barvitými plochami, opájí se melodiemi, provedení je prodchnuté jasem české hudebnosti. Jako by Talich tentokrát posluchačům připomínal, co je v ohrožení a za co stojí bojovat, auditorium opět pochopilo a po každém tanci se z nahrávky line nadšený potlesk opět doprovázený hlasitými výkřiky, které se stejně jako po Mé vlasti slily do nebývalé vřavy. Vlastně jen jinými prostředky docílil Talich podobného účinku jako při prvním koncertu. Není divu, že Pražské máje okupanti v roce 1941 povolili naposledy.

    Proč se však právě snímky Mé vlasti v norském archivu dochovaly? Editoři odhadují, že i tam možná šlo o výraz protiněmeckého odporu, neboť například třináctiminutový záznam provedení Wagnera samotným Wilhelmem Furtwänglerem, jako většinu dalších, pracovníci archivu zlikvidovali. Věčná škoda, řekneme dnes, ale buďme rádi, že alespoň Talichovy snímky přežily bez újmy déle než půlstoletí.


    Komentáře k článku: Má vlast live 1939

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,