Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lze přežít léto s divadlem? aneb Dvakrát Skutři a jednou Loseři

    Největšími prázdninovými divadelními atrakcemi jsou už nějakou dobu Letní shakespearovské slavnosti a Letní Letná. Obě akce přitahují i příležitostné divadelní diváky – lákají na známé herecké tváře (LSS), nevídané artistické výkony (LL) a atraktivitu open air produkcí (obě). Neznamená to však, že by zde nebyly uváděny i opravdu zdařilé inscenace. Sice nejsme ve sportovním prostředí (i když při návštěvě některých projektů LL si tím nebývám zcela jistá), neodpustím si zjednodušující hodnocení – letos se svou českou premiérou zvítězila Letní Letná.

    Walls & Handbags

    Hecování je základem všech artistických čísel v projektu Walls & Handbags FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

    Na obou přehlídkách byly uvedeny nové inscenace stále oblíbenějších a vytíženějších režisérů Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, výsledek je ovšem naprosto rozdílný. Už jsem v DN psala o dvou liniích tvorby dua SKUTR – na jedné straně to jsou vznešené, líbezné, dojemné, patetické inscenace a na druhé syrové, rázné, silně metaforické a nejednoznačně vyznívající performance. Romeo a Julie a Walls & Handbags toto rozdělení opět potvrzují.

    O klukovi před zdí

    Je nutno zdůraznit, že Walls & Handbags je inscenace spadající do škatulky fyzické divadlo a výsledný tvar jistě ovlivnila šestice vystupujících: Petr Horníček, Lukáš Macháček, Matyáš Ramba, Vítězslav Ramba, Jindřich Panský a Kryštof Unger. A aby toho nebylo málo – jako autorka námětu je uvedena Marija Pavlović a na choreografii, libretu a režii se podílela také Jana Bur­kie­wi­czová. Nechci se dohadovat, jaký byl vklad nápadů a činností jednotlivých tvůrců. Mám za to, že divadelní rukopis SKUTRu je i zde čitelný a inscenace se v mnohém podobá například činoherní Bouři – třeba obdobnou „mužskou energií“ a strohostí scény i kostýmů Adriany Černé.

    Jak už jsem naznačila, popisovat (nebo spíše interpretovat), co přesně se na jevišti děje, může být komplikované. Věřím, že téměř každý divák má trochu jiný zážitek. Ne však proto, že se jedná o novocirkusovou inscenaci, kde je podstatná především pohybová, artistická část. Není tomu tak. Zdi a kabelky jsou hodně a krásně divadelní, ale příběh se dá spíše jen vytušit. Ovšem ovzduší střídajícího se smutku, strachu, radosti je velice silné, téměř hmatatelné.

    Osobně mi úvodní scéna připomněla prastarý animovaný večerníček O klukovi z plakátu. Malý, osamělý chlapec (zde osmiletý gymnasta Kryštof Unger) stojí před dřevěnou zdí, na kterou kreslí křídou. A takto si „vysní“ pětici kamarádů. Zeď se zázračně (lehkou demontáží) promění na bytelné lavičky (z kterých se dá jako ze správné stavebnice postavit cokoli – hlavně, ať je to hodně vysoké) a dobrodružství začíná.

    Na jevišti se objeví adrenalin, testosteron a touha vítězit. Může se stát kamarády pět svalnatých mužů v teplákách a chlapeček v šortkách? Zdá se, že ano. Vše je hra – někdy jen klučičí, jindy je to spíše výzva a nechybí ani boj na život a na smrt. Jako malí kluci – napadne vás několikrát.

    Potkává se život před a za stěnou. Můžeme si podle libosti dosazovat, kdo koho zachránil od nudy, kdo komu ukazuje, jak to tady chodí. Zda stěna oddělovala svět reálný a vysněný (či snový) či je spíše hranicí mezi dospělostí a dětstvím. A možná také to, zda takové zdi/přepážky/mantinely opravdu existují, nebo je máme pouze ve své hlavě.

    Hecování je základem všech artistických čísel a performeři předvádějí opravdu skvostná čísla pozemní akrobacie. Je to místy úsměvná – i chtěně vtipná – přehlídka „mužnosti“. Malý Kryštof je vlastně ne­ustá­le ve středu dění – ale ne proto, aby byl pouze opečovávaným malým společníkem. Jeho pohybové schopnosti a radost z rizika vyvolávají u publika nadšení. O dítě letící vzduchem nebo se nacházející ve výšce několika metrů se přirozeně bojíte mnohem více než o jeho dospělé společníky. Tentokrát opravdu platilo, že diváci sledovali představení se zatajeným dechem.

    LSS 2015 - Romeo a Julie

    Balkonová scéna se odehrává u stolu FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Jepičí láska s motýlími křídly

    V Romeovi a Julii, uváděném na Pražském hradě, se ukázalo, jak tenká hranice může být mezi vtipem a krásou a trapností a líbivostí. Nemyslím si, že by si to režiséři neuvědomovali, a jistě některé situace záměrně na tomto pomezí vystavěli. Přesto byla intenzita gagů i sentimentu, přemrštěnost některých kostýmů a mnohost nápadů občas nesnesitelné.

    I tato inscenace je značně pohybová – ozvláštněním a okrasou jsou šermířské výstupy či tanec motýlů (tedy doprovod do zásvětí). Obrovská, prosklená scéna Jakuba Kopeckého, která evokuje salonní společnost, a kostýmy Lindy Boráros, jež jsou spíše současné a někdy při snaze za každou cenu vystihnout charakter postavy i zveličené, jistě upoutají, ale ne vždy je lze považovat za funkční. Text je podřízen vizuálnu a je značně seškrtán, některé pasáže tak působí nesrozumitelně a vytrženě – především Merkuciův monolog o královně Mab.

    Rozdílnost toho, co a jak se děje před a po přestávce, byla jistě také záměrem a vlastně i dosti účinným – po legračním představení Monteků a Kapuletů (a všech ostatních) přichází tragédie. Rozvernosti ale bylo příliš – ztřeštěná Chůva Nadi Konvalinkové nebo Juliina věčně mladá matka, která chce dceřina nápadníka Parise urvat i pro sebe, Lenky Krobotové se ještě pohybují na přitažlivém pomezí humoru, starostlivosti a citlivosti. Horší je to s plochostí a jednostrunností Vavřince Saši Rašilova a především Romeovými společníky – Benvoliem (Jan Cina) a Merkuciem (Petr Vančura), které režiséři – pro účel bálu – navlékli do dámských šatů a nechali předvádět iritující a zbytečnou travesti show. Scéna, ve které je Merkucio mrtev, a Benvolio se snaží jeho bezvládné tělo oživit, je však dojemná a je prvním znakem, že už bylo dost legrace a nastává obrat k vážnějšímu tónu inscenace. A ten Trpišovský a Kukučka i tentokrát nechali rozeznít s grácií.

    Jan Sklenář hraje Romea jako rozervaného, (sebe)trýznivého mladého muže (skoro se chce dodat, že působí až „hamletovsky“), je patetický – ale roztomile. Julie Terezy Voříškové se zpočátku jeví spíše jako praštěná, klackovitá holka, kterou její zatím nepoznané pocity překvapí, najednou zněžní a před očima diváků vyroste a dospěje.

    Samozřejmě nelze nezmínit balkonovou scénu a hlavně – pokud je bez balkonu. Odehrává se u stolu – tedy spíš pod stolem a na něm. Upřímně řečeno, díky Janu Sklenářovi a Tereze Voříškové (v alternaci s Marií Poulovou) působí rozechvěle i rozverně, ale za geniální nápad to nepovažuji.

    Výraznými metaforami inscenace jsou káva a motýli. Proč se zde káva mlela, pila a šňupala, bych radši nechala stranou – ano, můžeme se pokoušet o interpretace: protože kafe a bábovka jsou základními atributy správné návštěvy a námluv, nebo to může být evokace Maryši a sňatku z rozumu… Druhý ornament je ovšem mnohem nosnější. Motýlí křídla. Julie je má od začátku – jsou jejím kostýmem na bále-, kde potká Romea. Ze zakukleného děvčátka se tak stává krásná žena, kterou „povznáší“ – třeba až do snu – láska. A objeví-li se v závěru Romeo a Julie s křídly, víme, že se jen proměnili, aby byli spolu i v jiném světě. Může to působit jako kýčovitý závěr, ale režiséři tuto hranici pro mě zatím ještě nepřekročili.

    LSS 2015 - Romeo a Julie

    V Romeovi a Julii nechybí ani tanec motýlů FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Třikrát a dost

    Skutři v obou inscenacích výrazně pracovali s kontrasty (a zároveň i prolínáním) snění či jiného světa a reality. Vlastně jako téměř pokaždé. Opět to zafungovalo a asi ještě nějakou dobu fungovat bude. Úspěšní jsou také v budování tklivé atmosféry (s výraznou pomocí hudby Petra Kalába) a ve vedení herců či performerů, mají obrovský cit pro pohybovou stránku inscenace (a poslouchají choreografy). Umí využít minimalistickou i složitou, dekorativní scénografii (Adriany Černé a Jakuba Kopeckého). Netoužím však vidět další příběh o nenaplněné lásce v jejich režii. Po triádě Labutí jezero a Evžen Oněgin v Klicperově divadle a Romeo Julie na Letních shakespearovských slavnostech (i když jsem první dvě inscenace přijala s nadšením) mám pocit, že sleduji nekončící seriál. A první díly bývají téměř vždy nejlepší.

    Losers Cirque Company a SKUTR: Walls & Handbags. Námět Marija Pavlović, choreografie, libreto a režie Jana Burkiewiczová, režie a dramaturgie SKUTR, výprava Adriana Černá, hudba Petr Kaláb, zpěv Csongor Kassai, návrh akrobatických modulů Petr Horníček, Zdeněk Moravec. Premiéra 17. srpna 2015 na Letní Letné.

    Letní shakespearovské slavnosti – William Shakespeare: Romeo a Julie. Překlad Martin Hilský, úprava, režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Linda Boráros, hudba Petr Kaláb, choreografie Jan Kodet. Premiéra 25. června 2015 v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu.


    Komentáře k článku: Lze přežít léto s divadlem? aneb Dvakrát Skutři a jednou Loseři

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,