Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lumír Tuček

    Lumír TučekVidím to spíš bledě. Na druhou stranu pár věcí i o prázdninách stálo za vidění. Takže nic nového. Tady bych mohl skončit, protože by si do těch „pár věcí“ mohl každý dosadit to své a vznikla by málokdy vídaná harmonie v chaosu. Jenže to by tato rubrika zela prázdnotou. Tak začnu – jak jinak – divadlem.

    O konci Divadla Komedie, přesněji Pražského komorního divadla v Divadle Komedie, psali snad už všichni. Mě na tom zániku zaujal způsob, jakým se to stalo. Pánové Dušan D. Pařízek a David Jařab nezvolili obvyklé kvílení, kdy se alarmuje kulturní veřejnost, studenti uměleckých škol, alternativní aktivisté, lká se nad koncem kultury v Česku, hekticky se plní mailové schránky výzvami a peticemi s takovou měrou naléhavosti, že se téměř ztrácí hranice mezi ohrožením Divadla Bez zábradlí, zpustošením Lázní Kyselka či odvoláním (údajně) neschopného ministra Pospíšila (i když ne že by ty závady neměly stále stejný zdroj!). Místo toho s důstojností a vznešeností starých surrealistů uspořádali nevídanou divadelní hostinu, která na prvním místě poskytla radost z toho, co dokázali. Pravda, taková kumulace derniér může znamenat leccos – nevídanou rekapitulaci mimořádného snažení, nukleární políček úředníkům magistrátu, nějakého troubu by klidně mohla dohnat k pokusu o zápis do Guinessovky. Obdivu hodní tvůrci však jen ve vší slušnosti řekli: Na shledanou. Přesně tedy: Ende, dál to nende! A i tady prokázali nevšední schopnost vrstvení významů. Laškovný slogan jednak připomněl jejich brněnskou minulost a zároveň se elegantně vyhnul logičtějšímu pražskému vyjádření téhož – Šmejde, dál to nejde!

    Jména kódů Můj přítel a dobrý brach Štěpán Kafka mi se slovy: To se ti bude líbit, daroval knihu Goncalo M. Tavarese, kterou vydalo jeho nakladatelství Smršť. Tedy dvojknihu. Z jedné strany je kniha Pan Kraus a politika – série kondenzovaných tupostí na půdorysu vztahu šéf a jeho asistenti. Řada situací tu trefně překonává i ty nejsmělejší představy normálního člověka o současném stavu řízení čehokoli. Tuzemci bude asi nejspíš evokovat prostředí politiky, ale mé dávné zkušenosti s přípravou akcí pro velké a střední podniky dosvědčí, že je to jev mnohem obecnější. Navíc s pro nás trochu neuvěřitelnou strnulostí a nehybností tohoto vztahu, danou nepochybně historickou daností Pyrenejského poloostrova. U nás by minimálně polovina asistentů v skrytu tvrdě pracovala na poškození kolegů a zároveň na svržení šéfa. Očekávám, že brzy dostanu pozvánku na divadelní zpracování této knihy, doslova se nabízí. Z druhé strany je pak Pan Brecht a úspěch, různě strukturované anekdoty typu: Estetika – Jedna tlustá žena si přála zhubnout, přišla k doktorovi a řekla: Uřízněte mi nohu.

    Další knihu, kterou musím zmínit, je Nepodávej ruku číšníkovi, tříšť vzpomínek filmového režiséra Jana Němce. Hrdost, nezlomnost a frajerství v tom nejlepším slova smyslu, předvedené na banálních i bizarních příhodách a zážitcích, jasně dokládá, proč se tento tvůrce tak těžko dostává k natočení každého dalšího filmu. Pravda, chyběly mi tam některé – mezi emigranty legendární – historky, kdy třeba jisté americké milovnici a mecenášce UMĚNÍ pomočil psíka, aby dokázal, že se neshrbí před diktátem peněz. Vyhýbá se i dalším slavným pijáckým příhodám. Doufám tedy, že o tom ještě dokáže natočit film, mohl by se jmenovat Jméno kódu bilirubin.

    Smutné komedie Filmem léta pro mě byl Polski film, smutná komedie Marka Najbrta o prázdnotě. Pětice hvězdných představitelů Daniel, Liška, Matonoha, Polášek a Budař tu hraje jako o život, přesto je s každým dalším okénkem filmu jasné, že z touhy připomenout sobě i divákům své dávné zdařilosti se velký příběh udělat nedá, i když to tak kdekdo dělá. Vzpomněl jsem si na to i na výstavě Karla Nepraše v DOX, kde souběžně běží expozice o Křížovnické škole humoru bez vtipu. Velikost Neprašových soch a kreseb netřeba nikomu z čtenářů DN objevovat, člověk jen s úžasem pozoruje nesmírně vtipné výjevy, které vůbec nejsou k smíchu. Jaksi naruby jsem tento stav pak zažil večer po rozsudku nad skupinou Pussy Riot při poslechu pořadu Radiožurnálu Jak to vidíte. Osmdesát procent volajících tento rozsudek schvalovalo buď z náboženských důvodů, nebo jen proto, že jejich kravál není hudba.

    Rock’n’roll V hudbě jsem ovšem sám zamrzl někdy v roce 1999, kdy mi došlo, že mě stejně baví a zajímá jen hudba z přelomu 60. – 70. let, a tak poslouchám hlavně Doors, Led Zeppelin, Kapitána Beefharta, Rolling Stones nebo Petra Nováka. Přesto mohu posloužit jednou čerstvostí. V polovině srpna jsem měl tu čest uvádět akci Rock Camp, který završil jedenáctidenní školení (člověku by se chtělo říci workshop, ale nevím, jestli se takhle dlouhá akce anglicky správně neřekne heavyworkshop) mladičkých rockových hudebníků na Sečské přehradě. Prošel jsem už hezkou řádku letních open air festivalů, ale tuhle nadšeneckou náladu jsem naposled zažil na poloilegálních srazech Hanspaulské hudební komunity na různých venkovských usedlostech daleko od Prahy někdy začátkem osmdesátých let. Při písni Boba Dylana Knockin’ on Heavens Door v podání dvanácti až čtrnáctiletých Drops se na pódiu zhmotnil jasný důkaz, že „rock’n’roll“ je nesmrtelný a zůstává jednou z mála veličin, které mohou spasit tento svět.


    Komentáře k článku: Lumír Tuček

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,