Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zázraky se stávají

    Nevěříte? Radím vám zajít do Hudebního divadla Karlín na nový muzikál Lucie – větší než malé množství lásky. Na představení o zoufalé víře v zázraky, o nikdy nekončícím, bolestném boji s tak nechápavým okolním světem a ještě více se svým nepokojným já, o odvaze vrhnout se do neznáma. Na představení, které se zázračně vymyká z nedávné produkce karlínského divadla a vlastně z pražské muzikálové scény vůbec. Snad proto budí trochu rozpaky?

    Lucie Karlín

    Jiří Korn (Šéf tiskárny) obklopen lehce zfetovanými, radostně tančícími plyšovými medvídky FOTO DAVID KRAUS

    Zdá se to být svazující, psát příběh, do kterého mají zapadnout již existující (a obecně velmi dobře známé) písničky, nepsané vůbec pro jeviště. Libretistovi Tomáši Belkovi se ale povedlo učinit z toho výhodu: napsat osobitý příběh lidí, jejichž životní pocit či přinejmenším momentální nálada zní z písniček kapely Lucie. Velmi intenzivně, přitom nepopisně, v originálních obrazech – křídla palem dál větrem mávaj / rozpouští se tma vyšší mocí / netopýři spí a hadi vstávaj. Nebo: sami se k břehům kloníme / sami jak bezvládnej proud. / Sami se proti vlnám stavíme / sami se chcem zbavit těch pout. Ale to jen tak pro připomenutí, kdo by neznal Svítání, Panice, Černé anděly, Dotknu se ohně, Medvídka… V písních nezní klopotná snaha si ve verších cosi přímo vyříkávat, jak to známe z leckterého domácího muzikálového dílka, ale skutečná poezie.

    A příběh? Netrvalo by to už asi dlouho a Daniel, kdysi zřejmě rebel, teď tak trochu povaleč, který jako by žil ze setrvačnosti, by se oženil se sice jednodušší, ale hezkou, milou a cílevědomou televizní moderátorkou Andreou. Po čase by si zvykl i na její přízemní rodiče, dívali by se všichni společně na televizi a pojídali domácího králíka. Jenže: přišla dívka Lucie – a s ní se v něm probudila touha žít, třeba i trpět, ale hlavně něco cítit. Dlouho se zdá, že se tu odehrává „obyčejná“ love story, příběh ze života. Dokud se nezjistí, že Lucie dokáže lítat. Utkvělá představa traumatizované dívky, která poté, co jako jediná z rodiny přežila autohavárii, prožila půlku života v blázinci? Ba ne, Belkův příběh není realistickým obrázkem ze života, jakkoli tak nenápadně, na první pohled obyčejně plyne. Je v něm něco mystického, tajemného. Velmi chytře napsáno: vážné dialogy jsou věcné, žádné umělé poetizování. A najednou nezní niterné vyznání falešně ani z úst Václava Noida Bárty! Ve srovnání s Pavlem Liškou (Jáchym) či Karlem Rodenem (Boris) bude jeho činoherní projev jistě vždy pokulhávat, nicméně jeho Daniel je velmi uvěřitelná postava. Václav Noid Bárta neexhibuje, skoro až s pokorou hraje i zpívá. A skrze písničky skutečně dokáže vyjádřit cosi z pocitů a snů Daniela. Stejně jako Barbora Poláková dokáže vyzpívat mnoho smutků dívky Lucie, která se snad ani nedokáže smát. Přitom nedává svou melancholii nějak odiv, žádná rozervaná bláznivka.

    Tomáš Belko nenapsal zatěžkané psychologické drama, jak by se z dosud napsaného mohlo zdát. Když začne být příliš závažno či skoro patetično, zasáhne policista Boris a povolá na Daniela cvokaře. Nebo přispěchá Danielův kamarád Jáchym s historkou typu: volala mi ta holka z divadla, abych přijel, že nikdo není doma. Tak jsem přijel. A měla pravdu – nikdo nebyl doma. Pavel Liška hraje outsidera, který se přes samé neúspěchy znovu a znovu pokouší najít si děvče, s nadhledem, dokáže zcela bezpečně prodat každou pointu a navázat kontakt s publikem. A výborná je karikatura rodičů (Danielových i Andreiných), jak je hrají Ivana Andrlová a Rudolf Kubík, bez zbytečného přehánění, vlastně skoro roztomile. A ani Andrea v podání Kateřiny Sedlákové není jen blbá blondýna – skoro by jí divákovi mohlo být líto. Však také má svoji písničku, svou chvilku bez masky.

    Libreto nejenže nabízí nečernobílé figury, má i v dalších ohledech značný divadelní potenciál. A režisér Petr Novotný s choreografem Pavlem Strouhalem a výtvarnicí Michaelou Horáčkovou Hořejší to velmi dobře vycítili. A tak vznikla poutavá inscenace, zábavná i jímavá. Když Lucie létá v prostoru, je to krásné, až to dech bere, skoro by se člověku chtělo si to též zkusit. Extravagantnímu šéfovi (výborný Jiří Korn) podstrčí hoši speciální vánoční perníčky a najednou je obklopen lehce zfetovanými, radostně tančícími plyšovými medvídky. Parádní číslo, na jehož konci šéf přistane v náručí obřího nafukovacího medvídka pandy. Efektních, chytře vymyšlených, perfektně zazpívaných a zatančených scén je tu mnoho. Celé představení jako by mělo zvláštní halucinogenní nádech. Velmi sugestivní nálada, které lze zcela propadnout, přijdete-li do divadla v tom správném rozpoložení.

    Na začátku večera stojí Daniel na Nuselském mostě. Na konci skočí. Sebevražda? Ne, jen krásná metafora: nalezl dívku, kterou miluje natolik, že ji bude následovat za každou cenu, riskovat život je to nejmenší. Protože pokud nemůže být s ní, stejně nic nemá smysl. Přepjatě romantické? Možná. Ale přiznejte si, opravdu byste nechtěli umět tak bezmezně milovat? Nebo najít někoho, kdo bude tak bezmezně milovat vás? Mimochodem: Daniel se nezabije. Zjistí, že nejen Lucie, ale i on dokáže létat. Zázraky se prostě stávají.

    Hudební divadlo Karlín – Tomáš Belko, Lucie (David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák, P. B. Ch.): Lucie, větší než malé množství lásky. Hudební nastudování Martin Kumžák, režie Petr Novotný, choreografie Pavel Strouhal, scéna a kostýmy Michaela Horáčková Hořejší, filmové projekce F. A. Brabec, sbormistryně Sára Bukovská, dramaturg Patrick Fridrichovský. Premiéra 31. října 2013.


    Komentáře k článku: Zázraky se stávají

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,