Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Luc Bondy je mrtev. Velký smutek aneb Poslední rendez-vous věčného Fénixe

    Smrt jej pronásledovala celý život. Dostihla ho ale až 28. listopadu v Curychu. Režisér Luc Bondy, ředitel pařížského Odéon-Théâtre de l’Europe, zemřel ve věku 67 let. Zůstalo za ním velké divadelní dílo a vzpomínky několika generací umělců, kteří s ním spojili svůj umělecký život.

    Luc Bondy

    Emmanuelle Béart, s níž Bondy nastudoval Strindbergovu Hru s ohněm, o něm na svém twitterovém účtu napsala stručně a emotivně ve verzálkách: LUC BONDY JE MRTEV. VELKÝ SMUTEK.

    Být, či nebýt

    Toho sobotního rána dostal zápal plic. Smrt prý nastala rychle. Ve svém curyšském bytě ale na ni čekal dlouho, až příliš si na ni zvykl. Rakovinu mu totiž lékaři poprvé diagnostikovali již v jeho pětadvaceti letech. Být, či nebýt, to byla jeho osudová otázka…, napsal o něm švýcarský Neue Zürcher Zeitung. Večerní Le Monde byl ještě konkrétnější: Nemoc tvořila součást jeho života. Naučil se s ní žít. Objevoval se ve světě umění jako Fénix. Pokaždé znovuzrozený

    Ve středu 2. prosince bylo divadlo Odéon narvané k prasknutí. Ztichlé a vážné. Režisér Romeo Castelucci vystoupil na začátku představení své „organické komedie“ Oresteia před diváky, otočil se k nim zády, vzepjal ruce k provazišti, snad i trochu výš, a vykřikl pateticky: Luc Bondy! Publikum vstalo a vzdalo poslední hold řediteli divadla a velkému umělci. Smrt byla kolem Bondyho silně přítomná – nejen v jeho curyšském pokoji. I Paříž se letos stala synonymem smrti. Nejen posledních čtrnáct dní, ale už od 7. ledna. Smutek se střídá s bolestí – cosi odchází: svoboda, jistota, naděje?

    Hluboký smutek nad skonem ředitele a všudypřítomná smrt byla Odéonu cítit doslova všude. Na jevišti i v hledišti. Zachytitelná byla v očích, v tvářích všech přítomných. I když někteří se během představení smáli. Smích a slzy…

    Bondy vedl divadlo od roku 2012. Ohromný evropský režisér, píše se v provolání divadla. Do služeb divadla vložil svého tvůrčího génia, svou erudici, svou lásku k hercům a publiku, svůj humanismus a svou svobodu. Veškerý personál divadla se připojuje k bolesti jeho rodiny a jeho blízkých, píše se na konci.

    Ödön von Horváth: Don Juan se vrací z války (premiéra 15. 10. 2013, Berliner Ensemble) FOTO RUTH WALZ

    Ödön von Horváth: Don Juan se vrací z války (premiéra 15. 10. 2013, Berliner Ensemble) FOTO RUTH WALZ

    Měl jsem to přes ulici

    Vzpomínám v tyto dny na okamžiky svého pobytu a později i svých studií v Paříži. Jeden čas jsem bydlel nedaleko divadla. Jen kousek od Lucemburské zahrady. Na obálky dopisů jsem dozadu psával: 22, rue de l’Odéon. Měl jsem to přes ulici. A tak jsem do „evropského divadla“ chodil často a rád. Mé návštěvy trvaly někdy celá odpoledne a noci. Poprvé jsem tam byl v roce 1992 s herečkou Olgou Jirouškovou (českou exulantkou a vrstevnicí Jany Preissové) na Patrici Chéreauovi. Bylo to mimořádné představení hry Bondyho dvorního dramatika Botha Strausse: Čas a pokoj (Die Zeit und das Zimmer – Le Temps et la chambre), hry, s jejíž inscenací slavil Bondy v roce 1989 velký úspěch v berlínské Schaubühne, kterou tehdy vedl. Tak jsme se seznámili jen letmo, jaksi mimoděk…

    Tehdy, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, režíroval Bondy v Paříži jen jako host. Říkalo se, že zde touží vést nějaké divadlo a možná to měl už tehdy v úmyslu. Nakonec ale po Berlínu zakotvil ve Vídni. Když se pak režisér Peter Brook rozhodl opustit své Bouffes du Nord a svěřit je týmu, který před divadlem upřednostňoval spíše hudbu (Olivieru Manteiovi a Olivieru Poubellovi), projevil nahlas své rozčarování. V rozhodnutí Petera Brooka je téměř shakespearovská rezignace. Člověka to rozesmutní, řekl v rozhovoru pro Le Monde. Ačkoli měl dveře snad všech velkých pařížských divadel pro hostování otevřené, uvědomoval si, že na vrcholcích, zejména těch uměleckých, fouká velmi studený vítr, a proto, aby prosadil své vize, je třeba přihlásit se o slovo – a ředitelskou funkci – vehementně.

    Tady mne pořád berou za nějakého Švýcara, který žije v Německu nebo v Rakousku, a čas od času je na exkurzi ve Francii. Ale já pobývám v Paříži velmi často a mohu v ní stejně tak dobře pracovat jako ve Vídni nebo v Berlí, postěžoval si tehdy.

    Osud, jenž nese jméno Mitteleuropa

    Ale právě to bylo na Bondym asi nejzajímavější. Při pokusu zjistit, odkud je, nikdo příliš nevěděl. Byl to pták rajských barev, říkával o něm jeho přítel režisér Peter Stein, s nímž vedl berlínskou Schaubühne. Znělo to sice efektně, ale opomněl dodat, že ten ráj byl ztracený. Málokdo v Praze dnes ví, že rodinné kořeny Luca Bondyho, toho mohutného divadelního Evropana, vedou přes Prahu.

    Bondyho dědeček Friedrich (Fritz) Bondy (1888–1980), používající rovněž pseudonym N. O. Scarpi, pocházel z Prahy přímo: byl novinářem, dramaturgem a též režisérem v Novém německém divadle v Praze (Neuen Deutschen Theater – nynější Státní opera Praha). Jeho otčím Heinrich Teweles (1856–1927) je v letech 1910–1918 řídil. N. O. Scarpi působil nějaký čas také jako asistent věhlasného rakouského režiséra a reformátora německého divadla Maxe Reinhardta.

    Židovské kořeny Bondyho otce, švýcarského novináře a fejetonisty Françoise Bondyho (1915–2003) míří sice z Berlína do Curychu (před nacismem), ale jeho přátelství s Romainem Garym (alias Romanem Kacewem), Eugènem Ionescem a Witoldem Gombrowiczem leccos ozřejmují. Ionesco mu vděčí za překlady do němčiny, Gombrowicz téměř za vše.

    Vytváří to téměř mystický efekt, když si uvědomíme, že v genech i osudu Luca Bondyho se snoubila snad celá paměť labyrintu střední Evropy, jemuž se někdy říká Mitteleuropa. Mnohé o tom vypovídá i výběr jeho oblíbených autorů, mezi nimiž zaujímá mimořádné místo dílo Arthura Schnitzlera. Inscenací jeho hry Duše – krajina širá (Terre etrangère – Das weite Welt) v Théâtre Nanterre-Amandiers způsobil v roce 1984 tehdy pětatřicetiletý režisér Bondy – na pozvání Patrice Chéreaua – v Paříži rozruch. Z odstupu let můžeme napsat, že se jednalo o divadelní událost desetiletí.

    Výběrem Arthura Schnitzlera vstoupil ve Francii na – pro zdejší publikum – „cizí půdu“. Vrátil se tím ke svým předkům a paměti říše, jejímž svědomím a prokletím byl analytik lidské duše Sigmund Freud a literárním analytikem právě Schnitzler. Začíná tím období, v němž se Bondy pohybuje mezi Paříží a Berlínem – tam a zpátky.

    Nebyl to ale jenom ztracený ráj střední Evropy, který Bondy hledal. Jeho posedlostí byly průniky časem. Bylo to znát i v jeho velmi pochmurném Času a pokoji, silně umělecky definovaném a kódovaném v estetice značně realisticko-naturalistické, záznamu konce věcí a světa. Konce epochy, jež se uzavírala. Do pokoje dvou přátel Olafa a Juliuse pronikají postavy jako neodbytné vzpomínky, jež se hlásí o slovo. Jako bychom se ocitli ve světě Pirandella, Ibsena, Čechova… Není vlastně celá velká evropská dramatika koncem – světa, života, civilizace – posedlá?

    Harold Pinter: Návrat domů (premiéra 18. 10. 2012, Odéon-Théâtre, Paříž)  FOTO RUTH WALZ

    Harold Pinter: Návrat domů (premiéra 18. 10. 2012, Odéon-Théâtre, Paříž) FOTO RUTH WALZ

    V pevném šiku

    Když Bondy začínal na konci šedesátých let, čerstvě vylíhlý z pařížské školy Jacquesa Lecoqa, kde se potkal s Ariane Mnouchkine i Christopherem Marthalerem, seznámil se v Hamburku s extravagantním filmovým režisérem, dramatikem a scenáristou Rainerem Wernerem Fassbinderem. Z tohoto setkání vzešla vzájemná spolupráce a první Bondyho velký divadelní čin – režie Brémské svobody (Bremen Freiheit) v roce 1972. Bylo mu pouhých dvacet šest let… Už tehdy byl plný skepse. Ale ještě v něm byla i naděje, vize změny či aspoň proměny světa.

    Na jaře roku 1993, kdy jsem viděl v Odéonu jeho inscenaci Johna Gabriela Borkmana, už po ní nezbyla ani kapka. Jeho zpracování pozdního Ibsenova dramatu neslo v sobě stopy silné deziluze. V zrcadlových odlescích vrhalo na scénu osud velkého pádu. Kroky, jimiž duněly po scéně podrážky Michela Piccoliho v titulní roli bankovního ředitele v ústraní, jsem slyšel ještě dlouho po představení. Stejně mám dodnes před očima sníh, který v závěrečném aktu na jevišti padal. Později jsem si všiml, že uměleckou spolupráci na inscenaci silně poznamenal opět – Botho Strauss, o němž se v Paříži stále psalo, že není příliš významný.

    Více než sedmdesátka jeho činoherních a operních režií působí, jako by stála v pevném šiku. Bondy patrně neopomněl na scénu uvést nic podstatného z evropské a světové dramatiky. Nechyběl – kromě již zmíněných – Stanisław Ignacy Witkiewicz, Witold Gombrowicz, Jean Genet, Eugène Ionesco, Samuel Beckett, Ödön von Horváth, George Büchner, Thomas Bernhard, August Strindberg, Shakespeare, Racine, Molière, Alfred de Musset, Marivaux, Goethe… Ale ani Yasmina Reza či Martin Crimp… Nebo Edward Bond. V hudbě Mozart, Händel, Britten, Berg…

    Smutný konec jedné epochy

    Když odejde velká osobnost, a v případě divadelním to snad platí dvojnásob, nastane okamžik, který prověří úroveň vnímání kultury v dané době. Po smrti Luca Bondyho se ozvala po celé Francii velká slova na jeho počest. Zdálo se mi však, je to pláč nejen za ním, ale za koncem velké kulturní epochy, pláč nad koncem staré Evropy.

    Bondyho nominaci do čela Odéon-Théâtre de l’Europe v roce 2012 zařídil Fréderick Mitterrand, tehdejší ministr kultury. Ve svém Pařížském zápisníku pro Divadelní noviny o tom A. J. Liehm na podzim 2011 napsal jako o „malém skandálku divadla Odéon“: Tam, kde kdysi vládl Jean-Louis Barrault a André Malraux z toho místa udělal Divadlo Evropy (Strehler, Krejča atp.), to postupně mizelo, až se šéfem stal avantgardní Olivier Py. (…) Py rád všelijak kouzlil a obecně se předpokládalo, že zůstane na další období. Leč z ničeho nic byl šéfem jmenován slavný Švýcar Luc Bondy, mj. po léta ředitel Wiener Festwochen. Nečekané Bondyho jmenování (dva roky před penzí) vyvolalo skandál. Liehm se domníval, že jde ve své podstatě o takový malý „veletrh marnosti“. Bondy měl obnovit evropskou tradici Odéonu. To se mu – můžeme dnes říci – podařilo. Potvrzují to i renomovaní francouzští kritici. Fabienne Advers v týdeníku Inrockuptibles píše: Jaká škoda, že Luc Bondy už nebude režírovat Shakespearova Othella. Dnes nám jen může přijít líto hořkých polemik, jež provázely jeho příchod do divadla Odéon, a být hořko z těch, kdo se zabýval výběrem herce Philippa Toretona, který měl hrát Othella. Smutná epocha, jež odmítá slyšet, že divadlo není skutečným světem, ale je hledáním pravdy života, jeho komplexnosti a krásy.


    Komentáře k článku: Luc Bondy je mrtev. Velký smutek aneb Poslední rendez-vous věčného Fénixe

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,