Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lubomír Lipský nás poprvé zarmoutil

    Je horký letní den roku 1966. Maminka na chatě v Plané nad Lužnicí od časného rána peče koláč, vaří, uklízí a připravuje dům na příjezd hostů. Říkám jí: „Mami, ty děláš, jako kdyby měla přijet anglická královna.“ – „Ne, Honzo,“ odpověděla mi, „přijedou naši přátelé. A to je víc. Pamatuj si to.“

    Lubomír Lipský

    Lubomír Lipský slaví devadesátiny na jevišti Divadla Na Jezerce FOTO DIVADLO NA JEZERCE

    Kolem jedenácté hodiny před naší chatou zastavilo velké bleděmodré auto, vonělo novotou a za volantem Lubomír Lipský! Vedle něho jeho neméně slavný kolega z Ornestových Městských divadel pražských, Felix le Breux. Za nimi jejich milované manželky, teta Věra a teta Lída. V mých jedenáctiletých očích byl Lubomír Lipský něco jako národní hrdina. Přijel k nám Babs! Charleyova teta! Bomba! Děda Potůček! Ferda Stavinoha! Hlustvisihák! Sakra, že tu nejsou kluci ze školy. Ti by čuměli. On totiž tenkrát čuměl každý, když pan Lipský někam přišel. Mě to nemělo překvapovat, protože náš tatínek byl podobné exotické zvíře a vyvolával svým příchodem stejný rozruch jako pan Lipský a několik dalších Bohů, které jsem znal, takže jsem na to měl být zvyklý. Ale stejně. Najednou stál vedle vás a to bylo něco. Je třeba si uvědomit, že komunistické Československo sice od rána do večera mluvilo o pokroku, ale fakticky disponovalo jen jedním černobílým televizním programem, který často přerušovalo nápisem „Porucha není na vašem přijímači“. Ovšem, když pak na tomto programu něco bylo, viděl to celý národ. A Lubomír Lipský tam byl každou chvíli.

    Není to tak dávno, co jsem s maminkou seděl v hledišti Divadla ABC (jen 50 let) a dvě hodiny jsem se řehtal nad výkonem pana Lipského v Charleyově tetě. Ta radost ze hry, která z něj sršela, letěla hledištěm a naplňovala celé divadlo elektrizující energií. Nechápal jsem tenkrát, proč jsem cítil úzkost a zároveň jsem se radoval a smál, když jako pan Moll zasahoval publikum přímo do srdce v Hofmannově hře Ve vší počestnosti. A zase smích a radost, když vyšel na jeviště jako číšník Arlecchino v Goldoniho Benátské vdovičce. A před tím Antifol Efeský v Shakespearově Komedii plné omylů a Klubko ve Snu noci svatojánské! Spolu se mnou řvalo smíchem a zajíkalo se radostí pět set dalších lidí, co vždycky zaplnili hlediště do posledního místa. Pane Bože, ten člověk dává lidem radost! Dovede potěšit lidi, žijící v lágru, obehnaném ostnatými dráty, který se nazýval Tábor míru. Když jste se rozhodli zajít do Vídně na kafe, tak vás na hranicích zastřelili. A tenhle tichý, skromný a překvapivě introvertní člověk dokázal ty ztrápené lidi rozesmát a potěšit! Může být na světě něco krásnějšího?

    Charleyova teta, Lubomír Lipský

    Lubomír Lipský a Jan Hrušínský v Charleyově tetě v Divadle ABC, 1996 FOTO ARCHIV

    Když pan Lipský exceloval jako Sava Lukič v Bulgakovově Purpurovém ostrově, jezdily po Praze ruské tanky a Rusáci stříleli nejen do muzeí a průčelí domů, ale i do lidí a do jejich duší. Brzy se přihlásili čeští přisluhovači a všichni ti, co nikdy publikum rozesmát neuměli. Smích v hledišti zvolna mrzl, ale stále ještě dával naději a sílu k životu. Už vás bolševik nezastřelil, když jste chtěli jet na kafe do Vídně. Zastřelil vás, když jste šli po Václavském náměstí nebo po Klárově a nelíbili jste se mu. Nebo vás zmlátil pendrekem. Sovětský svaz, náš vzor! Rusko je prý všude, kde jsou Rusové, prohlásil Vladimir Putin při okupaci Krymu. No, nic…

    Začala normalizace. Na jaře 1969 jsem dělal zkoušky na konzervatoř a v komisi byli pedagogové Lubomír Lipský, Ivan Weiss, Jaroslava Adamová nebo dirigent Josef Smetana. V září už na škole učit nesměli a nahradili je soudruzi, jako např. Oldřich Lukeš, kovaný a prý přesvědčený komunista, který ovšem zároveň s rudou knížkou vlastnil i tzv. malý dekret z roku 1945 za kolaboraci s nacisty. Poměry se konsolidovaly. Ota Ornest byl z Městských divadel pražských vyhnán a vězněn v Ruzyni a Lubomír Lipský a spol. přežívali v divadle, které bylo nenápadně, ale vydatně ze všech stran devastováno. Kdysi slavné Komorní divadlo bylo pod záminkou rekonstrukce, která nikdy nezačala, uzavřeno a jedna kapitola dějin českého divadla skončila. Soudruzi, co neuměli publikum rozesmát, se přátelili se Sovětským svazem na věčné časy. Ty jim skončily v listopadu 1989.

    Je rok 1996 a já stojím na jevišti divadla ABC jako Babs neboli Charleyova teta a mám dialog s panem Spetiguem, kterého hraje Lubomír Lipský. Hráli jsme před narvaným a stejně rozesmátým hledištěm dvanáct let, přičemž můj obdiv k panu Lipskému narůstal a přátelství mezi námi bylo pevné a spolehlivé stejně, jako byl sám Mirek Lipský. Byl… Divné slovo, které mi stále ještě nejde vyslovit a se kterým se odmítám smířit. Tolik společných zážitků! O tom, jak dokonale znala svého muže paní Lipská, tedy teta Věra, svědčí tahle drobná vzpomínka. Byli jsme s Charleyovkou na zájezdu v Opavě, po představení jsme šli na večírek, kde jsme se poněkud zasekli. Kolem půl druhé zrána z ničeho nic Mirkovi cinkla v mobilu sms, v níž lakonicky stálo: Jdi spát, blbče. Věra.

    Od roku 2009 až do letošního června jsme v Charleyově tetě spolu alternovali roli komorníka Brasseta v Divadle Na Jezerce. A pak Lubomír Lipský tiše a skromně odešel za svými kolegy z té nádherné a nepřekonatelné herecké generace. Bude nám všem chybět.


    Komentáře k článku: Lubomír Lipský nás poprvé zarmoutil

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,