Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Loutková vzpoura aneb Teorie v praxi

    Běloruská postpunková kapela Molchat Doma a píseň танцевать, jejíž název z ruštiny překládáme jako „Tancovat“, rozeznívá betonový industriál sálu Studia Hrdinů. Loutky-herci (Ivana Uhlířová a Michal Kern) se trochu nejistě, sekaně zmítají v rytmu refrénu a zhmotňují tak jednu ze zásadních otázek Kleistova mystického článku Tanečník a loutka. Umí loutka tancovat lépe a přirozeněji než člověk? Režisérka a dramatička Katharina Schmitt v inscenaci s názvem Poslední kapitola dějin světa interpretuje Kleistovy teoretické úvahy a staví je do kontextu krize „lidského“ herectví, která divadlem otřásla během pandemie. Posthumanismus se realizuje skrze výraznou scénickou koláž, jejíž součástí jsou sice lidé, ale která zároveň působí značně odosobněně a abstraktně.

    Šimon Klus se elegantně otáčí v baletních piruetách, poté ale zazní výstřel FOTO PETER FABO

    Představení začíná sérií audionahrávek rozhovorů, které režisérka v roce 2021 vedla s českými a německými herci o jejich pocitech a myšlenkách v lockdownu. K tomu v předsálí sledujeme na starých televizních obrazovkách herce-loutky, jak běhají po zákulisních prostorách Veletržního paláce. Situace rámovaná filmovým médiem představuje jejich bezprostřední, z řetězu utržené bytí, ve kterém se snaží opustit stěny divadelní instituce, dokonce se pokoušejí založit požár, ale bez úspěchu. Nedaří se jim tedy emancipovat se, zprostit se konvencí animace, které definují jejich bytí. Instalace je razantně ukončena momentem, kdy finský konceptuální umělec Pasi Mäkelä, jenž se dosud procházel mezi diváky oblečený v županu a s cukrovou vatou v ruce, lajnovačkou vymezí kolem televizorů bílou hranici, tedy pomyslnou čtvrtou stěnu. Poté se diváci i koncept přesouvají do divadla.

    V sálu, kde už je jasně oddělený prostor hlediště a jeviště, se Mäkelä stává jakýmsi manipulátorem, v tomto kontextu možná spíše vodičem. Do kontrastu staví tanečníka Šimona Kluse a dva výše zmiňované reprezentanty říše loutek. Kleistova otázka je tedy i nadále uváděna do materiální podoby, zatímco z reproduktorů zaznívají citace jeho myšlenek. Loutky se podle něj pohybují mnohem přirozeněji než člověk, protože pohyby pramení vždy a jedině z jejich těžiště. Klus se elegantně otáčí v baletních piruetách, nejednou ale zazní výstřel, po kterém se musí vypravit nahoru na balkon, odkud sleduje prapodivné počínání zbylých aktérů z jiné perspektivy. Herecký projev Uhlířové a Kerna využívá výhradně nonverbálního výraziva a je téměř dokonale strojený, groteskní a stylizovaný. Herci-loutky si postupně podmaňují scénu, adaptují se na ni, zkoumají její možnosti. Třeba když na sebe navlékají všechny kostýmy pověšené na štendru. Postupně se rozžívá jejich bytí, až nakonec jedním jediným slovem stvrzují své existenciální procitnutí: Jsem. Nejdřív váhavě, posléze ale se sebevědomou jistotou.

    Silně intelektuální inscenace, která se pohybuje v metarovinách významů, se může jevit jako nepřístupná širšímu publiku, ale její velkou výhodou je, že je neskutečně zábavná. Což lze mimo jiné také považovat za odkaz ke Kleistovi, který ve svých textech upozorňuje na skutečnost, že se na přelomu 18. a 19. století loutkové divadlo řadilo do oblasti esteticky podřazené jarmareční zábavy. Ze Studia Hrdinů jsem si však odnesla především otázku, zda právě ona dvě témata vynášená na povrch, tedy krize živého člověka v divadle během pandemie a podstata loutkářství, skutečně nevytvářejí určitou paralelu. Nemuseli jsme si snad všichni v posledních dvou letech položit otázku, jak se vypořádat s antropocentrismem v umění? A může vůbec kdy materiál skutečně nahradit fyzickou přítomnost živých bytostí nejen na jevišti? Schmitt dává divákovi možnost v sobě diskusi nadále rozvíjet, poté co ji mohl procítit v praxi.

    Studio Hrdinů, Praha K. Schmitt, H. von Kleist: Poslední kapitola dějin světa. Režie Katharina Schmitt, dramaturgie Thomas Rote, scéna a kostýmy Patricia Talacko. Premiéra 6. listopadu 2022 (psáno z reprízy 18. listopadu).


    Komentáře k článku: Loutková vzpoura aneb Teorie v praxi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,