Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Louskáček – zdánlivě jednoduchý vánoční hit

    Těžko hledat v jiném divadelním oboru paralelu k jedné stále platné baletní rovnici. V předvánočním čase zaplavují baletní scény představení Louskáčka. V současnosti ho má na repertoáru více než polovina baletních souborů v republice. Dva z nich byly nedávno uvedeny v premiéře. Zatímco v Plzni se tamní umělecký šéf Jiří Pokorný jako choreograf snažil jít originální cestou, v Ostravě neriskovali, když nastudovali prověřenou verzi Youriho Vàmose nazvanou Louskáček – Vánoční koleda.

    Premiéroví představitelé hlavního páru v Divadle J. K. Tyla v Plzni: Victoria Svetlana Roemer a Karel Audy FOTO IRENA ŠTĚRBOVÁ

    V Plzni zahlcený technikou

    V plzeňské inscenaci se Jiří Pokorný výrazně vzdaluje od libreta Maria Petipy a jeho následovníků. Vymýšlí nové situace, motivace a vztahy postav. Překvapivě velký byl rozpor mezi tím, co jsem „četl“ z dění na scéně, a tím, jak své pojetí vysvětluje choreograf v programové brožuře. Například o prologu baletu se v programu píše, že Klárka jde s rodiči do kostela na bohoslužbu a po mši rodiče kupují na náměstí vstupenky do divadla. Bohužel mi tyto výstupy v nepřehledném hemžení postav na scéně zcela unikly.

    Pokorný nekompromisně vrství nápady, zaplavuje scénu postavami a akcemi, které je často těžké postřehnout nebo pochytit jejich účel. Hlavní dramaturgický posun, totiž že do příběhu vstupuje malá Klárka coby obdivovatelka baletního umění a zároveň divačka představení Louskáčka, je zcela nesrozumitelný. S principem divadla na divadle se pracuje nedůsledně a divák si není jist, v jaké rovině vyprávění se zrovna nachází. Chvíli je Klárka divačkou baletního představení, poté je jeho součástí, pak je účastnicí představení jako tanečnice, která se u toaletního stolku připravuje na vyvrcholení baletní produkce – už se v těch dějových rovinách sám poněkud ztrácím a nejsem si jistý, zda je vůbec vykládám správně…

    Inscenátoři Louskáčka se často obracejí alespoň v některých klíčových tanečních scénách ke známým choreografiím. I někteří radikálnější vykladači tohoto díla citují z kanonických verzí alespoň v závěrečném pas de deux. Jiří Pokorný jde svou vlastní cestou a všem scénám se snaží dát nový pohybový obsah. Choreografii přeplňuje náročnou akademickou technikou – často v rozporu s hudebními akcenty i možnostmi tanečníků. Rozpačitě vyznívají známé sborové scény. Valčíku povětšinou chybí charakteristický krok i příznačná vznešená ladnost a vířivost. Tanec vloček, jenž při premiéře postrádal synchron, připomínal spíše gymnastickou sestavu než poetický obraz roztančené sněhové vánice. Duety hlavních postav jsou přeplněné těžkou partneřinou se spoustou v rychlém sledu na sebe navazujících zvedacích figur. Jako by v tom technickém sprintu nebylo místo pro ztišení, pauzu, neefektní, ale význam nesoucí gesto, zkrátka taneční poezii vtělenou do krásné Čajkovského hudby. Tanečníci v tomto běhu přes složité překážky mnohde klopýtají, což platí i pro premiérové představitele hlavního páru, Victorii Svetlanu Roemer a Karla Audyho. Přes znatelnou koncentraci se ne vždy úspěšně perou se složitostmi choreografie, protipohyby, technickými záludnostmi.

     

    V Ostravě skloubený s Dickensem

    V Ostravě vsadili na léty prověřenou inscenaci Youriho Vàmose, který propojil Louskáčka na motivy povídky E. T. A. Hoffmanna s Vánoční koledou Charlese Dickense. Jeho verze, jež měla premiéru v roce 1988, se mimo jiné hraje v pražském Národním divadle s přestávkou už osmnáct let. Ostravská inscenace vyhlíží i přes pozměněný inscenační tým jako její zmenšená kopie. Stísněný prostor ostravského Divadla Antonína Dvořáka limituje jak při sborových scénách, tak v sólech rozvíjených do prostoru, ale mimoděk zvýrazňuje také slabiny Vàmosovy inscenace. Především v prvním obraze, situovaném na londýnské náměstí, vyniká zbytnost některých tanečních mikroakcí, které vedou tanečníky ke zjednodušujícímu figurkaření.

    Vàmos rád roubuje na tradiční baletní látky jiné příběhy. Ne vždy tato spojení fungují ideálně a několik násilnějších švů je vidět i v jeho spojení Louskáčka s Vánoční koledou. Nicméně jím vyprávěný příběh drží pohromadě a šikovně vtahuje převažující rodinné publikum skrze suitu dětí, která s napraveným lichvářem Scroogem putuje do snového království. Větší část choreografie je Vàmosovým autorským dílem. Podobně jako v jiných inscenacích si jeho neoklasický rukopis ne vždy rozumí s hudebním podkladem a taneční vazby vyznívají poněkud kostrbatě. V závěrečném pas de deux využívá tradiční choreografii.

    Mezi interprety zhlédnuté reprízy dominoval Francesco Fasano. V Ďáblovi uplatnil svou mimořádnou plasticitu a dynamiku pohybu a roli kořenil potměšilým erotickým nádechem. Eleonora Ancona jako Klárka ve snu je půvabná a křehká, s lehkým skokem; místy by ale jejímu projevu slušela větší energičnost. Rei Masatomi dostal tentokrát příležitost v princovské roli. Pro ni však nemá technicky výborně vybavený drobnější tanečník ideální tělesné předpoklady. V tanci s partnerkou se vypořádává se složitými vysokými zvedacími figurami dost „na sílu“, bez potřebné lehkosti a elegance. Přece jen mu mnohem lépe sedí charakterní role. Ve sborových scénách se ostravský balet prezentoval se střídavými úspěchy – zatímco v tanci vloček byl patrný nesoulad, pěkně vyzněl valčík ve druhém dějství. Obecně se však ukázalo, že v klasice se necítí tak dobře jako v současném repertoáru, kde naopak patří v rámci českých baletních souborů k těm nejlepším.

    Vzhledem k velké oblibě Louskáčka by se mohlo zdát, že pro nastudování nejde o složitý titul. Jenže je tu poněkud nekonzistentní libreto, které vede inscenátory k různě radikálním úpravám, choreografický odkaz, s nímž se nové verze poměřují, sólové party vyžadující umělce s kvalitní technikou a dobrou prezentací. Tedy řada „ale“, na nichž lze ztroskotat, jak ostatně ukazují nejnovější přírůstky v Plzni a do jisté míry i v Ostravě.

    Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Petr Iljič Čajkovskij: Louskáček. Hudba Petr Iljič Čajkovskij, libreto, režie a choreografie Jiří Pokorný, hudební nastudování Norbert Baxa, scéna a kostýmy Dana Haklová. Premiéra 19. listopadu 2022 ve Velkém divadle.

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Petr Iljič Čajkovskij: Louskáček – Vánoční koleda. Hudba Petr Iljič Čajkovskij, libreto a choreografie Youri Vàmos, hudební nastudování Adam Sedlický, realizace scény Daniel Dvořák, kostýmy Roman Šolc. Premiéra 10. listopadu 2022 v Divadle Antonína Dvořáka (psáno z reprízy 26. listopadu 2022).


    Komentáře k článku: Louskáček – zdánlivě jednoduchý vánoční hit

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,