Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ego bojovné i hravé

    V České republice nemáme vysloveně (novo)cirkusové režiséry, jak je to už běžné třeba ve Francii, Kanadě nebo Austrálii. Proto je v našich končinách setkávání cirkusu a divadla intenzivní, někdy na sebe narazí a někdy dojde k jejich dokonalé fúzi. Novocirkusový soubor Losers Cirque Company se s režisérem Danielem Špinarem a mimem Radimem Vizvárym v inscenaci Ego vydal cestou více divadelní a méně cirkusovou. V inscenacích Losers Cirque Company vždy dominoval artistický a gymnastický pohyb technicky výborně vybavených artistů, který ve spolupráci s různými choreografy nebo divadelními režiséry určuje poetiku souboru. V předchozích letech to byla například choreografka Jana Burkiewiczová, s níž soubor vytvořil poetickou hříčku o dětské fantazii Walls and Handbags, nebo Jiří Havelka, který s Losers Cirque Company spolupracoval na letní retro grotesce Beach Boys.

    K čemu všemu nás pohání naše ego? Jindřich Panský a Petr Horníček v novocirkusové inscenaci Losers Cirque Company s výstižným názvem Ego FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

    Špinar s Vizvárym se však chopili materiálu tak, jak umějí nejlépe, a skrze dramatické situace vytvořili syntetické scénické dílo. Na rozdíl od předchozích inscenací Losers Cirque Company vytvořili komorní inscenaci, v níž pouze dva artisté rozehrávají mnoho variací na jednoduchou výchozí situaci. Tou je zápas jedince – zastoupeného Petrem Horníčkem – se sebou samým, s vlastním egem ve chvíli, kdy mu jako muži na sportovním vrcholu vstoupí do cesty jiný muž, mladší, energičtější, fyzicky výkonnější. Od ješitného přebírání se v doposud získaných medailích přes dramatický zápas s vlastním egem dospěje k duchovnímu smíření se sebou samým. Vnitřní duševní peklo vyplývající ze situace zhmotňuje postava Jindřicha Panského.

    Silnou stránkou inscenace Ego je civilní herectví obou aktérů, kterým drží na uzdě možný patos tématu a nesklouznou k přehrávání. Napomáhá tomu i prostor, do něhož Vizváry se Špinarem jednání artistů zasadili – je jím v podstatě bojový ring, jehož čtvercové hranice jsou vymezeny reflektory. V průběhu představení rotují a proměnami barvy světla plasticky kreslí vzhled scény. Jeden z reflektorů dokonce vjede do ringu a jako malý robot interaguje s Petrem Horníčkem. Virtuální světelná scénografie, včetně videomapingu, artistům nepřekáží v pohybu a zároveň je velkolepou vizuální show srovnatelnou s rockovým koncertem.

    Artistika, jejíž podstatou je dokonalý fyzický projev spojující ladnost a vrcholnou obtížnost v harmonický celek, je cítit více v podtextu inscenace, než že by byla primárně kladena na odiv. Režie se vyhýbá cirkusovým číslům. Interakce artistů primárně vychází z principu boje a Horníček s Panským v ringu předvedou hned několik jeho variací. Materiálem je jim pantomima, fyzické divadlo, bojová umění i artistika, to vše kombinováno v hravém duchu mnohdy ve vtipných, groteskně vykloubených situacích.

    Například když si Jindřich Panský – jakožto škádlivé ego – utahuje z Petra Horníčka tím, že karikuje jeho dovednosti v bojovém umění dokonalou pantomimickou etudou s virtuální tyčí poté, co se skutečnou předvedl bojové kousky Petr Horníček. Ten se bere velmi vážně a hodně se u toho zapotí, kdežto Jindřich Panský s virtuální tyčí manipuluje jakoby nic a tím vyčerpávající výkon Horníčka dokonale srazí na zem.

    Režisér Daniel Špinar s choreografem Radimem Vizvárym vytvořili syntetické scénické dílo FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

    Jedním z principů, jak potlačit wow efekt, který je při využívání artistiky a fyzicky náročných choreografií všudypřítomný, je omezit pohyb artistů. Špinar s Vizvárym proto pohyb Horníčka a Panského v ringu deformují například pomocí bot na vysokém podpatku, kdy jsou oba muži obdařeni každý pouze jedním fosforeskujícím střevíčkem na velmi vysokém podpatku a jejich pohyb nabývá na grotesknosti doslova montypythonovského ražení. Nebo oba artisty navlečou do obřích nafukovacích balonů, ve kterých se nemotorně koulejí prostorem. I když je to humor trochu fraškovitý, do inscenace zapadá.

    Dojde i na náročnější artistické choreografie v duchu párové akrobacie nebo závěsné akrobacie na strapsech, tedy dvou lanech, do nichž se zavěšují oba artisté zároveň. V takových složitých cirkusových choreografiích se ne vždy úplně daří proměnit každý pohyb v metaforické gesto a vyprávění jako by se na chvíli zastavilo. Nicméně náročná akrobacie je v případě Ega osekána na minimum a narativnímu konceptu tolik nepřekáží.

    V inscenaci Ego na rozdíl od předchozích projektů souboru neslouží divadlo pohybu, ale pohyb slouží divadlu. Spolupráce s Danielem Špinarem a Radimem Vizvárym se vyplatila. Společně s nimi soubor Losers Cirque Company zase o něco zpochybnil hranice nového cirkusu a ukázal jeho výrazovou šíři.

    Losers Cirque Company – Ego. Choreografie Radim Vizváry, režijní supervize Daniel Špinar, hudba Igor Ochepovsky, animace Amar Mulabegovič, kostýmy Petra Vlachynská, light design Michael Bláha a Amar Mulabegovič, zvuk Karel Mařík. Premiéra 24. listopadu 2018 v divadle La Fabrika.


    Komentáře k článku: Ego bojovné i hravé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,