Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Londýnská divadla na mnoho způsobů

    Na první pohled se může zdát, že divadelnímu Londýnu vládnou jen muzikálové hity (některé z nich už desítky let) či anachronismy typu Pasti na myši Agathy Christie, která se permanentně hraje v Divadle St. Martin už od roku 1952. To jsou ovšem především atrakce pro Japonce. Zdejší scény ale nabízejí i pokročilému divadelnímu fajnšmekrovi širokou škálu překvapení a zážitků.

    The Jungle v Playhouse Theatre doslova vtáhne diváky do děje. Ti odvážnější sledují děj z bezprostřední blízkosti v „afghánské hospodě“ Foto archiv

    Lze objevovat neobvyklé divadelní destinace, pídit se po nových divadelních přístupech a formách a všude se potkávat s obdivuhodnou tematickou šíří obrovského množství současných textů. A tak jsem kromě svých oblíbených a osvědčených míst, jako je Old Vic, Young Vic, National Theatre a Shakespeare’s Globe, při dvou posledních návštěvách přidala i něco navíc.

    Divadlo u mostu

    Hlavním cílem byla pro mě tentokrát nová komerční scéna Bridge Theatre, již po (dobrovolném) odchodu z Národního divadla založili Nicholas Hytner a Nick Starr.

    Když Nicholas Hytner oznámil po dvanácti úspěšných letech v londýnském Národním divadle svůj odchod do komerční sféry, mnozí se divili. Tvrdil sice, že už je z provozu této instituce o třech scénách unaven, nicméně to, co se mu následně podařilo vytvořit, o jeho únavě rozhodně nesvědčí. Osobně jej podezírám, že vzal sám pro sebe jako velkou výzvu zapsání se do dějin anglického divadla jako osobnost, která po osmdesáti letech od posledního postaveného londýnského komerčního divadla (tedy divadla bez veřejné podpory) zbudovala kulturní stánek zcela nový a dokázala, že se takové divadlo může i ve velké konkurenci prosadit. A to nikoli osvědčenými hity, ale současnými hrami, které jsou napsány přímo pro tento prostor. Tak bylo na podzim 2017 na plácku za londýnskou radnicí u Tower Bridge otevřeno zcela nové Bridge Theatre. Moderní design budovy i interiéru vytvořili architekti Steve Tompkins a Roger Watts z Haworth Tompkins Architects, náklady na stavbu dosáhly 12 milionů liber. Divadlo má 900 sedadel a flexibilní proměnlivost jeviště a hlediště.

    Od října 2017 už zde měly světovou premiéru původní současné hry, například od Richarda Beana a Clivea Colemana, Alana Bennetta, Barneyho Norrise či Martina McDonagha, tedy doslova elit současné britské dramatiky. Z hlediska PR Hytner a jeho spolupracovníci neponechali nic náhodě. Ještě před otevřením divadla bylo jasné, že zahajovací inscenaci Mladý Marx uvidí doslova celý svět. Před svým odchodem z Národního divadla Hytner chytře zařadil inscenaci do dramaturgického plánu NT Live (na což měl koneckonců jako zakladatel tohoto projektu právo). Provokativní hra Beana a Colemana o anarchistickém mladém Marxovi a uhlazeném Engelsovi tak prostřednictvím filmového plátna obletěla dva tisíce kin světa. Stejně tak následující imerzivní pojetí Shakespearova Julia Caesara odehrávajícího se mezi diváky, mezi kterými populistický Caesar Davida Caldera procházel s basebalovou čepicí à la Donald Trump.

    Zatímco u Mladého Marxe více než provedení zaujalo téma, u Julia Caesara okouzlila forma. Diváci se totiž stali přímými účastníky řady politických shromáždění, která postupně skládala do jevištní mozaiky systém fungování politického establishmentu v mnoha nuancích. Tím se alžbětinská „římská hra“ stala politickou hrou současnosti, které se chtě nechtě účastníme dnes a denně, ať už svou angažovaností, neangažovaností, protestem, či přitakáním. To byl také hlavní důvod, proč současné kostýmy této inscenace nepůsobily násilně aktualizované (kostýmní výtvarnice Christina Cunningham). Hytnerova produkce otevřela inscenaci rockovým koncertem, který byl součástí propagačního mítinku procaesarovské lobby, lidovou slavností, jíž se účastnil dav příznivců. Ve volném „koncertním“ prostoru obklopeném sedadly se promísili diváci s hereckým komparsem, který stimuloval a manipuloval reakce diváků. Odvážnější diváci tak byli doslova „v kotli“ dění. Scéna Bunny Christie vymezila hrací prostor rampami a platformami, doslova „vyrůstajícími“ uprostřed tančícího davu. Sugestivitu situací zdůraznil ostrý light design Bruna Poeta a hudba Nicka Powella. Caesar se zprvu jeví jako charismatický, lidem oblíbený vůdce. Až později divák odhaluje nebezpečí autokrata schopného manipulovat davem, v čemž jej zdatně podporuje jeho pravá ruka Marcus Antonius (David Morrissey). Zpočátku trochu stranou stojí intelektuální Brutus Bena Whishawa, spíše teoretik než praktik. Snad i proto se až neuvěřitelně snadno nechá naverbovat spiklenci, kteří Caesara chtějí svrhnout. Stává se jejich prodlouženou rukou. Vzniklo tak živé, bezprostřední divadlo o síle i slabosti davu.

    Další světovou premiérou Bridge Theatre je Bennettova hra Hallelujah, která je kritikou britského systému zdravotnictví Foto archiv Bridge Theatre

    Další inscenací byla tradičněji pojatá Bennettova černá komedie se zpěvy a tanci z prostředí nemocnice (či jakéhosi lepšího domova důchodců) s názvem Allelujah! (Alelujá!). Tato instituce má být zrušena pro nedostatek prostředků. A je tu velmi aktuální téma: propojení zdravotnictví, politiky a médií (mimochodem jeden z argumentů lobbistů pro brexit), které Bennett vždy velmi dobře dokáže zpracovat. Příběh navíc poskytl skvělou příležitost řadě starších herců, kteří měli možnost dokázat, že jsou stále ve vynikající formě.

    Nejnověji bylo na této scéně možno vidět poslední hru Martina McDonagha A Very Very Very Dark Matter (Velmi, velmi, velmi temná záležitost), černou komedii o Hansi Christianu Andersenovi. A také trochu o Charlesi Dickensovi a o tajemství jejich tvorby. Lehce naznačím spoiler, který je přesně v duchu McDonaghovy poetiky – za oba pány píší jejich temné strašidelné příběhy černošské trpaslice vězněné ve sklepeních jejich domů. Kromě Andersenovy trpaslice se na scéně objeví i zkrvavení afričtí zombies, revolucionáři a vrahové. Celá „taškařice“ je především kritikou zkostnatělého akademického světa, kritikou zbožštění spisovatelů, ale je i poukazem na to, že v historii bývá vše jinak, než se zdá. McDonagh si, jak je pro něj příznačné, obratně pohrává s různými jazykovými a textovými rovinami. Režíroval Matthew Dunster, původně z Young Vic, který si už ale v minulosti vysloužil britské divadelní ceny za režii McDonaghových Katů. I když hra asi nebude patřit k McDonaghovým špičkovým titulům, mnohé situace byly břitkou komediálností doslova famózní.

    Poznámka pro případné návštěvníky: K Bridge Theatre nevedou žádné šipky a na informačních mapkách o něm není ani zmínka, takže jsem je při prvním pokusu nenašla. Nicméně je to divadlo velmi přívětivé, lístky si můžete koupit přes internet. Prostřednictvím SMS pak s vámi neustále komunikují, a to i po návštěvě. Navíc si zde můžete koupit text každé z jejich her.

    V nejnovější hře Martina McDonagha A Very Very Very Dark Matter za Hanse Christiana Andersena píše příběhy uvězněná černošská liliputka Marjory, kterou temperamentně ztvárňuje Johnetta Eula’Mae Ackles Foto archiv Bridge Theatre

    V afghánské hospodě

    O divadle u mostu na severním břehu, tedy Playhouse Theatre, jsem už psala v souvislosti s inscenací Vidalovy hry The Best Man, která lákala nejen politickým tématem, ale hlavně atraktivním obsazením hvězd z televizních seriálů. Tentokrát mě tu ovšem čekalo překvapení v podobě titulu The Jungle (Džungle). Přiznám se, že mě emigrantské téma příliš nelákalo, ale nadšené recenze mě přesvědčily. Inscenace na pomezí klasického a imerzivního divadla vznikla ve spolupráci Národního divadla, Young Vic a Good Chance Theatre a zde se hrála do konce loňského roku (momentálně je k vidění v New Yorku). Vychází z autentických zážitků Joea Murphyho a Joea Robertsona, kteří v prozatímním utečeneckém táboře v Calais, známém pod názvem Džungle, vytvořili divadlo nazvané Good Chance Theatre (ve volném překladu Divadlo dobré šance). Inscenace režiséra Stephena Daldryho se nejdříve hrála v Young Vic a teprve poté v Playhouse. Při výběru vstupenek měl divák možnost buď zaujmout místo mezi herci v afghánské hospodě, nebo sledovat děj z dálky, z bílých útesů doverských. Konkrétně tedy z balkonu. Zvolila jsem voyeurskou alternativu. Na scéně stála „pravá afghánská hospoda“, kde se scházeli obyvatelé provizorně vzniklého městečka. Dlouhé stoly s dřevěnými lavicemi a podél zdí polštářky pro sezení na zemi. Herci seděli, stáli a tančili jak mezi diváky, tak nad nimi, na stolech. Díky obsazení rolí autentickými herci (a patrně i neherci) rozmanitých národností – Syřané, Eritrejci, Afghánci, Súdánci a další – tu zněl skutečný babylon jazyků (naštěstí obrazovky nad jevištěm překládaly text do angličtiny).

    Příběh vychází z autentických událostí. Začíná v říjnu 2016 pohřbem mladého chlapce a výhrůžkou uzavření tábora (ke kterému ve skutečnosti došlo). Děj se vrací v čase o osmnáct měsíců zpět k rozvoji této multirasové komunity. Více než šest tisíc lidí vytváří město s přirozeně fungující strukturou. Obyvatelé v něm ale žijí v trvalém stresu. Naději, že se odsud jednou dostanou dál, do trvalého domova, střídá po čase beznaděj, frustrace a zoufalství. Optimistický pohled má Safi, student literatury ze syrského Aleppa, který v táboře vidí „více naděje, než uvidíte za celý život“. Odvrácenou stranu naopak pociťuje mladičký Okot zatížený zážitky ze strastiplné cesty ze súdánského Dárfúru, který prohlašuje, že „uprchlík umírá mnohokrát“. A je to právě on, kdo v tomto souboji svůj život definitivně prohrává.

    Příběhy utečenců byly zpravodajsky i filmově zpracovány mnohokrát, ale v rámci naturalistického, zčásti imerzivního představení, kdy má divák uprchlíky doslova „na dotek“, je jeho návštěva hodně drsným a zároveň dojemným zážitkem. I když jistá modelovost a jistý „digest“ uprchlických a rasových témat byly patrné, na sugestivitě produkce to nic neubíralo. Autentické, v podstatě dokumentární divadlo, které působí na všechny divákovy smysly.


    Komentáře k článku: Londýnská divadla na mnoho způsobů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,