Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Londýn tleská pantomimě

    Druhá půle ledna patří v londýnském kulturním životě každoročně Mezinárodnímu festivalu mimu, jak organizátoři nazvali tuto celosvětovou přehlídku současného fyzického divadla. Již po pětatřicáté se na prknech osmi scén protly impulzy akrobatických kreací s klauniádou, divadlem masek a jevištní animace. Domácí soubory se setkaly s umělci z Austrálie, Belgie, Japonska, Španělska, Švýcarska a Francie, kde se společně s Marcelem Marceau tradice novodobé pantomimy započala – jakkoli se od původního významu slova dnešní forma žánru vzdálila. Letošní ročník nezůstává předchozím nic dlužen a opět se snaží představit neobvyklé inovace na pomezí divadelní imaginace.

    Hledal jsem vztah mezi předmětem a „tím druhým“, vysvětluje tříletý proces vzniku performance L’autre (Ten druhý) Claudio Stellato FOTO ROSANNA BANDIERI

    Uvězněn ve skříni

    Zpočátku jsem neuvažoval o představení. Chtěl jsem jen dělat výzkum a při tom se soustředit na tři základní cíle: Najít „toho druhého“ neboli hlavní postavu, kterou může každý nalézt v sobě hledáním individuálního způsobu tance a pohybu bez jakékoli techniky. Pak jsem chtěl najít techniku, jak rozvinout „toho druhého“ uvnitř každého z nás. A nakonec jsem hledal vztah mezi předmětem a „tím druhým“, vysvětluje tříletý proces vzniku své performance L’autre (Ten druhý) belgický umělec původem z Milána Claudio Stellato. „Toho druhého“ nechává na potemnělé scéně oživovat předměty na základě impulzivního zkoumání jejich kinetického a svého vlastního fyzického potenciálu. Vystoupení si osvojuje vlastní zákony logiky i gravitace – například s pomocí neviditelných ploch – hraničící s magií. Před zraky diváků vyvstávají obrazy konkrétního či symbolického významu: vzpříčen dolní částí těla v těle komody připomíná aktérův okleštěný pohyb kraba v krunýři; uvězněn ve skříni, rozkývává ji do rytmu pochodující armády a pak z ní vystupuje jako z rakve… Stellatova performance inspirovaná pouličním herectvím s prvky akrobacie a cirkusové klauniády evokuje dětskou výpravu za odkrýváním tajemství neživého světa, který nás obklopuje. A činí tak sugestivně s instinktivní hravostí.

    Uklízeččino selhání

    Zmuchlané cáry papírů se povalují všude po scéně, pokusy a omyly, jaké doprovázejí výtvarníkovu tvorbu. Na vystříhané kusy kartonů jsou projektované černobílé fotografie ateliéru, obličejových kreseb, z nichž povstávají loutky jakoby uhnětené z hlíny, a postava ženy, která se tomu všemu snaží vtisknout řád. Jako uklízečka vyzbrojená smetákem smýčí své výtvory, vdechuje jim život a vzápětí ho potírá, vymkne-li se kontrole. Někdy není zřejmé, kdo koho ovládá. Zarámována v papírovém obrysu, sama se stává součástí své kreace. Australská režisérka a výtvarnice experimentující s médiem divadla, Fleur Elise Noble, prezentuje svou hru 2 Dimensional Life of Her (Její dvoudimenzionální život) jako animovaný film přenesený na trojdimenzionální scénu. Minimum živé sekvence před zraky diváků pak nahrazují zvuky „za scénou“ v účinné divadelní iluzi. Cílem bylo převést proces vzniku vizuálního umění do prostoru přímé komunikace s jeho publikem a odkrýt tak performační možnosti této techniky, podotýká autorka, která skromně připisuje určující význam v objevování nových myšlenek momentu selhání.

    Dick McCaw označil performanci André and Dorine za svůj nejdepresivnější zážitek na divadle FOTO GONZALO JEREZ

    Nejdepresivnější divadlo

    Dvě letošní inscenace citlivě mapovaly stáří, ztrátu a nostalgii po zašlých časech lásky. Obě za tím účelem sahají k divadlu masek. Translunar Paradise britského souboru Theatre Ad Infinitum sklízel ovace už na loňském Fringe festivalu v Edinburghu. Španělské Kulunka Teatro volí méně poetickou stylizaci, o to ale radikálnější a emocionálně vypjatější ve své výpovědi. Starý, poněkud zanedbaný pár se už nemůže vystát, jak tlumočí například jejich nonverbální souboj paralelní hry na čelo a práce na psacím stroji. Zlomem v jeho soužití je prohlubování Alzheimerovy nemoci. Rozpad stařenčiny osobnosti, kterou ilustrují i takové výjevy, jako je inkontinence, její ztrátu schopnosti uchovat si zdravou paměť protínají naopak starcovy vzpomínky na raná společná léta, které se nevyhýbají ani komickému znázornění první soulože. Ty jsou nejen humorným odlehčením tíživého tématu, ale pomáhají oběma manželům nacházet pozapomenutou cestu jeden k druhému. Dick McCaw, pořadatel festivalových diskusí, označil performanci André and Dorine za svůj nejdepresivnější zážitek na divadle. Nemohu s ním než souhlasit.

    Široký programový záběr festivalové nabídky, kterou propojuje jediné: na textu nepostavené projekty. Rigidní pojetí pantomimy se stalo minulostí už zhruba před dvaceti lety. Festival se však snaží zachytit jeho výhonky ve stále nových vývojových proměnách. Je pozoruhodné, říká Dick McCaw, že jen zřídka znám toho, kdo má na festivalu vystoupit. Přesto jsou představení umělců, o kterých nikdo nikdy neslyšel, pokaždé vyprodaná.


    Komentáře k článku: Londýn tleská pantomimě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,