Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Londýn bez vysokých podpatků

    Moje prosincové tažení do Londýna mělo už předem dané cíle (a většinou i přes internet koupené lístky). V Londýně sezona nikdy nekončí a ulice, stejně jako divadla, jsou nabité stále. I když málokdo je asi takový šílenec jako já. Tři a půl dne, šest představení.

    Elektra

    Zběsilá hysterie její postavy nesnese příliš psychologizace… Kristin Scott Thomas v titulní roli Elektry (r. Ian Rickson, prem. 1. 10. 2014 RNT/Old Vic) FOTO ARCHIV ALISTAIR MUIR

    Už v den příjezdu jsem měla v pokladně Old Vic schovaný lístek na So­fok­lovu Elektru. Jeden z hitů sezony – především díky obsazení hlavní role Kristin Scott Thomas. Divadlo Old Vic je krásné a stojí za to navštívit je už pro samotnou prohlídku interiéru. Člověk jako by tu cítil stíny velikánů, kteří tudy prošli – Richard Burton, John Gielgud, Laurence Olivier, Judy Dench a další. Připomeňme, že než postavili betonové Národní na břehu Temže, býval Old Vic londýnskou „zlatou kapličkou“. Nadšení z budovy divadla samého ale často zchladí až příliš tradičně a nepříliš divadelně zajímavě pojaté inscenace (zažila jsem tu pár nemastných neslaných Shakespearů a Čechovů).

    Tentokrát se sál změnil k nepoznání. Pro inscenaci kompletně přestavěli prostor, takže místo tradičního kukátkového rozdělení sálu shlížím z balkonu na jakousi „venkovskou“ řeckou arénu. Tam, kde je normálně zákulisí, jsou přidána dvě poschodí sedadel, zatímco dole v parteru zrušili normální hlediště a na několika dřevěných stupních je jen pár lavic pro movité diváky. Přímo proti mně se tyčí obrovské dveře paláce s velkým břidlicovým schodem. Na ploše rozpálené fiktivním sluncem trčí osamocený kapající kohoutek a torzo stromu (scénografie Mark Thompson). Setmí se a zazní skřípavá hudba (PJ Harvey). Vstupuje starý muž a o něco později chlapec v bundě s kapucí, Orestés (Jack Lowden). Patří jim jen krátká chvíle, kdy domlouvají mystifikaci o smrti Oresta. A už je tu ona, filmová diva Kristin Scott Thomas, známá z filmů jako elegantní krasavice se zasněnýma očima. Pravda, na Elektru je sice poněkud starší (je ročník 1960), ale energie, která z ní tryská, je mladistvá. Je oblečena v prosté bavlněné košili, bosa a co chvíli se omývá pod proudem vody z kohoutku. Její výrazná, kvílivě žalobná řeč, v níž obviňuje matku, naplňuje sál. Kristin má nepochybně silné charisma, vypadá dobře, i když hraje královnu zničenou zármutkem. Je znát, že se herečka na roli pečlivě připravila, ve svém žalu je až srdce­rvoucí. Zběsilá hysterie její postavy nesnese příliš psychologizace, její tělo se zmítá, jako by bylo v křeči (údajně při přípravě role studovala i projevy psychických chorob). Chvílemi její nenávistná zloba působí možná příliš démonicky. Jak to nazvala jedna britská kritička – „histriónsky“. Ve svém názoru však byla osamocená mezi nadšenými pajány většiny ostatních kritických ohlasů. Těžko říci, zda to byl úmysl režiséra Iana Ricksona, či vlastní invence herečky, tak výrazně hrdinku vyčlenit z ostatních postav. Všichni si v představení i kritikách všímají téměř výhradně jí, což je trochu nefér. Představitelky Klytaimnéstry (Diane Quick) a Chrysostemis (Liz White) působily mnohem přirozeněji a… lidštěji. Stejně jako sehraný chór žen-sousedek, které se snaží uklidnit rozjitřené Elektřiny emoce. Litují ji, ale zároveň se děsí jejího iracionálního hněvu. Kristin Thomas si jistě za svůj soustředěný a zjevně vyčerpávající výkon chválu zaslouží, ale domnívám se, že u nás by ji za takto okatě hysterickou prezentaci Elektry kritika zpražila.

    Great Britain

    Další hit letošní sezony se jmenuje Great Britain… Billie Piper v titulní roli (r. Nicholas Hytner, prem. 30. 6. 2014, RNT/Haymarket Theatre) FOTO TRISTRAM KENTON

    Čechov jako doku-drama

    Kousek dále, ve stejné ulici jako Old Vic, je Young Vic. Další mé milované divadlo už od první návštěvy Londýna na sklonku osmdesátých let. Na rozdíl od poněkud snobského prostředí Old Vic je to divadlo jednoznačně mladé, hodně neformální. Tamní bar je věčně obsypán hrozny mladých i starších intelektuálů a kulturních nadšenců. Young Vic má jednu specialitu, která láká tvůrce. Jak prozradil při nedávném přenosu Tramvaje do stanice Touha umělecký šéf David Lan, poskytuje tvůrcům možnost podívat se na prostor sálu bez jakýchkoli omezení. Takže v podstatě každá inscenace se odehrává v jinak uspořádaném prostoru. Variabilitou bychom ho snad mohli přirovnat k Arše. Young Vic je momentálně hodně „in“. Loni bodovali s Norou, letos s Tramvají do stanice Touha a muzikálem Scottsboro Boys. Tentokrát dávají Čechovův Višňový sad v zajímavém tvůrčím překladu současného dramatika Simona Stephense a v režii Katie Mitchell. Většina Čechovů, které jsem na londýnských scénách viděla, na mě působila dosti nenápaditě. Tak jsem byla na Katie, známou nejrůznějšími scénickými experimenty, zvědavá. To, že kromě experimentů se hodně věnuje Stanislavskému a také Čechovovi, jsem zjistila až později. Nicméně z představení samého to bylo poznat.

    Ještě nikdy jsem nezažila tak důslednou čtvrtou stěnu. Hraje se bez přestávky, a i když se jedná o klasickou psychologickou interpretaci, charaktery postav i jejich vztahy jsou logicky a přitom zajímavě dotaženy. Dění působí naprosto autenticky, skoro jako bychom sledovali dokumentární film.

    Ocitáme se v obrovském pustém prostoru domu, který se zjevně léta neužívá, plesnivá syrovost z něj přímo dýchá (autorkou scény je Vicky Mortimer). Vzadu, kde se chvílemi vrhá Raněvská v hysterickém pláči na postel, zní hlasy i pláč ozvěnou prázdných zdí. Takže všichni se při hovorech instinktivně nacpou do jednoho rohu, aby se zahřáli. Někdy tak, že divák přes hlavy hloučku nevidí důležité postavy, což ostatně někteří britští kritici inscenaci vyčítají. Nicméně atmosféru to vytváří velmi zajímavou.

    A postavy? Raněvská (Kate Duchêne) možná kdysi byla krásná, ale teď už je to trochu obtloustlá, znavená paní, která si ze všeho nejraději zuje boty s podpatkem a chodí bosa, nebo se uvelebí do klubíčka v křesle. Dvoření všech zdejších mužů tedy nevychází ze skutečnosti, ale ze vzpomínky. Je to jejich někdejší „sen o Raněvské“. To je ostatně problém Lopachina (Dominic Rowan), který věřil, že když se vypracuje a bude mít peníze, konečně získá její pozornost. Vypadá skvěle, má peníze, snaží se pomoci – tak proč ho, proboha, nebere?! Možná právě proto, jí na truc, odmítne Varju. Navzdory tomu, že je pracovitá, vstřícná a docela hezká. Ale možná na svou dobu až příliš emancipovaná… Toho se zdejší muži podvědomě děsí, mají rádi nepraktické rozhazovačné a lehce afektované paničky. Při příchodu Péti Trofimova (Paul Hilton) pochopíme, že tohle není žádný blouznivý revolu­cio­nář, ale člověk, který z přesvědčení zvolil alternativní způsob života. Pro Raněvskou má slabost. Jejich neplánovaný polibek naznačí, že v době, kdy byl mladičkým učitelem jejího syna, jej patrně k této dámě vázal více než pracovní vztah. Ale teď už je Trofimov jiný, jakýsi podivný pavouk ve smradlavých křuskách. Ale zdá se, že Raněvská si na divné lidi potrpí. Proto vedle ní potkáme Charlottu (Sarah Malin), vychovatelku, která vypadá jako zapomenutý potomek hippies. Její šokující objevení se na scéně, když při vážné debatě nad osudem statku prochází bez rozpaků nahá pokojem a pochvaluje si příjemné koupání, odkazuje na její někdejší free život. Ještě jedna zajímavost – Lopachin, Jepichodov a Jaša jsou vrstevníci, každý z nich je ukázkou jiného životního přístupu. Lopachin je dokonalý self-made man, podnikatel, kterým patří budoucnost, Jepichodov, věčný smolař, kterému se nikdy nic nezdaří, jak by si přál. A Jaša (Tom Mothersdale) je ten nejhorší parazit, jakého doba stvořila. Bez okolků zapře vlastní matku, bezmocnému starému sluhovi, který ho rozčiluje svou oddaností, ubližuje zcela promyšleně a nakonec způsobí, že ho nechají v zamčeném domě. Přesně ví, jak se ke komu chovat, aby z toho měl prospěch. A škodí se zvláštním uspokojením.

    Mitchell důsledně sleduje všechny charaktery, dokáže společně s herci vytvořit naprosto přesnou atmosféru napětí, bezmoci i apatie. Přitom to není polopatické, ale v detailech tak přesné, že postavy můžete brát jako vlastní sousedy. A chápete je. Bohatá symbolika prolíná celým dějem tak přirozeně, že nenarušuje srozumitelnost, divák ji vlastně vnímá až v druhém plánu. Předěly scén vytvářené ohlušujícím hlukem projíždějícího vlaku působí zlověstně osudově. Boty jako znak každé z postav jsou neustále zouvány a odhazovány jako nepříjemné a nepadnoucí. Zlomené tágo vytvoří v rukou Varji kříž. Není tu žádná groteska, nadsázka. Je to prosté, jednoduché a vlastně hodně vážné. Smutek postav toužících po nemožné lásce se odráží ve zdech kdysi hrdého sídla jako melodie ruské dumky.

    Zamilovaný Shakespeare

    Scénická adaptace Zamilovaného Shakespeara zachovává všechny důležité scény z filmu (r. Lee Hall, prem. 30. 7. 2014, Cheek By Jowl v Noël Coward Theatre) FOTO JOHAN PERSSON

    Divadlo k obědu

    Do Royal Court Theatre se chystám už dlouho. Protože do Londýna jezdím buď v létě, kdy v RCT nehrají, anebo mám večery divadelně obsazené tak jako tentokrát, vypravuji se sem aspoň v dobu neobvyklou. Od 13.15 hodin tu po několik týdnů pořádají tzv. Live Lunch, tedy scénická čtení místo oběda.

    Jerwood Theatre Upstairs, půdní divadélko pro zhruba 50 diváků, bylo plné. Lektor, který organizuje workshop nadaných mladých dramatiků, je uvedl, seznámil diváky s tím, že dostali za úkol během šesti týdnů napsat hru, která je „ještě horká“ uvedena na této scéně. V mém případě byla na programu hra Nessy Muthy Beastie. Oříšek pro překladatele, neboť slovo znamená nejen bestii, netvora, ale taky retardovaného a zároveň sloveso chovat se divně nebo blbnout. Všechny tyto významy ve hře hrají svou roli. Holčička tak dvanáctiletá si na terase mezi byty hraje s mužem, zjevně o hodně starším než ona. Během krátké doby nám dojde, že je retardovaný. Ona s ním manipuluje, učí ho všelijaké ty puberťácké věci, co slečny zajímají, a on se nešikovně, ale rád přizpůsobuje. Nakonec holčička vymyslí, že si zahrají pohádku – ona je princeznou, on princ-zachránce a plyšová hračka drak-beastie. Je to prostě jen dětská hra. Až do té doby, kdy se v muži ozvou pudy. I když se vlastně nic nestane, dívka se vyděsí. Je to nejen konec nevinného přátelství, ale pro ni patrně i konec dětství. Podobně jako to u scénických čtení bývá, herci to museli zvládnout na dvě tři zkoušky. Na malé ploše se jim podařilo rozehrát docela zajímavé drama, i když myslím, že naše Letí to umí přinejmenším stejně dobře.

    Divadlo s alžbětinským jevištěm  a několika svíčkovými lustry působí nádherně...  J. Ford: Škoda,  že byla děvka  (r. Michael Longhurst, prem. 23. 10. 2014, Shakespeare’s Globe/Sam Wanamaker Palyhouse  FOTO SIMON KANE

    Divadlo s alžbětinským jevištěm a několika svíčkovými lustry působí nádherně… J. Ford: Škoda, že byla děvka (r. Michael Longhurst, prem. 23. 10. 2014, Shakespeare’s Globe/Sam Wanamaker Palyhouse FOTO SIMON KANE

    Víc než film

    Nemohla jsem si nechat ujít hit sezony v Noël Coward Theatre. Jednak proto, že jej režíroval můj oblíbenec Declan Donnelan z Cheek by Jowl, a samozřejmě i proto, že se jednalo o Zamilovaného Shakespeara. Scénická adaptace režiséra Lee Halla zachovává všechny důležité scény z filmu, ale bezprostřední kouzlo jeviště je bonusem navíc. Máme pocit, že jsme skočili do doby renesance. Proměny pavlačové scény Nicka Ormeroda, která se téměř nepozorovaně mění z bohatého měšťanského domu v divadlo Globe, působí přirozeně a elegantně, gagy z filmového scénáře Toma Stopparda jsou tu rozpracovány s velkým citem pro timing. Paralely Shakespearova života a dějů jeho her do sebe logicky zapadají. Významnou roli a samozřejmě největší ohlas u diváků má i pes, kterého královna ve hrách prostě chce! Herci sklidili od londýnské kritiky oprávněně velkou chválu, jsou přirozenější, pochopitelnější, a tedy méně „umělí“ než ve filmu. Zatímco Cate Blanchett byla v roli Violy ve filmu příliš chladná, neemotivní, Lucy Briggs-Owen má temperamentu na rozdávání. Její proměna v mladého muže je i díky jejímu klukovsky temnému hlasu uvěřitelnější, stejně jako její ženská, na svou dobu možná příliš emancipovaná podoba. Dravý temperament nepostrádá ani Will Shakespeare Toma Batemana, hravý floutek a trochu trouba, jemuž musí našeptávat kamarád Marlowe (David Oakes). Má kouzlo bezprostřednosti i tělesnou zdatnost, s níž lehce zdolává zdi i balkony a zvládá souboje. Stejně se činí i v posteli. A tak jsem poprvé byla svědkem toho, že se i puritánská Anglie odhodlala dopřát divákům trochu rozverných necudností nahých těl. Jako celek je to výborné divadlo, které ukazuje, že komerčně úspěšný kus může být zároveň výsostným uměleckým dílem. A obráceně.

    Velká Británová

    Další hit letošní sezony se jmenuje Great Britain a napsal ho autor úspěšné novodobé adaptace Sluhy dvou pánů Richard Bean. Odehrává se v redakci bulvárních novin Free Press, jejichž majitelem je magnát, který hodlá vstoupit do politiky, ale předtím chce ještě zlikvidovat BBC… Příběh viděný očima všehoschopné editorky Paige Britain (takže zase překladatelský oříšek – Paige je Velká či Všemocná Británie/Británová) vypráví o vzájemném propojení politiků, podnikatelů a tisku, a také zábavně konfrontuje skutečné události s jejich mediálním obrazem. Je to neobyčejně vtipné. Zas mi jednou bylo líto, že na našich scénách jsme se zatím zmohli pouze na prvoplánovou satiru (možná by se do toho mohli pustit autoři Kanceláře Blaník?). Typy jednotlivých novinářů, politiků i podnikatelů jsou přesně odpozorované, stejně jako situace v redakci. Pokud naši divadelníci hledají inspiraci, jak psát a hrát současnou politickou komedii, rozhodně doporučuji návštěvu londýnského Haymarket Theatre.

    Višňový sad

    Ještě nikdy jsem nezažila tak důslednou čtvrtou stěnu… A. P. Čechov: Višňový sad (r. Katie Mitchell, prem. 10. 10. 2014, RNT/Young Vic) FOTO STEPHEN CUMMISKEY

    Poslední překvapení

    Jen tak zkusmo jsem brouzdala po internetu, zda na sklonku podzimu ještě hrají v open-air Globu. A objevila jsem, že v jeho areálu vyrostlo z někdejšího zkušebního prostoru během dvou let Divadlo Sama Wanamakera (Sam Wanamaker Playhouse), které zahájilo provoz na počátku roku 2014. Uzavřená dřevěná scéna je inspirována divadelními sály z počátku jakubovské éry 17. století, ale zároveň i stylem komorního Blackfriars Theatre ze 16. století. Pánové mecenáši si prý přáli trochu více intimity nežli v otevřeném Globu, aby tu mohli v příšeří svíček prožívat erotická dobrodružství, bez asistence lůzy. Na takových uzavřených scénách, kam se dostali jen ti movitější, se prý předváděl i striptýz. Repertoár autorů po Shakespearovi přitvrdil v krvavosti a sexu, aby vyhověl požadavkům klientely. Divadlo, s několika galeriemi dřevěných sedadel, s alžbětinským jevištěm včetně balkonku pro muzikanty, s několika svíčkovými lustry, působí nádherně. V nabídce byla hra Johna Forda Škoda, že byla děvka v režii Michaela Long­hursta. Prý variace na příběh Romea a Julie, tedy zakázanou lásku. Kdo zná, ví, že je to skutečně masakr. Jakubovští autoři věděli, čím se publiku zavděčit. V centru pozornosti stojí nezvladatelná vášeň, láska mezi bratrem a sestrou. Inscenátoři nám dopřejí, abychom se v příšeří svíček stali svědky incestu, a to pěkně naostro. A krve nám dopřejí ještě více. Postupně – ať už omylem, či úmyslně – jsou likvidováni všichni účinkující. Krev sice nestříká na diváka, ale její kaluže pravidelně stírají dívky-pážata v renesančních límcích. Ty také před přestávkou pozhasínají všechny svíčky v lustrech, aby pak sál znovu mohl zazářit v bílé nádheře svatební výzdoby. Ale to je jen krátká půvabná chvíle před závěrečnými hrůzami. Bratr zavraždí sestru, která s ním přišla do jiného stavu, a šílený pak vtrhne na hostinu s jejím srdcem nabodnutým na dýce. Je tu ale inscenační (dobová?) kuriozita – aby divák po všech těch masakrech nešel domů deprimovaný, celý ansámbl s oživlými herci zatančí na závěr laškovně radostný dobový tanec.

    Celkový dojem z mého letošního předvánočního londýnského divadelního tažení – soustředěnost na pečlivě propracované psychologické herectví, scénická nápaditost, naprosto hladké fascinující přestavby. A na puritánskou Anglii překvapivě odvážné nahé se­xuál­ní scény. Divadlo, které si nelibuje ve výstřelcích, pracuje s mnohdy překvapující jednoduchostí v přesně vyvážené směsi autenticity a symboličnosti.


    Komentáře k článku: Londýn bez vysokých podpatků

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,