Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lohengrin za Bismarcka

    Švýcarský dirigent Philippe Jordan je wagnerián. Již v mladém věku dirigoval například Ring v MET či Mistry pěvce v Bayreuthu a wagnerovský program dělá posledních deset let i v pařížské Opeře, kde uvedl většinu Mistrových oper. Už to samo je v Paříži odvážné – Francouzi Wagnerovi jen tak nezapomněli jeho výsměch francouzské prohře ve válce s Pruskem, tím méně si je mohl získat po nacistické okupaci. Wagnerovy premiéry byly proto často událostí spíše politickou než kulturní. Již první pařížské představení Lohengrina v roce 1887 muselo být pro protesty v ulicích po zásahu ozbrojených sil(!) přerušeno. Sotva se zde mohla tato kvintesence pangermanismu stát srdeční záležitostí.

    Lákadlem produkce byl německý tenorista Jonas Kaufmann v titulní roli FOTO MONIKA RITTERSHAUS

    Inscenace Clause Gutha vstupuje do těchto souřadnic. Vznikla ovšem v roce 2012 v La Scale, zasvěcené také spíš Verdimu než Wagnerovi. Svého Lohengrina Guth umisťuje zhruba do časů rozvíjející se industrializace vilémovského militaristického Německa, samotná scéna je pak ve všech dějstvích kopií interiéru bývalých dílen a skladu kulis vídeňských dvorních divadel architekta Sempera (Semperdepot). Místo labutě se na jeviště snese trochu peří na již zde ležícího Lohengrina, Guthem interpretovaného jako „vlčí dítě“ Kašpara Hausera, jehož osud negramotného nalezence fascinoval ponapoleonskou Evropu. Postavy jsou z masa a kostí a jejich výklad je přísně psychoanalytický, byť ne vždy čitelný. Středobodem zde není Lohengrin v císařské důstojnické uniformě ani Elsa (psychicky i fyzicky zneužívaná dívenka bez vlastní vůle), ale pletichařící Ortrud. Se zavázaným drdolem, v rajtkách, kozačkách a s bičíkem dominuje neschopným chlapům, počítaje v to vedle Telramunda i nerozhodného Lohengrina. Ten se do žádného boje nehrne a jeho odchod na konci vyznívá spíše jako projev zbabělosti. Gottfried, Elsin bratr, se zjeví jako kadet, ale nezdá se připraven převzít vládu – Elsa za ním natahuje ruku, on jí v poslední chvíli ucukne. Konec nepřináší žádné řešení či smír.

    Nejvíc pozornosti však upoutal Jordan se svým orchestrem – pod jeho rukama se představení proměnilo v obřad, orchestr hrál průzračně, plasticky, vyvaroval se „přeromantizování“ či sentimentality, ale i zbytečným dynamickým efektům. Ve hře orchestru bylo možné vychutnávat netušené detaily a nechat se unášet omamnými účinky Wagnerovy partitury. Dechberoucí bylo i nastudování sborových pasáží s velkým sborem, který zaplavil rozlehlé jeviště Bastilské opery, na němž – v kostýmech různých společenských tříd – zastupoval lid. Lákadlem produkce byl Jonas Kaufmann, nicméně i „druhé“ obsazení bylo zcela konkurenceschopné. Stuart Skelton nabídl Lohengrina jaksi hřmotnějšího, než jej známe od Kaufmanna, neméně však úchvatného. Edith Hallerová jako Elsa určitě dostála požadavkům role, aniž by vyvolala euforii, dokonalou pak byla Michaela Schusterová jako manipulující Ortrud – to byl plnokrevný, vokálně i herecky do hloubky promyšlený portrét moci. Politické divadlo par excellence.

    Opéra Bastille v Paříži, v koprodukci s Teatro alla Scala v Miláně – Richard Wagner: Lohengrin. Dirigent Philippe Jordan, režie Claus Guth, scéna a kostýmy Christian Schmidt, sbormistr José Luis Basso. Premiéra 18. ledna 2017.


    Komentáře k článku: Lohengrin za Bismarcka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,