Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lohengrin a české povadlé wagneriánství

    Nemám rád výročí. Nejsou důvodem nasadit do repertoáru autora, který se shodou okolností narodil či zemřel před kulatou či půlkulatou sumou let. Hrát se má to, co je aktuální, co provokuje k tvorbě, k svébytné poetice, k myšlenkovým přesahům, k prezentaci moudrosti a krásy. Richarda Wagnera samozřejmě! Některá výročí ovšem mohou koncentrovat jaksi globální zájem o výjimečné hodnoty, mohou se stát světovou událostí, k níž je třeba se přihlásit.

    Lohengrin

    Závěr opery FOTO MARTIN POPELÁŘ

    K dvoustému výročí narození Richarda Wagnera tak zatím učinili pouze v Ostravě vyhlášením Wagnerova roku. Podílí se na něm několik ostravských institucí pod přirozeným vedením ostravské opery, která hned zpočátku vynesla hlavní trumf: nastudovala operu Lohengrin. Šestnáct let od posledního uvedení ve Státní opeře Praha, třicet let od předposledního, také v Ostravě!

    Wagnerovské jubileum je zajímavou sondou do mentality zdejšího operního divadla, které vůči wagneriánství bylo odjakživa opatrné, přestože Wagnerovo dílo a jeho operní reforma měly nepopiratelný vliv na české operní klasiky. Nedůvěra ve Wagnera je ovšem z velké části nedůvěrou ve vlastní síly, které na provedení jeho vrcholných oper prostě nestačí. Až na úplné výjimky. Jako kdyby horolezci lezli jen na Sněžku, protože si netroufnou na Mount Everest, a libovali si, že domácí krkonošská příroda je stejně onačejší než ta himálajská. A pak tu jistě dodnes hraje roli zastydle obrozenské vymezování se vůči německé kultuře, které znemožňuje uvědomit si reálné hodnoty Wagnerova génia. Provokuje nás Čížky velkogermánstvím a my reagujeme umíněným vztekáním.

    Nejde ale jen o Wagnera, navazují na něj, ať už souhlasně nebo nesouhlasně, klíčoví autoři XX. století počínaje Richardem Straussem a konče různými avantgardisty, a my je logicky ignorujeme stejně jako Wagnera. Pak se divíme, že Leoše Janáčka hrají ve světě jako operní populár, kdežto u nás ho skoro století ne a ne prosadit. Ale nejen jeho, proč nehrajeme Zdenka Fibicha, Karla Kovařovice, Josefa Bohuslava Foerstera? Proč prakticky neznáme dílo brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda?

    Nedůvěra ve Wagnera je ovšem z velké části nedůvěrou ve vlastní síly, které na provedení jeho vrcholných oper prostě nestačí.

    Jak (ne)hrajeme Wagnera

    Nepřekvapí, že po druhé světové válce bylo dílo Richarda Wagnera na indexu. Že se zájem o jeho dílo oživil už začátkem 50. let, překvapivé je, stejně jako to, že se v letech 1953–1970 hrálo nejčastěji (za 17 let 25 premiér), po roce 1970 frekvence polevila (za 19 let 18 premiér) a nestoupla ani po roce 1989 (za 22 let 21 premiér – letos ještě něco přibyde). Čtyřiadvacetkrát se hrál Bludný Holanďan, desetkrát Lohengrin, devětkrát Tannhäuser, pětkrát Mistři pěvci norimberští, třikrát Rienzi, třikrát Tristan a Isolda. Ale jen jedinkrát celý Ring (ND 2005), k tomu samostatně třikrát Valkýra a dvakrát Zlato Rýna, jedinkrát Parsifal (ND 2011). Šestnáct inscenací pořídilo ND Praha, deset Ostrava, sedm Olomouc, čtyři Plzeň, šest Liberec, po pěti Ústí, Brno a Státní opera Praha, tři Opava, dvě České Budějovice. Čísla jsou výmluvná: nízká frekvence Wagnerova díla na našich jevištích je setrvalá, polovina premiér připadá na pouhá tři interpretačně nejvstřícnější díla, až po Listopadu se zásluhou opery Národního divadla poprvé zahrál celý Ring a Parsifal.

    Provést Lohengrina tedy není zas takovým hrdinstvím, a jestliže si ceníme odvahu ostravských, zase to spíš vypovídá o naší současné operní malosti. Čímž jim nemíním upírat zásluhu, jiní na nic podobného ani nepomysleli. Spíš mrzí, že ani Wagnerovo výročí nevybudilo největší operní domy v Praze a v Brně k opravdu razantnímu koprodukčnímu počinu, neboť sdružením sil a prostředků si dnes významné i menší operní domy běžně vypomáhají k projektům, jimiž by mohli konkurovat v operním a vůbec uměleckém světě. Můžeme si milosrdně nalhávat, že společnému významnému projektu nebyla příznivá doba brněnských a pražských operních nejistot, pravdou však spíš je, že se i největší zdejší operní domy chovají jaksi oblastně a kladou si úkoly přiměřené vlastním nevelkým silám. I když brněnský exředitel Daniel Dvořák přece jen významnější koprodukce sjednal a v pražském Národním divadle exšéf opery Jiří Heřman dokázal soustředit zdejší nejlepší síly a s pomocí zahraničních posil na velké počiny také dosáhl – ostatně Robert Jindra v Ostravě nepostupuje jinak. Hrát si na vlastním písečku dnes už opravdu nejde, pokud divadla nepomýšlejí jen na abonenty, v lepším případně na komerční zájezdy do Japonska, ale pokud mají ambice promluvit do soudobého operního dění.

    Roccovy hrátky s Lohengrinem

    Režisér Rocc pro dílčí nápad, pro krásný výjev či kostým přes plot skočí. Jeho hravost vyhovuje hravým námětům, ale vůči dílům hloubky Debussyho Péllea a Mélisandy, Martinů Ariadny či Wagnerova Lohengrina přechází v infantilitu, jak tu před časem konstatovala už Lenka Šaldová.

    I když právě v Lohengrinovi Roccovi nelze upřít pozoruhodnou interpretaci Elsy a Ortrudy: první božsky čistá bílá neposkvrněná, druhá ztělesněné černé zlo. Jenže není Elsa takovou, s odpuštěním, Nastěnkou z Mrazíka, které vše spadne do klína pro hezkou tvářičku a unylou pasivitu, a není Ortruda Marfušou, která prohraje jen proto, že se dere za svým a říká každému drsně pravdu do očí? Copak to není Elsa, kdo jako umíněná měšťanská panička všechno zničí? Rocc dobro a zlo cíleně relativizuje, v konečném gestu nechá zvítězit Ortrudu – a můžeme do aleluja filosofovat o spravedlnosti, o politice, o morálce, o koloběhu dějin.

    Vyhovuje mi vrcholně stylizované operní divadlo, které si nehraje na všední realitu, není jako ze života, ale přiznaně jevištními prostředky vypráví příběh, definuje postavy, jejich úmysly, radosti a strasti, vzbuzuje emoce a nabízí možnost zamyslet se nad podstatnějšími věcmi našeho světa a našich životů, než nabízí běžná denní zkušenost. Na Lohengrinovi si proto nejvíc cením prolnutí nadpozemské existence titulního hrdiny s lidskou přízemností, toho, co přenáší mysl do duchovního vesmíru famózně vystavěného vznosnou hudbou. Proto kvituji s povděkem Roccovu šarádu s ženskými hrdinkami, ale vlastně mě moc nezajímá. S větším povděkem kvituji, že Roccův Lohengrin nepotřebuje skutečnou labuť, ale nechat Tomáše Černého mávat při mystické hudbě rukama jako křídly mi přijde směšné – infantilní.

    Vůbec je obsazení Tomáše Černého do role Lohengrina poučné: pěvec je doma právě v české „realistické“ klasice, Jeník z Prodanky, Lukáš z Hubičky, ale v symbolickém Roccově kostýmu se neumí pohybovat, je toporný v hereckém symbolismu, a drtí zpěvní part razantním až humpoláckým nasazováním tónů tam, kde se mají zrodit jakoby z ničeho – příkladný střet české operní mentality se světem Richarda Wagnera. Ovšem závěr role podal Černý sice zase nestylově, ale intonačně čistě, s potřebnou velebností i prostotou. Alternant Peter Wedd stylově obstál daleko lépe jemným nasazováním tónů, také nemáchal křídly, jen symbolicky naznačil labutí zjevení a Roccem předepsané gesto se z realistické nápodoby přeneslo do symbolu a získalo i emocionální smysl – je věcí režiséra, nikoli pěvců, aby to tak bylo vždycky! Maida Hundeling je zářivě vznosnou Elsou, vizuálně, pohybovou elegancí a průrazným, leč vemlouvavým sopránem, zkušená Therese Waldner neméně přesně vystihla Ortrudu, jenže hlasem rozbitým za hranicí únosnosti – přesto k nejpůsobivějším scénám počítám vzájemné střety jejich postav. Z Friedricha z Telramundu Rocc učinil nemotorného snaživého slabocha pod pantoflem Ortrudy, což Jakub Kettner zahrál i vyzpíval naprosto přesně, Jacek Strauch pak postavu zlidštil emocionálnějším jednáním a bezděky zpochybnil jen výtvarně symbolistní Roccovy vize. Peter Mikuláš zaslouží uznání za přesně zazpívaného krále Heinricha i za odvahu celou operu prosedět na vysokém „empiru“, který jinak považuji spolu s řešením scény obehnané závěsem z navlečených koulí, světly barevně tónovaným, za hodně působivý. Hlasatele Aleš Jenis i Svatopluk Sem zazpívali výsostně, Rocc je však herecky degradoval na nosiče ptačího znaku na vysoké tyči, čímž do středověkého evropského příběhu přisypal ingredienci kmenových vládců odněkud z tropické džungle. Jako by nestačila už tak zavádějící symbolika japonských či čínských tradičních kostýmů, už únavný a hlavně příliš chtěný módní doklad multikulturního chápání světa – k čemu to je, když z Lohengrina, zvláště v podání Tomáše Černého, udělá směšnou postavičku? K tomu tajuplná mechanická gesta, pochodování dokolečka, nimrání se ve výtvarnu a významových hloupůstkách, pro které není vidět na nejpodstatnější věci. Přesto Lohengrina řadím k tomu nejlepšímu, co jsem od Rocca viděl, tudy cesta vede, jen se po ní nesmí jít jen ke kostýmovanému koncertu, byť v provokativním soudobém designu, ale k velkým tématům! Právě Lohengrin se dnes ve světě hraje o Mesiáších, o střetech ideologií, o střetech Východu a Západu, o krizi nejdokonalejší ze známých civilizací. Wagnerova hudba velkým tématem ještě narůstá.

    Peter Wedd v Lohengrinovi

    Peter Wedd v titulní roli FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Lohengrin se má a dá hrát na oblasti

    Za projektem a zřejmě vůbec ostravskou oslavou Wagnera stojí opět dirigent Robert Jindra, který ostatně hodně vydatně asistoval už při pražském Ringu a Parsifalovi, a byl tak u nejpodstatnějších událostí v polistopadovém uvádění Wagnera. Ostravský „oblastní“ orchestr dovedl ke stylově a zvukově vybroušenému wagnerovskému tvaru, v němž ve velkoryse rozklenuté dynamice střídal mysticismus houslových flažoletů s nebeskými průzračnými harmoniemi a skály lámajícím fortissimem ozdobeným perfektními žesti. Jindra si pohrál i s rozmístěním hráčů v prostoru divadla, aby dosáhl ideálního plastického zvuku konkrétních pasáží. Jeho orchestr nenutil pěvce k přepínání hlasivek, naopak, jak je ve wagnerovských krajích zvykem, mohli uplatnit detailní výraz. Odhlédneme-li od několika hráčských chyb (zvláště na druhé premiéře), má Jindrovo nastudování evropské parametry! K tomu adekvátně sezpívaný a patřičně posílený sbor, jehož pěvecká role je pro vyznění opery také klíčová.

    Ergo: Richarda Wagnera je třeba hrát! Lze výtečného výsledku dosáhnout i v „oblastních“ podmínkách, kam tato opera vlastně patří – Wagner ji napsal pro Dvorské divadlo ve Výmaru a u nás se po roce 1953 hrála třeba i v Olomouci, Plzni a Liberci, obsazená z vlastních zdrojů! Němci ve 30. letech v Ústí nad Labem hráli i celý Ring!

    Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Richard Wagner: Lohengrin. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie a scéna Rocc, kostýmy Rocc a Marie Vosmíková, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Premiéry 7. a 9. března 2013.


    Komentáře k článku: Lohengrin a české povadlé wagneriánství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,