Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lifrování do polic

    Neustále domů lifruju další a další fragmenty svých mánií. Přidávam jednotlivý kusy do relativně dobře seřazených sbírek, doplňuju diskografie, edice, filmografie režisérů, komiksový série. Z počáteční záliby v konzumování informací se stala určitá obsese. Obsese, kterou si nevyčítám, která mě často zachraňuje před propadem do depresí, kterou se odměňuju za vyčerpávající období workoholistických maratonů. Jako malej kluk jsem zbožňoval běhání po skládce odpadu, hrabání se ve vyřazených krámech a převracení všech těch nepotřebných bytostí, dobrodružství přiřazování nových významů a smyslů k tělům zapovězenýho haraburdí. O to víc jsem propadnul v pubertě první muzice, knihám a umění. Všichni to víme, mluvíme zde o nekonečnu, o nevyčerpatelnosti. Naštěstí.

    Lidská kultura je nezmapovatelnej hyperprostor a po planetě běhaj stovky vtipně naivních termitích bytostí, které se pokoušejí s čirou don quijotovskou energií zvládnout aspoň to základní z jejich tématu, obsáhnout znalosti o svých okruzích zájmu tak, aby v nich nezely zásadní díry a vše aspoň nějak drželo pohromadě.

    V dnešní době toho už ale nelze docílit. Vše se řetězí, množí a větví jak koruna věčného stromu včetně jeho skrytého zrcadlově komplexního systému podzemních kořenů. Všechny bláhový pokusy jedince o komplexní uchopení hudby, literatury nebo třeba filmu jsou kouzelný, ale nenaplněný pokusy o spoutání vodopádu do jedněch necek. Ovšem, čim užší je okruh zájmu, tim blíže se člověk dostává k vytouženému cíli imaginární kontroly, ale o to víc přichází o celkovej obraz a navazující kontexty. Na druhou stranu nespoutaní milovníci celků, milovníci všeho, jsou odsouzeni k celoživotnímu životu v olověně obtížném chaosu. Přesto, tváří v tvář absurditě ortodoxního sběratelství, po první třetině běhu můžu tvrdit: Má to smysl, přestože relativní. Sbírání, seřazování a pojídání všemožných informací je jedna z nejkrásnějších disciplín, co život skýtá.

    Každý z nás je sběratelem, přestože ne všichni se tak nazýváme. Někdo ukládá do přihrádek v mozku vyhlídky do krajiny, jinej zase CD diskografie do police. Kdykoli vcházim do jednoho z těch důležitých obchodů, dostávam se do rauše. Obtížně popsatelnýho, ale určitě prapůvodního. Musel jsem se smát sám sobě, když mi před lety v jednom zapadlym obchodě v Paříži tekly slzy štěstí při nálezu původních amerických vydání X-Men série od mojeho velmi oblíbenýho výtvarníka Billa Sienkiewicze. Jen za tenhle tejden přibylo na stolku vedle sedačky několik CDs, desek, knih, komiksů a časopisů, který následně jako obtloustlý gurmán konzumuju a s přiblblym úsměvem si olizuju prsty.

    Zrovna jsme o tom natočili i track (rozuměj skladbu) pro čerstvě vydaný projekt Nadzemí. A to společně s bratry v rapu Jamesem Colem a LA4. Máme pro tuhle obsesivní kolektorskou mánii dost neatraktivní termín – culíčkářství. Předobrazem je Komiksák, tedy Comic Book Guy ze seriálu Simpsonovi, chlápek bez ženy a normálního života. Touhle mastnou popkulturní analogií si děláme srandu sami ze sebe. Uvědomujeme si určitou směšnost tý zakousnutě pedantský touhy po katalogizaci kultury.

    Zrovna včera jsem v rámci festivalu Khamoro navštívil koncert cikánský jazz kapely Sonnekai. Fantastickej hudební zážitek o kterym vim, že se mi ho nepodaří zařadit do svých omezených souvislostí. Stal se sám o sobě. Stejně tak všechny nezapamatovatelný underground filmy, nezávislý divadla z bůhví odkud, jména z historie islandský lidový architektury, rumunskýho současnýho umění, neznámý kapely na festivalech noisu a tak dál.

    Sbírat a vědět, pamatovat si a zařazovat je krásný i nesmyslný zároveň. Nutný, ale ve finále zbytečný. Znáte určitě ten pocit, kdy se někdo v diskusi snaží oslňovat znalostma o celým kosmu, přesto vypadá jako zedník převlečenej za intelektuála přímo vypadlej z filmu Světáci. To je ta nejnudnější forma sběratelství. Přidávam se k názoru, že znát něco, znamená milovat to. Kdo miluje plně a oddaně, je nucen kolektovat, dosbírávat chybějící kousky, napojovat je na sebe v průběhu života do omezených, ale přesto překrásných kompozic. Do mapy.

    Starej chlap, co zná mapu. To je můj cíl a doufam, že si to nad hrobem o sobě budu moct říct.


    Komentáře k článku: Lifrování do polic

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,