Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lidská bytost Nigel Charnock

    Nebyla bych nikdy řekla, že budu o Nigelu Charnockovi mluvit tak brzy v minulém čase. Naštěstí… naštěstí již zanechal za sebou hlubokou stopu v paměti četných diváků, blízkých i vzdálených, a hlavně, uměl si z těch přes rampu vzdálených učinit svým osobním kouzlem ty blízké.

    Kouzlo spočívalo v tom, že po nich toužil. Předstupoval před ně jako lidská bytost beze zbroje, jen s odzbrojující upřímností. U diváků mu to vycházelo. Když opustil soubor DV8, který spolu s Lloydem Newsonem spoluzakládal, vytvořil sérii úspěšných sólových exhibicí, z nichž první v řadě se jmenovala právě Human Being.

    Foto archiv

    Lidská bytost Charnock

    Poznala jsem ho tenkrát v roce 1997 v tomto představení jako hvězdu velkého divadelního festivalu Wiener Festwochen, v jejichž lůně se teprve utvářel dnešní taneční festival ImPuls­Tanz. Za seznámení s tvorbou Nigela Charnocka i s ním osobně vděčím Táně Langáškové, která tenkrát řídila alternativní festival Tanzsprache ve vídeňském WUK a jasnozřivě zvala vynořující se osobnosti taneční alternativy jako Nigel Charnock, Russell Maliphant či Javier de Frutos. Po tomto prvém setkání s divadelním myšlením Nigela Charnocka jsem v recenzi pro Lidové noviny nazvala toto představení Kabaretem hlubinné psychologie. A skutečně, kvazikabaretní rysy tohoto hvězdného představení definovaly model série dalších sól, která byla Nigelovým hlavním autorským trumfem.

    Jde o velmi osobní a zároveň vysoce stylizovanou zpověď, pojatou jako makabrózní kabaret. Nigel Charnock je autorem textu, v němž vytváří obraz vyšinuté a obscénní bytosti vraha, ale do jejího proslovu proplétá i své autentické existenciální a citové zoufalství homosexuála. Představení je plné předstíraného i nepředstíraného exhibicionismu… Na prázdné scéně se valí dým a do červeného barového světla vstupuje hysterická postava v černé dámské paruce, tmavých brýlích, černých punčochách a střevících na podpatku. To je ona „lidská bytost“… Na konci představení je už Nigel Charnock bez vyzývavé paruky – křehký světlovlasý muž posmutnělých rysů sedí na podlaze jenom v bílých pánských spodkách a bledou paží důvěrně objímá kostru. Ta se ho pokouší trošku obtěžovat, hladí ho po stehně, on jí trpělivě sundává hnátu ze své nohy a důvěrně k ní hovoří… (1997)

    Vzpomínám, že na britské taneční platformě v Newcastlu, kde sólově vystupoval ve velkém nabitém a vzrušeném kamenném divadle, přistoupil ke konci svého vystoupení na forbínu a pronesl větu, že touží po tom, aby někdo přišel a řekl: Nigele, jsi tak přitažlivý… Byl ztělesněnou touhou po lásce. Ta se mísila s vědomím prokletí. Výrazný extrovert ve veřejném vystupování byl plachým introvertem v soukromí, který znal důvěrně krize a pocity osamělosti.

    Byl křehký už napohled

    Nigel Charnock
    Byl ztělesněnou touhou po lásce. Ta se mísila s vědomím prokletí. FOTO HUGO GLENDINNING

    Štíhlé, beztížné tělo bledého blondýna astenického vzezření skrývalo v sobě však eruptivní energii, velký pohybový rozsah a kaskadérské desperátství. Velmi zajímavý pohybově, nervní, na muže hypermobilní, zřejmě po mamince. Jednou v Praze dal k lepšímu, že byla povoláním hadí žena. Tato hypermobilita činila jeho travestitní role s vysoko vykopávanýma nohama tak pikantními. Nebo tak masochistickými, jako když si sám uštědřoval kopance vysokými battementy do vlastního čela, trestal se, pročež se bolestiplně a ukřivděně skácel. Exhibiční Nigelova vystoupení zahrnovala vedle tance a promluv i zpěv a příznačná byla fyzická rozkoš, se kterou Nigel zpíval, prožívaje celým tělem mohutnou rezonanci vlastního hlasu.

    Jako tomu bývá často u bytostí zahleděných do tmy, byl Nigel heretik, rouhač, neznaboh, riskér, přitahovaný hrou vabank. Následující sólo po Human Being se ostatně jmenovalo příznačně Hell-Bent.

    Proslulá nejtemnější choreografie Lloyda Newsona a DV8 Dead Dream of Monochrome Men obsahovala scénu, kdy v jakémsi syrovém suterénu vyšplhá muž vysoko po žebříku na zdi a pak skočí do náruče muže, který čeká dole. Zopakuje ten skok podruhé, ale z větší výšky. Muž dole ho spolehlivě chytí do náruče. Po chvilce zaváhání vyleze muž znovu, tentokrát už do velmi nebezpečné výšky. Muž dole čeká, a když se muž nahoře právě odhodlává ke skoku, otočí se čelem vzad a nevzrušeně odchází… Ve vídeňském „Beislu“, kam vzala jednou Táňa své známé britské tanečníky, se nabízelo, abych zavedla řeč na Lloyda Newsona; mluvila jsem o fascinaci touto scénou, v níž jsem spatřovala určitou definici paradoxní homosexuální emocionality. A kdo byli vlastně ti dva? – Russell Maliphant tehdy odtušil: Ten dole, to jsem byl já. A ten nahoře? Tady Nigel.

    Je přítomen a jiskří

    Praha mohla vidět naposled Nigela Charnocka živého na scéně v „kabaretu“ Frank. Na rozdíl od svých prvních sól, plných efektů a převleků, přišel na „chudou“ scénu. V civilu a s holýma rukama. Vnukal představu dlažby a pouliční lampy. Přišel statečně jako nějaký pouliční umělec, který s sebou přináší jen svou obratnost a pružnost, svůj hlas, své mastičkářské schopnosti; předvedl umění perzifláže, dryáčnictví, když na to přijde, a zase sebeironie a zářící jevištní přítomnosti. Britský tisk mluví o jeho posledních sólových výkonech někdy jako o stand-up comedy svého druhu.

    Vstoupit na scénu je pro něho bezesporu akt z nezbytnosti. Vskutku z nezbytnosti se napojuje na publikum, jako se mobil potřebuje nezbytně napojit do nabíječky. Skoro to pár chvil po jeho příchodu na scénu slyšíme zakviknout a zajiskřit. To publikum „nakoplo“ Nigela. A když se mobil-Charnock z nabíječky-publika zase vyjme, ukazatel energie na něm intenzivně kmitá. Takže nás zneužívá?… Necháme se zneužívat rádi. Rozuměli jsme představení? Jistě. A o čem to bylo?… No, o tom, že Nigel Charnock je přítomen a jiskří. Je zde.

    Foto archiv

    Ale teď už tu Nigel Charnock s námi není, i když tak trochu stále i je, beztížnější, než už byl za života; budiž mu země lehká.

    /Text  najdete i v tištěných DN 15/2012/


    Komentáře k článku: Lidská bytost Nigel Charnock

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,